Předposlední kniha Jana Balabána (* 1961) Možná že odcházíme se před dvěma lety stala událostí roku. Balabán byl za ni poctěn Magnesií Literou v kategorii próza a nominován na Státní cenu za literaturu. Proto představuje Jsme tady na jedné straně závazek dostát hodnotě předposledního díla, jakož i určité čtenářské očekávání, které se nevyhne srovnání s předchozí úspěšnou knihou.

Balabán v novince potvrzuje především dvě věci. Jednak v předchozích knihách našel silné téma, které může dál rozvíjet, a jednak v ní opět proklamuje bytostné rozpoložení povídkáře. Toto tvrzení je ovšem nutné brát s rezervou, protože v knize Jsme tady se ryzí povídky spojují v načrtnutý, nikoli striktně koherentní příběh. Opět se setkáváme s některými postavami z předchozí knihy, například s Emilem nebo Hansem, přesto Jsme tady výpovědí nesetrvává u generačního pocitu skupiny čtyřicátníků, ale drama dění se rozšiřuje na existenciální lidskou situaci obecně. Sledujeme tudíž například příběh Emila, který chce spáchat sebevraždu, nebo Světlany, jejíž manžel nešťastně zahynul, když chtěl zachránit jejich dceru z rozbouřeného moře. Balabán jde opravdu dál, v hutnějších, delších a také lyričtějších povídkách jsou postavy mnohem víc konfrontovány s introspektivními postupy, takže přítomnost se nám zjevuje i s osobní historií, s jejími křivdami a ranami. Výrazněji se setkáváme s tendencí propojovat veškerý žitý čas, postavy jsou rozepjaty mezi dvěma póly: jsou zároveň dětmi i rodiči, doléhá k nim slovo boží a zároveň setrvávají v pasivitě, zůstávají ochromeni minulostí. Narozdíl od Možná že odcházíme Balabán převrací hledisko, neopouští obyvatele světa nad propastí v momentech tušeného pádu, ale přináším jim útěchu a naději. Sílu radostného procitnutí, že „jsou tady“ a že jejich život ještě není definitivní, jak říká jedna z postav v závěru knihy.

Je to právě „předání Slova“ (Petr Hruška), které činí Balabánovu knihu silnou (v tomto smyslu zřejmě nejsilnější ze všech). Jako by přitakání naději mělo být i odpovědí na předchozí čtenářsky úspěšnou knihu a zároveň se obloukem vrátilo k vyznění závěru románu Kudy šel anděl, jenž Balabán rozpracoval do deseti svébytných příběhů. Souvislost se scénou, kdy hlavní postava románu procitne nemocničním lůžku a vyřkne erbovní větu poslední Balabánovy knihy, je zřejmá. Ono „být zde“ se pak váže k obrazu náboženského chápání života jako daru nebo zázraku, přičemž křesťanská východiska týkající se základních otázek života a jeho smyslu jsou v pozadí knihy silně přítomna. Nová kniha tedy opět představuje promyšlenou a citlivou reflexi lidského údělu a Balabánovi se podařilo to nejdůležitější: posunout se dál a nevyprázdnit tak nalezenou formu.