Román Noci v cirkuse britské spisovatelky Angely Carterové není ve své plnokrevnosti a baroknosti vůbec snadno uchopitelný. Stejně tomu je i případě osobnosti autorky, která ač je již patnáct let po smrti, stále přidělává vrásky literární kritice.

Angela Carterová prožila svůj život nadmíru svérázně a po svém a byla skutečnou osobností. Osobností nade vší pochybnost je i nejvýraznější postava tohoto barvami, příběhy a fantazií přetékajícího románu Fevvers, čili ve vynikajícím překladu Lucie a Martina Mikolajkových, Peříčko. L‘Ange Anglaise, Žena, pták, hvězda, koknejský vrabčák, anděl Azrael, dokonalá reprezentantka bestiáře podivných existencí, adeptka přehledu největších šarlatánů světa, podvodnice, nebo nadpřirozený úkaz, mytická žena, idol Lautrecův a všech ostatních impresionistů, pretendentka na sňatek s Alfredem Jarrym, ptáčátko ve zlaté klícce, neodolatelná pokušitelka a svůdkyně, která si nikdy a před nikým nebere servítky, gurmánka s apetitem skutečné obryně, jež si po trojitém kaviáru klidně notně říhne, filosofující artistka lačná po všem, co se třpytí, životu ve všech jeho rozmanitých formách přitakávající milovnice. Tím vším, a výčet tak zdaleka není u konce, je tato mnohorozměrná a objemná individualita. Jejím obchodním logem je pertinentní otázka „Skutečnost, nebo smyšlenka?“ Zdálo by se, že těch charakteristik je až dost nato, aby byly pro literární postavu nosné a aby se taková postava vůbec dala ukočírovat. Angela Carterová nejenže takovou postavu vytvořit dokáže, ona jí umí vdechnout tolik života a štávy, že čtenář nemůže být než ohromen, fascinován a královsky baven, a to od samého začátku až do konce.

Peříččinu šarmu neodolá ani americký novinář Walser, který se po počátečním rozhovoru nechá touto záhadnou ženou-ptákem vést z Londýna až do Petěrsburgu a na dalekou Sibiř. Otázka, která první probudila Walserovu a čtenářovu zvědavost, tedy je-li Peříčko skutečně okřídlená obryně, nebo jen rafinovaná podvodnice, s pupíkem, či bez, brzy přestane pálit jak pohledného, i když ne zrovna kritickým duchem oplývajícího žurnalistu, tak laskavého čtenáře. Blíží se začátek velkého dvacátého století a čtenář je již dávno lapen a volky nevolky se spolu s přepestrým cirkusovým ansámblem plukovníka Kearneho vydává na strhující pikareskní pouť, jejímž cílem je rovnou trumfnout Hanibala a přepravit slony přes celou zeměkouli.

Závratně barvitá směsice lidských povah a osudů tvoří symbolický spolek, mikrokosmos lidské rasy či surrealistickou laboratoř, na níž působí závěrečná konfrontace s pustinou nedotčené sibiřské krajiny jako zvětšovací sklo. Sibiř Carterové je územím, „kde národy nedělaly rozdíl mezi skutečností a smyšlenkou“ a kde namísto toho „pěstovaly jakýsi magický realismus“. Klauni se bez svého ďábelského, protože osudem na samé dno sraženého vůdce Velkého Buffa makabrózně protančí a prozoufají do nicoty a vezmou s sebou i bandu nepoučitelně naivních desperátorů. Skupina bývalých trestankyň a obětí nelidského sociálního systému a následně experimentu vyšinuté hraběnky dostává v pustině novou šanci na vytvoření utopistické společnosti ženské solidarity. Tygří princezna s ponurou minulostí a krutostmi mužského zacházení téměř ztýraná Mignon zde nalézají svobodu a smysl života. Silák a hlupák a zbabělec Samson zmoudří a jeho život dostává naději.

Zato z Peříčka téměř oprýská všechno její pozlátko. V jejím bouřlivém životě to není zdaleka poprvé, co je lano pod jejíma nohama zatraceně tenké a konfrontace tentokrát s maniakem v podobě šíleného šamana se jí stane málem osudnou. I s Walserem se dějí věci nevídané a proměna, kterou prochází je vskutku závratná. Po úraze, který utrpěl při výbuchu vlaku vezoucím cirkusový ansámbl ambiciózně přes Sibiř už není ani novinářem, ba ani klaunem a je rád, vzpomene-li si, jak se provádějí základní životní úkony. Péčí primitivního šamana sice fyzicky přežije, ale psychicky se dokonale transformuje v loutku mající vidiny a vize vycházející z předchozího života. On jim však neví ani hlavu, ani patu. Zbědovaná Peříčko si již nenárokuje, aby se na ni všichni dívali, spíš by žadonila, aby si jí nevšímali. Na rozdíl od téměř „vymytého“ Walsera však nezapomněla na to, jak to mezi nimi (fyzicky) jiskřilo, a je pevně rozhodnuta si jej najít a zachránit. S odrůstající blonďatou kšticí a jedním křídlem zlomeným a druhým vypelichaným se naděje, že svého Američana opět spatří nevalná a navíc jí z romantického snění s rázností sobě vlastní probouzí Lízinka, Peříččina adoptivní matka a věrná společnice. „Vychovala jsem tě, abys lítala až k nebesům a ne abys seděla na snůšce vajec“, připomíná Peříčku nekompromisně. Uchránit Peříčko, aby naplnila svůj osud a stala se skutečnou ženou, má i názorný výjev domorodé ženy zotročené svým reprodukčním systémem.

Peříčko je ale dost paličatá nato, aby se přeci jen nenechala od svého záměru odradit. Při myšlence na Walsera si připadá aspoň trochu blonďatější, a tak sebere zbytky sil a v závěru triumfuje. Závěr románu je skvostnou parodií happyendů všech pohádek, červených knihoven i hollywoodských “dojáků“. Posílena pohledy domorodců a myšlenkou na to, že si z Walsera, nyní již zcela tvárného, vytvoří nového muže, který tak bude vhodným partnerem pro novou ženu, a společně pak ruku v ruce vykročí vstříc novému století. Peříčko pak ještě jednou povstane, jako bájný Fénix z popela a po svém si Walsera „osedlá na koníčka“ a svým hurónským smíchem pohltí celý svět.

Carterová bývá často označována jako kontroverzní feministická spisovatelka. Postavou Peříčka se ve své knize Literatura a feminismus zabývá například Pam Morrisová. V románu Noci v cirkuse se však nejedná o feminismus jakožto politický postoj a žádné zjednodušující či radikální feministické doktríny v knize nezaznívají. Co zde Carterovou zajímá a čemu se věnuje opravdu s gustem, je boření mýtu ženskosti, jakožto společensko-kulturního konstruktu, jehož obětí jsou v konečném důsledku jak ženy, tak muži. Peříčko sice nepostrádá mytický rozměr, ale svým vystupováním se jí daří rozrušovat všechny konvence a koncepce, kterým zejména mužské postavy románu podléhají. Román tak může být čten jako teatrální demystifikace mýtu o nevinné, bezmocné a andělské panně, anebo naopak prohnané a ďábelské manipulátorce. Stejně jako Chaucerova Kressida není Peříčko „ani nádoba hříchu a ďábelského pokušení, jemuž je třeba odolávat nadlidským sebeovládáním a sebepotlačováním, ani zlá saň, kterou je nutno bezohledně krotit, a konečně ani předmět aristokratického zbožnění.“ Charakteristika Kressidy z pera Zdeňka Stříbrného je Peříčku jakoby šitá na míru: „ Je to naopak přirozená lidská bytost, rovnocenná svým intelektem muži, ale v samé podstatě odlišná, neodolatelná svým ženským kouzlem a koneckonců i svou křehkostí a neustálou žízní po životních zážitcích a lásce“.

Jméno Angely Carterové je také často skloňováno v souvislosti s postmoderní literaturou – zabývá se jí například jedna z nejvýraznějších teoretiček postmodernismu Linda Hutcheon. Carterová si pohrává s textem, mísí žánry, boří hranice mezi vážnou a populární literaturou a vytváří chtělo by se říci multikulturně bohaté brikoláže či tím, kterak si důmyslně hraje s nespolehlivostí vypravěče. Tím vším svou příslušnost k literatuře, jež se nazývá postmoderní v každém odstavci stvrzuje.

Jak již bylo naznačeno, román Noci v cirkuse vykazuje také spřízněnost se svéráznými mistry středověké, renesanční a barokní literatury, jako byl Geoffrey Chaucer, Francois Villon, Rabelais či Paul Scarron. Pojítkem s těmito rozrušiteli konvenčních pořádků své doby je Carterové originalita, zemitost a nekonvenčnost. Tak jako Canterburské povídky či Dekameron jsou Noci v cirkuse typem rámcového příběhu, jehož hlavním atributem je potěšení z vyprávění. Peříčko je jako Šeherezáda, co ovíjí své posluchače příběhy. Jednotlivé korálky příběhů se skládají ve šňůru a tou je pikareskní pouť cirkusového ansámblu. Obryně Peříčko je vskutku gargantuovsky epikurejská a na způsob Gargantuy je megalomanská jak ona sama, tak její historky. Představivost Carterové je stejně jako její hlavní hrdinka téměř přemrštěná. Nespoutané živelné vyprávění, podobně jako u Rabelaise, nepostrádá reálné ukotvení. Na tomto částečně reálném pozadí je u Carterové i ta nejbláznivější myšlenka uskutečnitelná a spolu s Rabelaisem Carterová dokazuje, že fantazii se meze nekladou. Cirkusový ansámbl je podobně jako společnost Chaucerových poutníků mikrokosmem, ze kterého se stává makrokosmos lidských povah a vztahů. A konečně, podobně jako v případě zmíněných autorů, jsou i Noci v cirkuse trestí pozemské vitality a podšité uštěpačnosti. I v předposledním románu Angely Carterové jsou hybnými silami humor, satyra a parodie ve zcela osobitém duchu. Defiluje tu tragično i komično v těsném sepjetí a lze si zde nabrat senzuálních a sugestivních obrazů krutosti i něhy, alegorie i aluzí… co si jen čtenářovo hrdlo ráčí.