Na některých našich katedrách historie mají studenti zapovězeno (či přinejmenším striktně nedoporučeno) číst historické romány. Spojení historie s fikcí, byť jakkoliv uměleckou, prý mladým badatelům neprospívá… Zdá se, že starostliví pečovatelé o budoucnost a vědeckou neposkvrněnost nadějných badatelů toho z historie mnoho nepochopili. Vždyť podstatu historie, stejně jako kvalitního umění i života samotného tvoří právě příběh. Fakt, že postmoderní historiografie stejně jako realita každodenního života v roztěkaném postmoderním světě příběh od našeho prahu vypudila a naše osudy se proměnily tu v uspěchané plahočení, tu nezávazné motýlí přeletování z květu na květ, aniž bychom se někde cítili doma, je snad více dobovou anomálií než trvalým stavem ducha a kultury. Ve skutečnosti dychtíme po příběhu a po poctivě vytvarovaném životním osudu, který má směr a v němž se hledání nezaměňuje s těkáním. O to více pak zaslouží uznání ti, kdo do našich životů příběh vracejí. Jedním z takových příběhů, které nelze přejít mlčením, je nový historický román Jarmily Bednaříkové Podzimní čas mocné říše. Jeho autorka dokazuje, že dobrá historiografie ani dobré umění se nemusejí vylučovat.

Jarmila Bednaříková působí jako oblíbený pedagog na Ústavu klasických studií Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity a zároveň je jednou z našich nejlepších historiček starověku, dlouhá léta se badatelsky zabývá obdobím dominátu. Její vědecká monografie Stěhování národů získala v loňském roce prestižní Cenu nakladatelství Vyšehrad. Rovněž v umělecké literatuře není žádným elévem, rozsah jejích spisovatelských a editorských aktivit je úctyhodný. Ve svém posledním románu symbolicky nazvaném Podzimní čas mocné říše se zaměřila na dobu a témata, která jsou nejvlastnějším předmětem jejího badatelského zájmu, totiž pozdní antiku a „stýkání a potýkání“ římského a barbarského světa. Hlavním hrdinou jejího románu je římský vojevůdce Aetius, slavný a slavený vítěz z Katalaunských polí a v neposlední řadě i zodpovědný státník. Aetiův příběh a osud však zároveň tvoří kostru, na niž jsou navázány osudy členů jeho rodiny, dalších významných mužů i bezejmenných postav římského světa. V jistém smyslu lze tedy říci, že vedle románu o Aetiovi jde i o román o pozdním Římě. A v jistém smyslu i o nás samotných. Ale o tom až později. Možná právě proto je román, ačkoliv časově zpracovává nedlouhé období mezi vpádem Hunů do Galie a bitvou na Katalaunských polích (samozřejmě s četnými retrospektivními exkurzy do minulosti) a Aetiovým zavražděním, na dnešní dobu překvapivě dlouhý. Přitom však v něm nenajdeme jediné zbytečné slovo či epizodu, kterou bychom znuděně přeskakovali, a přečteme jej vskutku jedním dechem.

Umělecká i historická hloubka románu ještě vynikne ve srovnání např. s plakátově kýčovým americkým velkofilmem zpracovávajícím totéž období, totiž velkofilmem o Attilovi, který jsme mohli počátkem letošního roku sledovat i na jedné z našich televizních stanic. Ve srovnání s prázdným hollywoodským bombastem hned od prvních stran románu Jarmily Bednaříkové zaujme plastičnost a psychologická prokreslenost postav. Ačkoliv autorka rozehrála příběh stejně napínavý jako doba sama, jehož protagonisté samozřejmě získávají čtenářovy sympatie a antipatie, neocitáme se v nějakém barvotiskově laciném černobílém světě. Třebaže autorka nikterak nerelativizuje a ono nejelementárnější dobro a zlo rozhodně neztrácí své zřetelné kontury, román nikterak nezplošťuje složitost lidského života a komplexitu společnosti. I zlé skutky záporných postav, jako je třeba císařský komoří eunuch Heraclius, mají pochopitelné vysvětlení v neštěstí, jaké zmrzačilo jejich vlastní život hned na samotném počátku. Mimořádně zdařilá je psychologická kresba zdánlivě bezbarvého a mdlého císaře Valentiniana III., který se z nevýrazného muže v pozadí nakonec stává Aetiovým vrahem, jen aby si jednou potvrdil vlastní vůli, rozhodnost a identitu vladaře. Neméně úspěšně autorka vykresluje i psychologii kolektivní, např. způsob myšlení a jednání barbarů. Stejně plastické jako povahokresba jsou i popisy prostředí, barvité obrázky Říma, letních sídel, dramatická líčení bitev i života v barbarském světě. Román je zároveň autentickou sociologickou a ekonomickou sondou do dobové společnosti a stejně živě i autenticky vystihuje duchovní kvas doby, v jejíž mentalitě se střetávalo odcházející pohanství i nastupující křesťanství, sofistikovaný a lehce dekadentní římský svět a syrově brutální, ale mladé a životaschopné barbarství Hunů a germánských kmenů. Většina jeho postav je jakoby rozkročena mezi dvěma světy, každou nohou v jednom z nich. Ačkoliv hrdinové románu jsou postaveni před četná složitá morální dilemata, autorka nikdy nesklouzne do laciného a prostomyslného moralizování, četné otázky a pochybnosti hrdinů zůstávají nezodpovězené, otevřené, aby si s nimi čtenář poradil sám… 

V jistém smyslu lze hovořit i o románu politickém. Barvitá historická freska Jarmily Bednaříkové totiž nastiňuje většinu podstatných problémů, jimiž stůně odcházející římská civilizace a v jistém smyslu i naše postmoderní společnost. Ostatně tématu analogií mezi pozdním Římem a dneškem se autorka, byť s náležitou vědeckou opatrností a poctivou rezervovaností skeptického historika, dotýká i ve svých kursech a seminářích. Nad slunce jasněji a přitom zcela nementorsky je v něm vylíčena proměna římské „občanské společnosti“ v despotický autoritářský stát, který utlumil jakoukoliv iniciativu, svobodné občany proměnil v poddané a sociálně i ekonomicky znevolnil valnou většinu svých obyvatel. Rovněž tak v jeho řádcích i mezi nimi vysvítá i tragický fakt, že tento stav tehdejším elitám plně vyhovoval a jakýkoliv pokus o reformy, k nimž směřoval i Aetius, byl odsouzen k nezdaru a stal se ostatně jednou z příčin Aetiovy neoblíbenosti ve vysokých římských kruzích, vrcholící až jeho zavražděním. Zároveň jde o román vysoce humanistický. Autorka má své postavy ráda, a právě tak jako dovede pochopit a vykreslit jejich psychiku a motivy jejich činů, je schopna hlubokého soucitu s osudy, těžkostmi a křivdami těch zdánlivě bezvýznamných, odstrčených, chudých, jimž je upřena lidská důstojnost a kteří se rozhodně ne vlastní vinou stali občany druhého a třetího řádu, bez jakéhokoliv vlivu na život společnosti i svůj vlastní. Bohužel takových lidí i v našich formálně dokonalých a plně liberálních demokraciích přibývá a lze bez nadsázky říci, že pokud se k nim nepostavíme s lidským cítěním a zároveň politickou prozíravostí a odvahou, budou naše společnosti kráčet ve šlépějích starého Říma a stane se pak už jen otázkou času, kdy se dočkají svého Attily či Geisericha.

Na první pohled by se zdálo, že celý román je stejně pesimisticky podzimní jako jeho název. Aetiovo obdivuhodné snažení končí jeho zavražděním, jeho milovaný syn Gaudentius se namísto císařského sňatku ztrácí ve vandalském zajetí, na všech stranách vítězí malost, intriky a zbabělost, malichernost triumfuje nad lidskou velikostí. Avšak lidské hodnoty, vztahy, sny, aspirace těch nejvyšších i nejposlednějších jsou zde vykresleny s takovou hloubkou a naléhavostí, aby nám připomněly, že právě v nich je nejvlastnější smysl našeho života. Právě ony jsou nakonec trvalejší než impéria, armády a instituce, spojují nás s našimi předky i potomky v nekončícím dobrodružství dějin a potvrzují cenu života bez ohledu na to, jak život sám nakonec dopadne. I pro tuto útěchu z historie stojí za to román Jarmily Bednaříkové číst. Pokornou věrností historickým faktům i reáliím a zároveň odvahou vstoupit do světa fikce autorka dokázala spojit umění a vědu a předložila tak dílo, které nás poučí a zároveň nám dopřeje umělecký zážitek. Svou zakotveností v autentických pramenech a zároveň rozletem skutečně umělecké fantazie autorka ukázala, že odborná historiografie a historický román se ani v nejmenším nevylučují a že zkušený historik – má-li k tomu potřebný talent – může být někdy tím nejpovolanějším tvůrcem historického románu.