Mýty, pověsti a pohádky ve své původní (neznečištěné, tj. neupravené, nepřevyprávěné či ideologicky nepokřivené) podobě mají jednoho společného jmenovatele – jsou to orálně předávané příběhy často zabydlené bytostmi z jiných světů.

Mýtus (narozdíl od pohádky) je zpravidla místně a časově určen a často (nikoli však vždy) obsahuje odkazy na původní božstvo té které kultury. Abychom snáze pochopili funkci mýtu, vypůjčme si definici Dušana Třeštíka, který jej chápe jako „ústavu“ archaických společností, která je „podpořená ‚prováděcími nařízeními‘, rituály, jejichž jediným účelem je udržovat svět v tom správném chodu, který byl ‚nastaven‘ primordiálními činy bohů a hérojů na počátku časů“[1] Raný záznam mýtů vnímá Třeštík nikoli jako historii příslušného národa, ale jako jeho sociologii, protože těm, kteří mýty zaznamenávají (a tím ať už vědomě či nevědomě upravují), slouží především jako prostředek k upevnění moci momentálních vládců. Pohádku bychom mohli chápat jako určitý derivát mýtu. Nabízí se srovnání s vyšší a nižší literaturou. Je-li mýtus cosi posvátného, je naopak pohádka žánr určený především k pobavení a postrádající vyšší ambice (mravní ponaučení, které nalézáme na konci některých pohádek, se objevuje až v novodobějších vyprávěních).

Naopak pohádce i mýtu je často společný rozměr vysvětlující (jak co vzniklo, proč je konkrétní skutečnost taková, jaká je). Pohádka mívá oproti mýtu sevřenou stavbu, která sleduje určité vzorce[2]. Toto konstatování se ovšem nedá vztáhnout na pohádky obecně. Jsou pohádky, které mají charakter krátkých povídek či anekdot, a spíš by jim slušelo neutrální označení „lidové vyprávění“, jak je razil například americký folklorista Stith Thompson ve snaze vyhnout se spornému anglickému termínu fairy-tale (příběh o vílách). Tento posun je zřejmý u kultur, které vnímají nadpřirozené bytosti z těchto vyprávění jako bytosti reálné. Proto nám tedy pohádky některých přírodních národů přijdou poněkud „nepohádkové“ v tom smyslu, že se v nich nedočkáme očekávaných typizovaných vzorců a situací.

Vraťme se ale k mytologii. Koneckonců pohádka z mýtu vznikla a u archaických společenstev se často mezi oběma útvary rozlišuje jen velmi obtížně, jak tvrdí Jeleazar Moisejevič Meletinskij, který vidí hlavní rozdíl mezi mýtem a pohádkou v opozici sakrálnost ­– nesakrálnost a přísná hodnověrnost – volná hodnověrnost.[3] Severská mytologie je rozsáhlý, severogermánským kmenům společný komplex bájí a pověstí mapující předkřesťanský indoevropský svět. Její záznam (jak ho známe od středověkých učenců a anonymů – obě Eddy, Gesta Danorum Saxona Grammatica a v 19. století zapsaný finský epos Kalevala) je považovaný za nejlépe dochovanou verzi starší severské mytologie.

Obliba severské mytologie
Stojí za to zastavit se u otázky, proč nás severská mytologie (a její prodloužené ruce v podobě pohádek a pověstí přírodních národů žijících za polárním kruhem) dodnes tolik fascinuje. Je jistě nepochybné, že velká část kultovních děl dnes tolik oblíbeného žánru fantasy těží především z této větve evropské mytologie (kromě dnes už klasických děl J. R. R. Tolkiena můžeme připomenout například knihy Andrzeje Sapkowského). Jako jedno z možných vysvětlení se nabízí pozorování, že temný a drsný svět severské mytologie (a přiznejme si, zlo je mnohem více fascinující než dobro) tvoří protipól téměř slunné mytologii antické, která sice také nepostrádá příšery a zlá stvoření všeho druhu, ale zdaleka nepůsobí tak strašlivě (snad s výjimkou Hádovy říše) jako severská menažérie. Snad je to také proto, že v řeckých bájích se vyskytuje nepoměrně větší zastoupení ženského elementu, který brutalitu mužských protějšků zásadně zjemňuje a zároveň působí stimulujícím způsobem (řečeno lapidárně – kromě vlády nad světem, jde také o krásu žen a jejich dobývání). Severský Olymp ženský prvek také zcela nepostrádá – kromě několika bohyň je tu dvanáct Valkýr, Odinových poselkyň. Jenže podívejme se na tyto dámy dobře, jejich emancipovanost (řítí se nebem na koních v plné zbroji) a funkce (vybírají válečníky, kteří se po smrti dostanou do Valhaly) z nich dělá bytosti nepříliš ženské. O ženy jde u Seveřanů mnohem víc v hrdinských písních, které na eddické mytologické písně volně navazují. Druhý důvod tkví bezpochyby v apokalyptičnosti severské mytologie (výjimkou je Kalevala, která končí aluzí na zrození Ježíše Krista). Eddický ragnarök je zkázou světa i jeho bohů a ostatních obyvatel, o němž bohové dopředu vědí. Naproti tomu Olympané s Diem v čele už svůj souboj vybojovali, když svrhli Titány, a případnému nebezpečí se umí dobře bránit (když se Zeus dozví, že by se mu narodil syn mocnější otce, hned Thetidu provdá za člověka). Řečeno jinak, svět řeckých bájí z chaosu povstává, svět vypodobněný v severských bájích s chaosem neustále bojuje a navíc je predestinován do něj nakonec upadnout.

Lidová slovesnost přírodních národů v českých překladech
V poslední době vydání mýtů a pohádek přírodních národů přibývá. V nakladatelství Argo už vyšly mýty Lakotů, Havajské, Grónské a Nepálské mýty a Islandské pohádky a pověsti. Nejnověji vyšla kniha O muži, který si koupil svědění. Pohádky a pověsti Sámů z překladatelské dílny manželů Lyčkových. Publikace navazuje na Grónské mýty a pověsti téhož překladatelského tandemu, které nakladatelství vydalo v roce 1998 a jež nezapomenutelně ilustroval Martin Velíšek.

Grónské mýty a pověsti byly koncipovány jako výbor z díla dánského polárního badatele Knuda Rasmussena a byly roztříděny do sedmi oddílu podle společných rysů. Tak zde najdeme příběhy o chápání přírody, příběhy o zvířatech, epické příběhy, příběhy o setkání s cizími kmeny, vyprávění o vraždách a pomstě, podivné příběhy, písně a popěvky a zákony života, rčení a zlá znamení. Rozdělení sámských pohádek a pověstí respektuje sámskou kosmologii, jak je zobrazována na šamanských bubíncích. Nalezneme tu tedy příběhy z cizího světa, příběhy z tohoto světa a příběhy o mrtvých, které se dále dělí podle společných protagonistů (O zvířatech, Stallové a trollové, Nekřtěňátka atd.) nebo společné tematiky (Střet starých a nových časů, Předzvěst smrti). Sámské pohádky a pověsti byly poprvé sebrány (a upraveny) norským sběratelem a filologem Justem Knudem Qvigstadem. Čeští překladatelé využili pro svůj výbor Qvigstadovy spisy v jazykové úpravě religionistky a folkloristky Brity Pollanové. Díky úvodu, poznámkám a (v případě grónských mýtů) vybraným komentářům Knuda Rasmussena vystupuje mytický a kulturní svět obou etnik (grónských Inuitů a Sámů) před čtenářem nebývale plasticky.

Společné rysy
Je na první pohled zřejmé, že příběhy shromážděné ve výše jmenovaných knihách jsou záznamem orální tradice. Dokládá to jejich monotónnost a syrovost. Také místy se objevující nelogičnosti zřetelně naznačují, že text, jak ho nyní čteme, byl pouze jednou z částí výsledného artefaktu vyprávění, podobně jako dramatický text je jen jednou ze složek divadelního výrazu. Aby byl náš obraz inuitské a sámské slovesnosti barevnější, museli bychom si doplnit především osobnost talentovaného vypravěče (jeho akustický, gestický a mimický projev), atmosféru místa (iglú, chýše či stanové obydlí), případně ještě nezbytnou polární noc prozařovanou polární září či světlem ohně.

Oběma etnikům je společná roztříštěná víra v nadpřirozeno (duchy, nejrůznější druhy skřítků a skřetů a mrtvé) a šamanismus založený v podstatě na animistických základech. Zatímco prostor grónských Inuitů byl díky geografické izolaci dlouho ušetřen výraznějších civilizačních vlivů, Sámové kočující přes hranice čtyř států byli postupně nuceni absorbovat množství evropských vlivů, které se do jejich folklóru zřetelně promítly. Tak můžeme v sámských pohádkách a pověstech vystopovat vlivy křesťanství, reformace i pravoslaví. V grónských vyprávěních (ačkoli Inuité narozdíl od Sámů neměli vzhledem ke své důvěřivosti nejmenší problém s přijetím křesťanství šířeného na jejich území dánskými misionáři) kupodivu nic takového nenajdeme. Je proto zjevné, že grónská vyprávění, zrozená a předávaná v téměř absolutní izolaci, jsou originálnější a svébytnější než sámské příběhy, které nám častěji připomenou něco, co známe z jiných kultur.

Většina grónských mýtů a pověstí působí velmi strašidelně, krutě, nezřídka až odpudivě (O ženě, která kojila červa, O Ingimarusussukovi, který snědl svou ženu). Podle Knuda Rasmussena leží vysvětlení ve skutečnosti, že Inuité počítají pouze se zlem (dobro je dobré samo o sobě a nepotřebuje žádné uctívání). Inuitská mytologie je proto vysoce ritualizovaná, zahrnující množství komplikovaných tabu, počítající s obětmi, amulety a zaříkadly. Život je plný nebezpečných nástrah, a proto je převládajícím pocitem strach, jehož průvodním projevem je zveličování. Proto jsou některé příběhy drastické až přehnaně. Zatímco například náš Otesánek sní také nemálo lidí, na konci se z jeho břicha všichni živí a zdraví dostanou. V podobném příběhu o Holčičce z Ikaarissatu, která málo jedla, spolyká děvčátko kromě svých rodičů také fenu se štěňaty a všechny, kdo ve společné domácnosti žijí. Když jí na konci jediná přeživší dívka rozpárá břicho, může pouze konstatovat, že všichni mrtví příbuzní jsou v těle žravé holčičky naskládaní přesně v pořadí, v jakém byli snědeni.

Také sámské pohádky jsou místy hrůzyplné; ovšem právě proto, že zde už částečně proběhla demytologizace, jsou hroty poněkud obroušeny. Ačkoli jsou tyto příběhy také důkladně zabydlené strašidly a mrtvolami, setkání s nimi končí často smířlivě. Některé pohádky jsou spíše vtipnými anekdotami (O muži, který si koupil svědění; Obětní kámen; O muži, který se vypravil do márnice pro umrlčí kost). Hrůzostrašněji působí jen příběhy, v nichž se nakládá s lidským masem či vnitřnostmi. V tomto aspektu ovšem grónské příběhy sámskou slovesnost suverénně předčí.

Fenomén, který je společný vyprávění obou etnik (a který je zřejmě typický pro většinu přírodních národů), je prolínání světů (především světa lidí, světa nadpřirozených bytostí a podsvětního světa). Nejtypičtějším způsobem tohoto prolínání je sňatek člověka a nadpřirozené bytosti (u Gróňanů člověka a zvířete). Toto splývání jednotlivých světů my, kteří pod vlivem antické, židovské a křesťanské tradice striktně rozlišujeme pozemský svět, nebe a peklo (případně ještě očistec), vnímáme jako něco exotického. Zdeněk Lyčka v rozhovoru pro Český rozhlas tento fenomén vysvětluje totálním obklopením přírodou a těžkým životním údělem těchto národů.

Kdo je tady divoch?
Zdá se, že zájem o přírodní národy, jejich kulturu a životní styl v současnosti mírně stoupá. Nejnovější antropologické přístupy a dostupnost odborně komentovaných kulturních památek nám umožňují vnímat „divochy“ více jejich vlastníma očima. Důkazem tohoto nového vnímání je mimo jiné také potlačování pejorativních označení těchto etnik (říkáme tedy Inuité místo Eskymáci, Sámové místo Laponci nebo Romové místo Cikáni).

Stále ale zůstává otázka, čím to je, že se nám mnohdy drastické příběhy tak líbí. Snad by se dalo říct, že univerzální víru v nadpřirozeno, kterou jsme v našich zeměpisných šířkách už dávno přenechali dětem, původním obyvatelům chladných krajů vlastně tak trochu závidíme (svět zabydlený všemožnými skřítky je totiž mnohem zábavnější než suchá realita, jak dokládá i výše zmíněná popularita žánru fantasy). Zároveň jsme fascinování brutalitou a strašidelností zaznamenaných příběhů. Co by nás dříve odpuzovalo, začalo být s posunem estetických norem v západních kulturách zajímavé či dokonce krásné. Nejzajímavější by v tomto směru nejspíš bylo zjistit, jak naši slovesnost naopak vnímají Inuité a Sámové. Kdoví, třeba by to dopadlo, jako když se americká antropoložka Laura Bohannanová rozhodla prokázat, že příběh Hamleta je univerzálně srozumitelný, a začala ho vyprávět lidem ze západoafrického kmene Tivů. Ačkoli příběh maximálně přiblížila africkým reáliím, domorodci jí do vypravování co chvíli zasahovali a nakonec příběh reinterpretovali zcela po svém, takže z původní zápletky nezbyl téměř kámen na kameni. Vyprávění ukončil půvabně místní stařec: „Někdy nám musíš vyprávět další příběhy tam od vás. My stařešinové ti vysvětlíme jejich pravý smysl, takže až se vrátíš k vám, tvoji stařešinové uvidí, že jsi neseděla v buši, ale mezi lidmi znalými věcí a ti že tě naučili moudrosti.“[4]

Autorka (nar. 1975) je nordistka a teatroložka. Vyšlo v časopise Host 6/2007. 
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky.

[1] Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7 – 10. století). Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2003, s. 15.
[2] Viz morfologie pohádky Vladimira Proppa nebo klasifikační systém Aarne Thompsona.
[3] Jeleazar Moisejevič Meletinskij: Poetika mýtu. Odeon, Praha 1989, s. 270. O deritualizaci a desakralizaci mýtu a dalších stupních transformování mýtu v pohádku viz kapitola Mýtus, pohádka, epos.
[4] Laura Bohannanová: Shakespeare v buši. Překlad Břetislav Hodek. In Svět a divadlo, 2003/5, s. 48–54. Originální text na adrese: http://www.fieldworking.com