Poslední román Šulamid Lapid, Farma žen, se odehrává na počátku dvacátého století a je situován do okolí Genezaretského jezera v horní Galileji. Jde o volné pokračování autorčina historického románu Ge Oni, který vyšel roku 1982 a dostalo se mu velmi kladných ohlasů.

Zatímco Ge Oni se zabývá první přistěhovaleckou vlnou (1881-1903) a prvními sedmi lety stejnojmené osady, ze které se později stalo město Roš Pina, Farma žen líčí druhou přistěhovaleckou vlnu (1904-1914) a vznik dalších židovských osad a kibuců na severu země. Hlavní hrdinkou je Nunia (její matka Fania je ústřední postavou Ge Oni), dvacetiletá mladá žena, která odchází z domu v Roš Pině, neboť se chce osamostatnit a postavit na vlastní nohy, a proto přichází na farmu, kterou založila roku 1912 Chana Maislová, aby učila mladé dívky zemědělským pracem.

Izrael počátku dvacátého byl živnou půdou pro nejrůznější revoluční změny a různorodé názory na uspořádání a život v Izraeli. Kibuc, který vznikl u Genezaretského jezera, se stal útočištěm mnoha intelektuálů, mezi něž patřila například i jedna z nejvýznamnějších básnířek Ráchel Bluwstein. Lapidová dále zmiňuje i jiné historické osobnosti, jejichž jména nesou ulice v současném Izraeli, jako třeba spoluzakládajícího člena první militaristické jednotky, která se stala platformou pro pozdější izraelskou armádu, Josefa Trumpeldora anebo zakladatele anti-marxistického sionistického hnutí HaŠomer HaCair, A. D. Gordona.

Didaktickou úlohu románu však autorka zjemňuje volbou zápletky, která se zabývá osobním životem hlavní hrdinky, individualistky hledající vlastní cestu. Nunia ve dne tvrdě dře a v noci ze spaní pracuje dál, vaří, peče a snaží se pomáhat všude, kde to jen jde. Ráno, po probuzení si ale ze své noční “šichty” vůbec nic nepamatuje. Snaží se najít cestu mezi intelektuály a odpoutat se od panovačné matky, usiluje o samostatný život a samozřejmě hledá svou životní lásku. Ve vzorovém sionistickém a zdánlivě feministickém příběhu nám Šulamit Lapid vypráví o silné ženě, která tvrdohlavě bojuje o své místo v tehdejší společnosti. V osadě na břehu Genezaretského jezera panuje značné konfliktní napětí mezi dělníky a sedláky, socialisty a kolektivisty, nábožensky založenými lidmi a sekulárními atp. Ženy neustále bojují o možnost pracovat a mít tak stejné postavení jako muži, nemluvě o skloubení práce s rodinou a výchovou dětí. Postavení žen tak trochu umírňuje sklony idealizovat toto historické období. Poslední román Šulamit Lapid je tedy sondou do kritického období vzniku prvních židovských osad druhé přistěhovalecké vlny.

Na závěr je ještě třeba zmínit fakt, že k napsání dobré historické romance je třeba dobře znát veškerá fakta, autorka skvěle popisuje těžkosti spojené s životem v osadě a prací v zemědělství i problémy lidí ocitajících se na prahu beznaděje. Největší problém byl hlavně s jazykem, protože hebrejština oné doby byla směsicí hebrejštiny s nejrůznějšími novotvary, jidiš, arabštiny, ruštiny a různých dalších jazyků. Lapidová, stejně jako v Ge Oni, nakonec rezignovala byť i jen na pokus vytvořit obdobný jazyk a užívá trochu archaickou hebrejštinu, sem tam pro kolorit proloženou arabským či jidiš výrazem.

© Tereza Černá