Jako druhý svazek „Malé řady“ edice Oikúmené, tedy nové ediční série stejnojmenného nakladatelství, vychází po Schillerově Tragickém umění Plútarchův dialog Proč už Pythie nevěští ve verších, v edicích citovaný pod latinským názvem De Pythiae oraculis. Publikace vyšlé v „Malé řadě“, jak se zatím zdá, tedy spojuje skutečně jen malý rozměr, nevelký rozsah a úsporný poznámkový aparát.

Útlý Plútarchův spisek přeložil do češtiny Radek Chlup, mladý religionista a odborný asistent na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze, který se k Plútarchovi překladatelsky navrací po více než deseti letech: v roce 1995 vyšel u Herrmanna a synů jeho komentovaný překlad Plútarchova spisu O delfském E, který s právě vyšlým dialogem Proč už Pythie nevěští ve verších úzce souvisí. Společně s dalším, do češtiny dosud nepřeloženým spisem O úpadku věšteb totiž všechny tři jmenovaná dílka tvoří „theologicko-filosofickou“ triádu věnovanou nejslavnější řecké věštírně v Delfách a v literatuře obvykle označovanou jako „pýthijské dialogy“ (Pythici dialogi).

 Plútarchos z Chairóneie (asi 40/45 – 120 po Kr.) sám není českému čtenáři neznámý: do češtiny byly v minulých desetiletích přeloženy nejen jeho monumentální Paralelní životopisy, tedy portréty řeckých a římských výjimečných mužů, ale i řada z jeho drobnějších spisů, jež se řadí do velké série (78 děl) standardně označované jako Moralia (tedy „Mravoučné spisy“), která krom již zmíněných „pýthijských dialogů“ obsahuje i zamyšlení nad dalšími pozoruhodnými tématy: například O obličeji, který je vidět na Měsíci, Zda jsou rozumější suchozemští či vodní živočichové, O Hérodotově zlomyslnosti a mnoho dalších.

Jak už název překládaného dialogu napovídá, jeho tématem je – vedle pozoruhodných mythologických odboček, jimiž je spisek prosycen – snaha zjistit, proč již v Plútarchových dobách Pythie, Apollónova „hlásná trouba“, skrze jejíž ústa delfský bůh promlouvá, či podle slavného Hérakleitova zlomku „ani nemluví, ani neskrývá, ale naznačuje“, nepronáší své věštebné výroky ve verších, ale v próze.  Zdánlivě banální otázka však má theologické konotace, které ji činí významnou a podstatnou: tváří tvář zmiňovanému faktu by si totiž leckdo mohl myslet, že boží působení není v dnešní době tak silné a patrné jako v dávných dobách či že bůh, jenž věštby vydává, ztrácí o člověka zájem. V průběhu dialogu se diskutující shodnou, že boží moc je samozřejmě stále táž a že změna veršů v prózu je vysvětlitelná zcela konkrétními praktickými důvody: boží hlas člověk nemůže vnímat přímo, ale jen smíšený s přirozeností toho, skrze co se lidem zjevuje – a pokud, jako v tomto případě, shodují se diskutující, je médiem Pýthie, která „sice pochází z jedné z nejpočestnějších a nejslušnějších delfských rodin a její život byl vždy spořádaný, ale byla vychována v domě chudých rolníků, a nepřináší si tudíž s sebou žádnou uměleckou dovednost ani žádnou jinou zručnost či schopnost“ (405 c; str. 55), je jasné, že se to odrazí i na formální vybroušenosti sdělovaných věšteb.

V úvahu, pokračuje Plútarchos ústy diskutujícíh postav, je třeba dále vzít i vývoj lidského pokolení a jeho kultury: zatímco v řeckém dávnověku byla poezie zcela běžným prostředkem vyjadřování, i sám bůh přál tomuto vzletnému způsobu vyjadřování a podporoval ho; postupně, jako by v přechodu od mýtu k logu (jak poznamenává R. Chlup v úvodní studii ke svému překladu spisu O delfském E, str. 20) se však počalo měnit i vědomí lidí, kteří – zprvu naplněni bohabojným obdivem ke všemu tajemnému a dvojznačnému – začali hledat pravdu v prostých a racionálních vyjádřeních, a tomu i bůh přizpůsobil své vyjadřovací prostředky. Jak moderně a aktuálně znějí Plútarchovy postřehy, si můžeme povšimnout například v následující pasáži, která si zaslouží být ocitována in extenso (406e–407b; str. 61 n.):

„Ruku v ruce s nástupem srozumitelnosti došlo však také k obratu ve víře, která prošla stejnou proměnou jako všechno ostatní. Vývoj byl takový, že v dávných dobách spojovali obyčejní lidé pojem posvátného se vším nezvyklým a neobyčejným, a bázní a zbožnou úctou je naplňovaly věštebné výroky, které byly naprosto dvojznačné a nepřímé. V pozdějších časech se naopak lidem začalo zamlouvat, když se mohli o všem dozvídat v nějaké jasné a snadné podobě bez zbytečné honosnosti a formální vytříbenosti. V důsledku toho pak kritizovali básnický jazyk, do něhož byly věštby zahaleny, neboť ten v jejich očích výroky znejasňoval a zatemňoval, a tudíž byl na překážku našeho poznání pravdy. A co víc, podezřelé jim začaly připadat i metafory, hádanky a všechny dvojznačnosti; zdálo se jim, že představují jakási temná zákoutí a útočiště, do nichž se může uchýlit a stáhnout každý, kdo se při svém věštění mýlil. …“

Radek Chlup vycházel při překladu z Babbittova dvojjazyčného vydání v rámci Loeb Classical Library (Plutarch’s Moralia, vol. V, London – Cambridge [Mass.] 1962), přičemž ovšem přihlížel k vícero vydáním tohoto problematicky dochovaného díla  (posledního kritického vydání se spis dočkal v roce 1997, kdy pro teubnerskou řadu latinských a řeckých klasiků zrevidoval Sievekingovo vydání H. Gärtner), jak o tom svědčí ediční poznámka, v níž autor překladu vypisuje diference od Babbittova textu, jež při překladu přijal. Jeho překlad je velmi čtivý a plynulý, což je důsledkem poměrně velké volnosti, s jakou tlumočí řecký originál; nevyhýbá se aktualizaci v oblasti lexika, což sice na jedné straně záslužně přispívá k odstranění „patiny antikvovanosti“, na straně druhé však může na některých místech působit lehce násilně („…jemnost [vzduchu] vůbec nemusíme zapojovat do hry“ – str. 13 ; „fundovanost předpovědi“ – str. 25; „umělci … se nedokáží vyhnout určité sterilitě a překombinovanosti“ – str. 32). Celý text protkaný mnoha známějšími i odlehlými mythologickými příběhy je pečlivě, byť stručně vysvětlován a komentován, a tak jedinou škodou snad je, že k překladu není připojena úvodní studie či soupisy literatury (pak by ovšem už sotva mohl být zařazen do „Malé řady“).

Vzhledem k tomu, jak málo děl „klasického“ starověku je u nás dnes překládáno (těžiště zájmu se logicky posunulo na oblasti, které byly v dobách minulých zcela opomíjeny, tedy např. na pozdně antickou či raně křesťanskou literaturu), představuje recenzovaná publikace vítaný počin, který skýtá zábavnou, duchaplnou a v nejlepším smylu slova kratochvilnou četbu.