Marian Pankowski (nar. v roce 1919 v polském Sanoku) je v historii polské literatury postavou výjimečnou, i když nedostatečně známou širšímu čtenářskému publiku. Je jedním z posledních žijících představitelů předválečné avantgardní generace, jde o znamenitého pozorovatele, ironika a provokatéra.

Během druhé světové války, která přerušila jeho studium na Jagellonské univerzitě v Krakově, se Pankowski zúčastnil mimo jiné boje o Varšavu a po zatčení gestapem byl vězněn v koncentračních táborech v Osvětimi, Gross-Rosen a Bergen-Belsen. Po válce se už do Polska nevrátil. Zůstal v Belgii, kde po absolvování doktorského studia slavistiky na Svobodné univerzitě v Bruselu přednášel polskou literaturu a působil jako lektor polského jazyka. Zkušenost spisovatele v exilu popisuje Pankowski s osobitým nadhledem a kriticismem a brání se především silně binárnímu vymezení role spisovatele v padesátých letech. Tvůrčí existence umělce v rámci sovětského bloku na jedné straně vyžadovala souhlas s ideologickým zaměřením vlastní tvorby a podřízení se politickým pravidlům, zatímco na straně druhé být spisovatelem v exilu zároveň znamenalo stát se součástí zvláštní komunity, která si kladla za cíl péči o národní hodnoty a kulturu (odtud také pochází název nejvýznamnějšího polského časopisu Kultura, který vycházel v Paříži po celou dobu existence sovětského bloku). Do velké míry také značně omezovala názorový směr jejího vývoje. Označení „spisovatel v exilu“ bylo ve státních periodikách velmi pejorativní, zatímco v prostředí emigrace bylo naopak zatíženo požadavky „služeb pro dobro národa“. Pankowskému neodpovídala ani režimní kariéra, ani romantický étos tvůrce ve vyhnanství, a proto si zvolil třetí, vlastní nezávislou cestu. V Kultuře vedl recenzní rubriku poezie až do doby, kdy byla spolupráce přerušena kvůli tomu, že se po návštěvě Polska v roce 1958 kladně vyjadřoval o některých aspektech tamní reality.

Jako básník debutoval Pankowski ještě před válkou ve lvovském časopise Sygnały. Během pobytu v Belgii překládal polské básníky do francouzštiny (verše Bolesława Leśmiana, Leopolda Staffa, Juliana Tuwima, Czesława Miłosze, Juliana Przybośe a jiných), a francouzské autory do polštiny. Sám sestavoval a vydával antologie polské poezie (A travers la poesie polonaise, 1952) a také sbírky svých vlastních básní (Sto mil nad brzegiem, 1958) a básnické prózy (Smagła swoboda, 1955, za níž obdržel cenu pařížské Kultury). Většina jeho knih vyšla také francouzsky a německy. Publikoval v časopisech Wiadomości, Orzeł Biały, Odra, Odrodzenie a Twórczość. Obdržel několik polských a mezinárodních cen za literární tvorbu a za zásluhy pro polskou kulturu v emigraci. V letech 2001 a 2002 byl také za knihy Z Auszwicu do Belsen a W stronę miłości nominován na prestižní literární cenu Nike.

Jeho prozaické knihy mají neopakovatelný, čerstvý nádech, který se dá srovnat snad jedině s jízlivostí a ironií dalšího polského vyhnance oné doby, Witolda Gombrowicze, s nímž v otázce stylu a kompozice sdílí opravdu mnoho. Podobně jako texty autora proslulého románu Ferdydurke se Pankowski dokáží elegantně, zároveň však striktně a směle vypořádávat s národními a sociálními komplexy a stereotypy. Díky tomu se jeho prózy čtou se skutečnou radostí.

Jako inspirátory vlastní tvorby Pankowski sám zmiňuje dramaturga Michela de Ghelderoda, jehož text také v mládí překládal a s nímž se při této příležitosti spřátelil, a slavistu bruselské univerzity Claudea Backvise, jehož obrazoborecký pohled na polskou literaturu, jak Pankowski sám přiznává, pomohl autorovi prolomit tradičně silnou vlasteneckou vazbu na lyriku martyrologie a utrpení národa. Místo toho si začal vážit rozporuplné povahy polské literatury, v níž je „slovanská divost infikována Horaciem či Shakespearem“. Tak by se také dál zkratkovitě popsat jazyk Pankowského próz, v nichž se skvostný, detailně vypracovaný styl střetává s nevybíravým obhroublým humorem, kypícím šťavnatými vulgarismy.

Pankowski si nezřídka vybíral témata, která byla ještě v osmdesátých letech považována za odvážná, ba i šokující (jeho román Rudolf byl dokonce označován jako pornografie). Jeho prózy dodnes vzbuzují čtenářský zájem díky nekompromisnímu pohledu autora na mnohá tabuizovaná témata, jako jsou například vzpomínky z koncentračních táborů či, v menším měřítku, život starce. Jeho přístup k problémům, které jsou obecně považovány za vážné a nedotknutelné, může mimo jiné naznačovat podtitul knihy Z Auszwicu do Belsen, který zní Przygody, tedy příhody či dobrodružství.

Ve svých posledních, do velké míry autobiografických knihách se Pankowski dotýká tématu stařectví a lásky v pokročilém věku (toto téma bylo přítomné například i v knize W stronę miłości), činí tak však s dostatečnou dávkou okouzlujícího vtipu a drtivé sebeironie. V knize Bal wdów i wdowców staví ovdovělého hrdinu do situace, v níž se mu nabízejí dvě protikladná řešení životní situace. Buď si může užívat status vdovce ve (zdánlivě) bezstarostné amnézii, jejíž podmínkou je zapomnění na zemřelé a negace existence smrti v kulisách groteskního plesu spolu s radostnou vdovou, nebo se může připojit k některé z bývalých lásek a sdílet s nimi jejich vdovský osud, který je založen na pečlivém kultivování posvátných vzpomínek, jimiž jsou tyto ženy doslova posedlé. I tato kniha je zvláštním manifestem proti uzavírání se v provincionálních komplexech a ochotnému přetváření vlastního života do podoby konvulzních křečí.

Jedním ze zásadních, a zároveň jedním ze známějších příkladů pestrosti autorovy tvorby, je kontroverzní kniha Rudolf, vydaná poprvé v roce 1980 v nezávislém vydavatelství Oficyna Poetów (nové vydání pochází z roku 2003). Její hrdinové, postarší homosexuál z Německa, kdysi málo angažovaný voják Wehrmachtu, a jen o něco málo mladší polský profesor, bývalý vězeň z Osvětimi, vedou inteligentní a šťavnatou diskuzi, z níž vyznívá rozpor mezi profesorskou etikou (podporovanou respektem k tradičním hodnotám) a chvála pozemských rozkoší – devíza carpe diem, kterou zastává bývalý voják. Spor se místy vyvíjí nejen do podoby slovního zápasu, ale až do groteskního, téměř gombrowiczovského boje gesty, jako například ve scéně, v níž jako odpověď na vězeňské číslo vypálené na rameni, které svému spolubesedníkovi ukazuje Polák, prezentuje Němec impozantní exotické tetování provedené na počest vášnivého arabského milence. Kniha, již sám autor charakterizuje jako „rajskou pohádku pro osvobozené boží děti“, je napsána smělým, až provokativním jazykem, který je zároveň přeplněn brilantním humorem a v němž autor úspěšně propojuje velké množství literárních odkazů s půvabem „pouliční řeči“. Text přitom přináší nejen odvážný obraz homosexuální subkultury, ale i výtečně provedenou nekompromisní provokaci, jež si bere na mušku národní a světonázorovou upjatost a konzervatizmus. Proto je důležité nechápat ho pouze jako další produkt z řady takzvané „gejovské literatury“, která už po několik sezon slaví v Polsku výrazné marketingové úspěchy. Z její povětšinou průměrné produkce totiž Rudolf výrazně vyčnívá.

Texty Mariana Pankowského
dramata
Teatrowanie nad świętym barszczem, Londýn 1968; Nasz Julo czerwony i siedem innych sztuk, Londýn 1981; Zygmunt August. Teatrowanie na użytek ludzi sceny i filmu, Londýn 1986 Pięć dramatów, Lublin 2001

básně
Pieśni pompejańskie, Brusel 1946, Wiersze alpejskie, Brusel 1947, Smagła swoboda, Paříž 1955, Varšava 1980, Matuga idzie, 1959

romány
Kozak i inne opowieści (1965), Rudolf ( 1980, 1984, 2005), Putto (Poznań 1994), Ksiądz Helena (Kraków 1996), Fara na Pomorzu (Kraków 1997), Z Auszwicu do Belsen (2000), W stronę miłości (2001), Złoto żałobne (Koszalin 2002), Bal wdów i wdowców (2006)