Tento další svazek Isidorových Etymologií, vydávaný v řadě Knihovna středověké tradice jako sv. VII., obsahuje paralelní latinsko-český (komentovaný) text tří knih: XIII., Isidorem věnované „Světu a jeho částem“ (De mundo et partibus), XIV., popisující „Zemi a její části“ (De terra et partibus), a XV., v níž Isidor popisuje lidmi vytvořené prostředí, „Budovy a pozemky“ (De aedificiis et agris).

Do problematiky svazku uvádějí čtenáře dvě předmluvy. Nejprve Jan Kalivoda (Jeviště stvoření a útočiště člověka, s. 7–20) zasvěceně osvětluje místo XIII. a XIV. knihy v Isidorově koncepci Etymologií, přičemž je zvláště významný jeho poukaz na Isidorovo samostatné, neteologické pojednání přírodní ontologie, kdy přímo přejímá názory předkřesťanských filozofů (koneckonců ve své VIII. knize Isidor soudí, že i moudrost pohanských myslitelů je od Boha). Poté se Jan Souček (Prostor lidského života, s. 21–28) neméně důkladně věnuje posouzení Isidorovy XV. knihy, kde je po výkladu fyzického světa jako díla Božího (kn. XIII–XIV) zachyceno lidmi vytvořené politické a materiální prostředí. Velmi užitečné je i tu poukázání na Isidorovy prameny a jeho způsob jejich použití. Celkově lze říci, že v tomto svazku jsou obsaženy knihy, v nichž – jaksi dodatečně – Isidor představuje prostor, v němž existují lidské společnosti pojednané v širokém záběru už v kn. IX. Oba autoři zdůrazňují také, že Isidor „žije ve světě svých pramenů“, nezajímá jej reálný čas, ale spíše nadčasovost „moudrosti“ zachycené ve staré literatuře.

I tento převážně geograficky a místopisně zaměřený svazek nám na mnoha místech připomíná, že Isidor ve svých Etymologiích, jistě velmi obdivuhodném a kulturně vlivném díle, v žádném případě nepřináší poznatky získané vlastním odborným bádáním či – řečeno moderně – „na úrovni posledních výdobytků vědy“. Jeho informace jsou systematizovaným literárním věděním, sebraným pilně z jemu dostupných zdrojů, které už samy zachycovaly údaje (faktografické i bájné) z mnoha vrstev minulosti. Tím si vysvětlíme skutečnost, že Isidor popisuje zasvěceně jevy, které jsou mu dobově fakticky cizí, kdežto svou současnost téměř nereflektuje (jako jedinou současnou událost uvádí zničení Nového Kartága Vizigóty kol. 615 po Kr., XV,1,67).

Text latinského originálu je opět převzat z Lindsayovy edice (Oxford 1911), jen na několika místech překládá Korte podle textové varianty Arevalovy (Paris 1878) nebo dává přednost zvolenému rukopisnému čtení. Svůj odklon od Lindsaye oznamuje v poznámkách. Myslím však, že poctivější i pro čtenáře výhodnější by bylo překládané čtení v latinském textu tisknout a v poznámkách svůj odklon od Lindsaye vysvětlit. Pořadatel dvojjazyčného vydání je přeci svým způsobem i oprávněným editorem.

Svůj překlad se Korte snaží vést důsledně v souladu s charakterem a stylem originálního textu, což se mu obecně daří, i když je obtížné v češtině při zachování Isidorovy lapidárnosti vystihnout i smysl obsahu, který bývá často spíše jen naznačen. Některá místa překladu je jistě možno podrobit kritice, a to z různých důvodů. Tak např. XIII,1,1: de quo dicitur – vztahuje se skutečně k mundus (tak překlad) nebo k Deus (ve znění originálu)? – Větší důslednosti by si zasloužil překlad pasáže XIII,21,6: Quidam autem fluviorum propriis ex causis nomina acceperunt, ex quibus nonnulli notandi sunt, qui in historiis celebres memorantur – „Některé z veletoků (?) pak dostaly svá jména z různých (?) příčin, z nichž (?) stojí za zaznamenání ty, o kterých se dějiny zmiňují jako o slavných (?)“ – V pozoruhodné pasáži XIII,21,10 týkající se Mesopotamie (Korte neupozorňuje v pozn. 213, s. 97 na rozpor Isidorovy citace Sallustiova údaje o pramenu Eufratu a Tigridu se zněním u Hieronyma) je lépe přeložit quae ab iis ambitur spíše „ které ji obtékají“, než „kterou obtáčejí“. Podobně XIII,22,4 (konec): Deukalión se uprchlíků z potopy spíše „ujal a nakrmil je“ (fovit et aluit), než „zahřál je a živil“. Byl to také on, kdo obnovil lidský rod z kamení (nikoliv „se lidský rod obnovil“). – XIV,4,6 lze jistě vylepšit překlad věty Huic (sc. Thraciae) Propontis et urbs Constantinopolis opposita est – „Na východě ji ohraničuje Propontis s protilehlým městem Konstantinopolí...“, stejně jako o něco dále: Ebrum fluvium Thracia fundit, qui etiam gentes barbarorum plurimas tangit – „Thrákií teče řeka Hebros, která také omývá přemnoho barbarských kmenů“, jedná se přece jen spíše o „území mnoha barbarských kmenů“. – XIV,3,5 si nejsem jist, zda meridianum mare lze chápat opravdu jako vlastní jméno „Jižní moře“, a to vzdor pozn. 17 na s. 117 (podobně je tomu i u Isidorova mare magnum či mare nostrum na jiných místech). – Velmi prvoplánově je XIV,3,32 Smaragdis autem optimis haec (sc. Scythia) patria est – „tato země je vlastí nejlepších smaragdů“, lépe bude opsat „v ní se nacházejí nejlepší smaragdy“. – Pečlivější úpravy by si zasloužil i překlad nelehké pasáže XIV,4,2 (přinejmenším „až po konec Hispánie“). – O prosté přehlédnutí překladatele jde v XIV,6,2: kolos rhodský byl bronzový (aereus), ne zlatý (aureus). – XIV,8,41 Pokud na uvedeném místě v Topikách Cicero skutečně uvádí definici břehu, podanou právníkem Aquiliem Gallem (v pozn. 379 je chybně Galus ), pak asi nelze přeložit Litus est, qua fluctus eludit romanticky „břeh je místo, se kterým si hraje příboj“, nýbrž spíše „místo, kde doráží příboj“. – XIV,9,4 lépe převést „profundus se užívá jak pro směr dolů, tak i nahoru. – XIV,9,8 perpetuus stupor: spíše „trvalá nehybnost“, než „nekonečná strnulost“. – XIV,9,11 ... quod inferi pro eo dicuntur, quod animae hinc ibi feruntur je přeloženo nejednoznačně „... říše mrtvých (inferi) se tak nazývá kvůli tomu, že jsou tam odtud dopravovány duše“, lépe by bylo asi „tam odsud“, tj. z tohoto světa. – XV,1,2 historiae gentium jsou „dějiny pohanů“, ne pověsti. – XV,1,19 Isidorův text týkající se Andromedy v Ioppé je skutečně zkratový (srov. pozn.44), ale ... cuius beluae forma eminentior elephantis fuit nelze přeložit „Výška její obludy přesahovala velikost slona“, nýbrž snad: „Ta obluda svou velikostí převyšovala slona.“ – XV,3,13: Antiochos obléhal Jeruzalém (obsideret), ne „obsadil“. Hospicy (xenodochia) poskytovaly přístřeší chudým poutníkům, ne „chudým a poutníkům“. – XV,8,14: pro výšku sloupů je uvedena tertia pars latitudinis, tedy třetina šířky (ne délky!) chrámu. – Název kapitoly XV,9 DE MVNITIONIBVS je zřejmě nutno vzhledem k zaměření celé kn. XV. přeložit spíše „Ohrazení“ (či „Ploty“), než Opevnění.

Nejvýznamnějším přínosem svazku, v němž je také obsaženo nejvíce práce, je komentář k Isidorovu textu. Ke knize XIII. zpracoval Korte 258 poznámek, ke XIV. 398, k XV. 407, které v míře potřebné (a u Isidora i nezbytné) podávají vysvětlení obsahu, zprostředkovávají Isidorovy prameny, uvádějí většinou velmi stručné Isidorovy údaje do úplnějšího kontextu a zvláště „napravují“ chybné Isidorovy etymologie odkazy na moderní etymologická zjištění. Užitečná je i Korteho snaha odkazovat na paralelní místa jinde v Isidorově spisu, na kterých si čtenář uvědomí způsob Isidorovy práce s obrovskou zásobou své literární excerpce.

Komentátor musel samozřejmě pro své výklady zvládnout množství různorodé pramenné i sekundární literatury a své vlastní poučení předává čtenáři velmi zodpovědně (včetně např. hebrejského přepisu biblických jmen, resp. slov). Je přirozené, že v takovém množství informací k textu nejednoduchému a velmi často spornému narazíme na omyly a nepřesnosti, některé informace nám mohou i chybět. Můžeme tady poukázat jen na některé případy. Na s. 35, pozn. 18 Korte správně upozorňuje na neodůvodněnou etymologii latinského elementum z řec. hýlé, ale sám nezmiňuje původ latinského slova samotného, jistě zajímavého. Tamtéž, pozn. 19 by bylo možno uvažovat pro Isidorovo spojení materia – silva – básníci o Statiově básnické sbírce Silvae jako o inspiraci. Na s. 43, pozn. 42 a 43 není čtenář upozorněn na chybné Isidorovo pořadí kruhů 4. a 5. (mělo by být opačné), podobně na s. 79, pozn. 161 na Isidorův omyl, kdy nechává Myrtilla usmrtit Oinomaem, místo Pelopem. – Jak se vysvětlí Isidorovo maskulinum iste est et Mediterraneus jako ekvivalent k Mare Magnum (?), Mare Mediterraneum (XIII,16,1)? Nepokládal třeba Isidor Středozemní moře za sinus (záliv) Atlantského oceánu? Na s. 93, pozn. 201 není třeba vytýkat Isidorovi chybné chápání slova derivare, které znamená prostě „vést vodu“, k zavlažování stejně jako o odvodnění. – Určitá potíž je s identifikací Rudého moře: když se srovnají všechna místa v textu, kde se o něm hovoří (XIII,17,1 s pozn. 168, XIII,21,9 s pozn. 210, XIV,3,18 a 27), zůstane čtenář nejspíš v rozpacích, které moře to vlastně pro Isidora bylo. Na s. 92 v pozn. 198 neříká Korte nic k Isidorově etymologii torrens (bystřina) z torrescere (vysychat), která je zkratová (torrens je nejspíš užití metaforické k „vroucí vodě“). O nepřesnost jde v umístění Chaldeie na s. 123, pozn. 41 „jižně od soutoku Eufratu a Tigridu“ – tento soutok ve starověku neexistoval. K XIV,4,4 (s. 142–143) by bylo dobré „poopravit“ Isidorovy „hyrkánské ptáky“ na „hercynské“, tedy z Hercynského lesa. Problém s Illyrikem u Isidora XIV,4,7 lze nejjednodušeji vysvětlit tím (ke s. 145 s pozn. 123), že od vlády Konstantinovy tvořila většina Balkánu s Řeckem prefekturu Illyricum. S. 148 k pozn. l34: bylo možno poukázat na zřejmý Isidorův omyl s Apollónovým narozením v Thébách (patrně záměna za Dionýsa). V pozn. 266 na s.181 má být Afrodité, ne Artemis (viz správně v překladu!). Na s. 196, pozn. 323 se Korte nezmiňuje o moderních pokusech o identifikaci Ripajských hor. Sám je svým překladem umisťuje „na samý okraj Germánie“: ale in capite Germaniae může znamenat případně i „v srdci Germánie“. Výtka vůči Isidorovi v pozn. 136 na s. 250 je nemístná, neboť v jeho textu nejde o pevninskou Fókidu, ale maloasijskou Fókaiu, jak je správně i v překladu. Na s. 251, pozn. 140 je zmatečné ztotožnění Hispanie Citerior (od r. 197 př. Kr.) s augustovskou Hispania Tarraconensis. V pozn. 162 na s. 259 je chybně uvedeno, že římská mimoitalská kolonizace začala až s Caesarem (už nejméně od 118 př. Kr.). Na s. 269, v pozn. 193 lze sotva souhlasit s tím, že filozofické školy Platóna a Aristotela byly gymnasiem. Triclinium (s. 280, pozn. 226) byla spíše místnost s třemi lehátky (klíné), než lehátko pro tři osoby.

Přes tyto uvedené kritické poznámky znovu zdůrazňuji své celkově velmi pozitivní ocenění komentáře, který je dokladem velmi solidní a poučené snahy D. Korteho vysvětlit nejen obsah Isidorova textu, ale i ošidnosti jeho způsobu práce.

Svazku byla věnována i potřebná redakční péče na kvalitní úrovni. Tiskových chyb či přehlédnutí jsem našel v rozsáhlém textu jen málo: tak na s. 64, pozn. 105 má být „v kilickém městě“, na s. 155, pozn. 168 má být odkaz na XIV,4,19, v překladu XIV,8,40 (s. 209) se mělo tisknout baiae, ne baias. Název kap. XIV,9 čteme DE INFEIRIORIBVS. Na s. 238, pozn. 92 by mělo být spíše „v sousední Písidii“, na s. 244, v pozn. 118 (konec) správný odkaz bude na pozn. 154.

Příprava překladu a komentáře těchto tří Isidorových knih byla nesporně velmi náročná, ale výsledkem je velmi solidní a úspěšně vybavený svazek, který bude jistě významnou pomůckou pro všechny zájemce o Isidorovy Etymologie. Soudím, že překladatel i redakce mohou být spokojeni s tímto počinem na cestě k dokončení isidorovské edice.

publikováno in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 131-135;
na iliteratuře se svolením autora