Kniha Roberta Turcana Mithra a mithraismus, kterou v roce 2004 vydalo nakladatelství Vyšehrad, vyšla, jak sám autor na začátku upozorňuje, poprvé v roce 1981 ve slavné francouzské edici Que sais-je. Tato řada, vycházející v nakladatelství Presses Universitaires de France a pokrývající nejrozmanitější vědecké obory, si klade za cíl poskytnout svým čtenářům na malé ploše základní, nicméně velmi zasvěcený úvod do toho kterého tématu. Tento nelehký úkol bývá proto většinou svěřován významným badatelům v daném oboru a nejinak je tomu i v případě R. Turcana (nar. 1929), který se specializuje především na náboženství římského císařství, jako je právě mithraismus, orientální kulty vůbec či kult císaře. Jeho zájmy však pokrývají rovněž římsko a gallo-římskou archeologii, náboženskou ikonografii, politické dějiny, numismatiku, filologii a literaturu téhož období. Druhé vydání své knihy v roce 2000, tentokrát v ryze odborně filologickém nakladatelství Les Belles Lettres, z nějž byl pořízen nedávno vydaný český překlad, autor rozšířil podle aktuálního stavu bádání, doplnil přirozeně i bibliografii a opatřil rozsáhlým fotografickým doprovodem (s. 127–145). Na něj se ostatně často odvolává i vlastní výklad fenoménu mithraistického kultu, neboť jak praví R. Turcan hned v úvodu (s. 10), jeho kniha se – už jen kvůli nedostatku jiných pramenů – opírá především o výsledky archeologie. Jako „Dodatky“ však neopomíná připojit ani podrobnější analýzu zachovalých písemných pramenů (s. 100–124).

Zkoumání mithraismu však R. Turcan začíná takříkajíc od Adama, tedy jak v klasické filologii ani jinak není možné, od etymologie. Přiklání se k výkladu lingvisty A. Meilleta, podle kterého Mithra původně znamenal pouto smlouvy ustavující řád světa, jehož výrazem je od samého počátku světlo, slunce či přísaha na oltářní oheň (s. 11–12). Podobnou funkci přitom toto božstvo podle Turcanova výkladu, ve kterém se zcela zřetelně opírá o výsledky G. Dumezilem inspirované indoevropeistické školy, mělo i ve védském náboženství, kde se objevuje jako Mitra, jenž je protikladným souputníkem ničivému Varunovi (s. 12–14), a v poněkud posunuté roli i v perské Avestě (s. 14–15). V Persii však po určité době Mithrův kult ustupuje a na základě našich současných znalostí není bohužel jasné, jakou cestou (zdá se, že to bylo pravděpodobně přes Malou Asii) doputovalo jeho uctívání, jež mezitím nabylo mysterijní podobu, do helénistického světa a jakou roli při tom hráli perští mágové. Jisté je pouze to, že Mithra se postupně stal bohem určitých společenství vojenského typu a že se jeho původní perská podoba musela zásadně změnit ještě před 2. stol. po Kr., od kterého teprve můžeme jeho působení ve Středomoří na základě hmotných památek podrobně sledovat (s. 16–24).

Archeologie nám ukazuje, že mihtraismus se šířil především podél hlavních hospodářských a strategických spojnic římské říše. „Tam, kde Římané čelí světu barbarů ze střední Evropy, je hranice (limes) silně mithraisovaná.“ Stejně tak se však kult Mithry dále udržuje i v Orientě (s. 30). Nositelem do té doby v antickém světě neznámého kultu byla jednoznačně armáda, jeho vliv však zasahuje širší vrstvy, avšak jen velmi malou podporu nachází u různých císařů (s. 30–35). Následující dvě kapitoly své knihy věnuje R. Turcan analýze kosmologické ikonografie mithreí, v jejímž středu stojí Mithrova oběť býka (s. 35–58), a výkladu iniciačního kultu tohoto náboženství (s. 59–74). Následně přechází k rekonstrukci posvátného příběhu (hieros logos), který stejně jako v případě jiných antických mystérií ustavoval a vysvětloval jak liturgii, tak jednotlivé body nauky o vezdejším i posmrtném životě, takže ve svém celku představoval specifický výklad světa a lidského místa v něm. Narážíme zde přitom na zásadní potíž, že hojné archeologické nálezy můžeme jen částečně doplnit literárními svědectvími, která podle všeho zkreslily filosofické koncepce novopýthagorejců a novoplatoniků. Podle R. Turcana nelze pro rekonstrukci původního antického mithraismu použít naše znalosti perského mazdaismu, neboť „jména Mithra, Cautes a Caucopates, přídomek Nabarzes a aklamace Nama (…), se kterými se setkáváme v nápisech, potvrzují perský původ tohoto boha, ale uspořádání mystérií a v nejvyšší míře i náboženská ideologie jsou výtvorem helénistickým. Jinými slovy, jestliže Mithra je íránský, pak mithraismus je řecko-římský“ (s. 75–76). Podle Turcanova výkladu začínal kosmologický mýtus uctívačů Mithry zrozením prvotního boha z původního chaosu, a to pravděpodobně Krona-Chrona, tedy ztělesnění času nadále probíhajícího v nově vzniklém světě. Kronos předává v určitý okamžik vládu svému synovi Diovi-Oromazdovi, který, jak je už ze samého jeho jména patrné, v sobě spojuje jak nejvyššího řeckého boha, tak perského Ahura Mazda. V obou těchto náboženských tradicích se musí ve snaze udržet světový řád střetávat s nejrůznějšími nepřátelskými bytostmi, démony, titány či giganty, kteří se snaží současné uspořádání veškerenstva narušit. V tomto boji pak přichází na scénu, respektive ze skály se rodí jako klíčová hrdina-bojovník Mithra, mezi jehož zázračnými činy vyniká příběh pronásledování býka ztělesňujícího životní sílu a plodnost a následná slavná scéna býčí oběti, která znovuobnovuje svět. Mithra pak nastupuje do slunečního vozu a stává se Sluncem neporazitelným (Sol invictus). Celý mýtický světový cyklus pak znovu na vyobrazeních uzavírá postava Krona-Aióna (s. 76–79). Tento podle všeho pravidelně se opakující děj přitom R. Turcan neváhá srovnávat se stoickou naukou o periodickém zničení světa v obrovském kosmickém vzplanutí, po kterém v novém cyklu dochází k znovuobnovení jeho dokonalého řádu (s. 89).

Přes obrovský vliv, kterého mithraismus dosáhl v době svého největšího rozšíření v polovině třetího století, R. Turcan zpochybňuje slavný výrok E. Renana: „Pokud by nějaká smrtelná choroba zastavila šíření křesťanství, byl by svět mithraisován“ (s. 9). Mithraismus byl podle R. Turcana předem odsouzen k neúspěchu, neboť představoval elitářské náboženství malých uzavřených skupinek, jehož se navíc nemohly účastnit ženy. Ačkoli v podstatě podporoval císařskou ideologii, jeho perský původ a charakter vedl mnohé kromě toho k přesvědčení, že se jedná o náboženství tradičního nepřítele římské říše, jehož přívrženci mohli být snadno obviněni ze zrady svého státu. Pro římské císařství, které se v osobě Konstantina Velikého přiklonilo ke křesťanství, proto nebylo těžké jej během poměrně krátké doby zcela potlačit (s. 91–96).

Máme-li se pokusit obecněji zhodnotit referovanou knihu R. Turcana, lze bezesporu říci, že se jejímu autorovi podařilo výtečným způsobem vytvořit dostatečně stručné představení mithraismu jakožto jednoho z nepřehlédnutelných projevů náboženského života v císařské době. Toto představení však přitom nechce pominout žádný z mnoha rysů, který je s mithraistickým náboženstvím neodmyslitelně spojen, ani slevit z nároků, se kterými se musí badatel přistupující k tomuto v mnoha ohledech obtížnému tématu vyrovnat. Jak již bylo zmíněno, R. Turcan se tváří v tvář problému rekonstrukce podoby náboženství, které mělo být určeno jen zasvěceným, a o kterém se nám proto už ze samé jeho povahy nezachoval žádný podrobný popis, snaží využít celé škály různých oborů – nejprve stopuje a zkoumá jeho orientální zdroje, pak analyzuje a vyhodnocuje archeologické nálezy, interpretuje dochovaná obrazová svědectví a vše neopomíná konfrontovat s často jen letmými či zkreslenými a tendenčními literárními doklady. Zároveň si je však zcela zřejmě vědom křehkosti a složitosti stavby, kterou se pokouší takto vybudovat, a dalekosáhlé spekulace a odvážná tvrzení, jako kupříkladu zmíněný výrok E. Renana, nahlíží se značnou dávkou kritické skepse.

Pokud chtělo nakladatelství Vyšehrad českému čtenáři nabídnout stručnou, avšak odborně vysoce poučenou a reprezentativní práci o mithraismu jakožto důležitém mysterijním kultu antického světa, mělo rozhodně u této volby velmi šťastnou ruku.

publikováno v časopise Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 154-156; na iliteratuře se svolením autora