Prozaik a překladatel Jan Balabán (* 1961) vydal několik povídkových souborů (Středovek, Boží lano, Prázdniny). Po románech Černý beran a Kudy šel anděl se k povídkám opět vrátil; za poslední soubor Možná že odcházíme získal cenu Magnesia Litera.

Tato kniha je především o postavách, které jsou vykořeněné a které se ocitají v každodenních, avšak emocionálně vypjatých situacích. Jsou jimi alkoholici, intelektuálové, rodiče a jejich děti, lidé milující a rozcházející se. Každý z nich si nese nějaký svůj kříž, smutek či bol. Jako by viseli nad propastí života, ale ještě do ní nespadli: Balabánovi hrdinové uvízli mezi konstantní lidskou zkušeností zmaru a potlačenou vzpomínkou. Zdá se, že někde v hloubi duše hledají odlesk po „onom“ či „zlatém“ čase, který dost možná ani nebyl. Zároveň však, a to je možná trochu zvláštní, neskuhrají, nezalykají se všemi těmi „kdyby“... Jsou smutní, ale berou svět, jak je. Rozhlížejí se kolem sebe.

Balabán své postavy nechává jednat ve všednosti vytrácejících se významů. Používá úsporný, nepřemrštěně poetický jazyk, proto se jeho povídky zdají být citlivé a vůči čtenáři ohleduplné. I když mapují bytí v jeho těžkopádnosti a rozvleklosti, dýchají prostorem i prázdnotou. To se často doplňuje s napětím, které vyvěrá z frustrace, pocitu odloučení či neuspokojení v mezilidských vztazích. Dialog jako by byl jen páteří rozvrácené hovornosti, tedy přesně tím, co všichni bezpečně známe. Suchost a věcnost, žádné rozevláté žvatlání, nic co by nešlo očekávat ve dvě v noci v poloprázdné putyce nebo na ranní ulici. A to všechno dohromady pekelně svírá hruď.

Bylo by chybou čekat od Balabána happy end; snad jen dost neurčitý příslib, a to ještě někdy. Vše, co jde dohromady s patosem a trendem zábavy, je totiž v tomto „pravdivém psaní“ přísně zapovězeno. Jinými slovy, život není televizní estráda, a takový je i autorův obraz skutečnosti.

Balabánova tvorba se dál drží v kurzu sobě vlastním, ovšem bez problémů zapadá i do širšího literárního kontextu. Našli bychom více titulů, které svým podložím přibližují dnešní svět jako obydlenou pustinu, kde se prohlubuje izolovanost a rozmělňují hodnoty. Balabánův příspěvek zaměřující se na lidskou situaci prohry je pak velmi citlivým a kultivovaným počinem v této oblasti.