Skrze jedinečnou vizi se Quignard snaží zachytit stav světa takového jaký je, takového jaký přežívá v našich pamětech a který může být v důsledku naší lehkovážnosti odsouzen k zániku. Ve své tvorbě, která je tvorbou „moralisty“ v klasickém významu slova, se opírá o řecké a latinské autory, o autory klasického doby (příkladem je Maurice Scève v knize La Parole de Délie, 1974), o čínské filosofy, japonské myslitele či o současné autory, kteří se všichni zamýšlejí nad tíhou ticha a nad mocí psaní při sestavování kolektivní paměti. Jako příklad uveďme Michela Deguyho (Michel Deguy, 1975), Maurice Blanchota či Louise-Reného Des Forêts (Le Vœu de silence, 1985).

Po dětství poznamenaném náročným studiem hudby a jazyků (rodiče jsou polygloti) studuje Quignard literaturu a filozofii a v roce 1969 vydává text věnovaný Sacheru Masochovi (L’Etre du balbutiement), který mu otevírá dveře slavného nakladatelství Gallimard, v němž se stává členem výběrové komise. Těchto několik biografických údajů obsahuje již to, co bude pro spisovatele charakteristické a co bude tvořit jeho obsese: fascinace hudbou a její výukou (La Leçon de musique, 1987; Tous les matins du monde, 1991 - česky Všechna jitra světa, 1998; La Haine de la musique, 1996), otázka psaní ve vztahu k čtenáři (Le Lecteur, 1979), vztah k řeči a tichu (Les Mots de la terre, de la peur et du sol, 1978).

Náročný a propracovaný styl Pascala Quignarda, odmítajícího jednoduchý styl i obsah, využívá jedinečnou rétoriku, v níž se pojí velké vzdělání se snovostí, přesná terminologie s etymologií a neologismy, výčty s nevysloveným. Minulost se v něm setkává s přítomností, skutečnost se kříží s bajkami, celkový pohled doprovází detail. A přesto, i přes svou neobvyklost, určitou vážnost, někdy až strohou stručnost, se Quignardova díla setkávají se stále větším ohlasem publika. Několik jeho knih se tak ve Francii setkalo s opravdovým úspěchem, ať to byl Le Salon de Wurtemberg (1986), Terrasse à Rome (2000) či Tous les matins du monde (1991), které režisér Alain Corneau převedl do filmové podoby, s Jeanem Pierrem Mariellem a Gérardem Depardieu v hlavních rolích. Za některá díla dokonce obdržel významná ocenění, jako například Cenu za román Francouzské akademie za knihu Vie secrete (Tajný život) v roce 1998 či Goncourtovu cenu za Les Ombres errantes (česky Bludné stíny, Jitro, 2005) v roce 2002. Tato kniha je prvním dílem rozsáhlého cyklu nazvaného Poslední království, ve kterém chce autor pokračovat až do své smrti a z něhož již vyšly tři svazky (Les Ombres errantes, Sur le jadis, Abîmes). Autor se v ní vrací ke stylu „pojednání“, který si vyzkoušel již ve svých předchozích knihách (Une gêne technique à l’égard des fragments, 1986 či Les Petits Traités, 1990-1993). Je to zároveň filosofický esej, meditace, deník či autobiografická úvaha, a přitom nepatří do žádné z těchto kategorií. Bludné stíny jsou jedním z nejméně zařaditelných Quignardových děl.