Již několik měsíců se na předních místech britských i amerických žebříčků prodejnosti drží román The Emperor´s Children americké autorky Claire Messudové. Messudová až doposud nepatřila mezi veřejnosti příliš známé autory. Vydala sice tři romány, ale vždy šlo spíše o knihy určené jen malému okruhu čtenářů a literárních fajnšmekrů, které neměly mnoho šancí oslovit svým zpracováním a tématy širší čtenářskou obec. To, že se ve své čtvrté knize autorka pustila do jakési společenské sondy života v New Yorku na počátku 21. století, se ukázalo jako velmi dobrý krok. Messudové se totiž povedlo něco, co není v americkém románu úplně obvyklé. Spisovatelka využila nesporné výhody, a to, že není až zas tak čistokrevnou Američankou. Díky tomu se mohla se na americkou společnost podívat jakoby zvenku, mohla se oprostit od mnohdy typického amerického pokrytectví a sebezahleděnosti a popsat svět kolem sebe tak trochu po britsku, se sžíravou ironií a bez příkras.

The Emperor´s Children zachycují New York roku 2001. V popředí stojí trojice postav, spolužáků z elitní Brownovy univerzity, kteří přišli do New Yorku na počátku devadesátých let plni nadějí a snů. Teď je jim třicet a oni nejsou o nic dále, než byli před deseti lety, kdy dokončili studia a plánovali si hvězdné kariéry a luxusní život. Potácejí se kdesi mezi frustracemi z osobních selhání a euforickými stavy, jež v nich bohémský život v této světové metropoli vyvolává. Danielle Minkoffová, asi nepraktičtější z nich, mrhá talentem na rutinní práci, homosexuál Julius Clarke zase parazituje na svém bohatém milenci. Asi nejsložitější život ze všech má Marina Thwaitová, která má tu smůlu, že je dcerou známého publicisty Murraye Thwaita, a musí počítat s tím, že její literární ambice budou vždy porovnávány s dílem jejího slavného otce.

Román The Emperor´s Children stojí svým způsobem někde na pomezí mezi poetikou rozhněvaných mladých mužů (už jen postava Murraye Thwaita, stárnoucího intelektuála, který se stal vlastním epigonem, přímo vybízí ke srovnání s pozdní tvorbou Kingsleyho Amise) a komedií mravů. Messudové svět je zabydlen nejrůznějšími postavami a postavičkami, stejně barvitými a různorodými jako je sám New York. Každá z nich má v románu své nenahraditelné místo, každá sehrává v této lidské komedii přesně danou úlohu.

Postava Murraye Thwaita je v románu jednou z klíčových. Murray je pro Messudovou symbolem staré doby – přehnaného liberalismu, zaběhlého životního stylu plného pokrytectví a lží, jež zakrývají profesní selhání a krizi středního věku. Jeho postavou Messudová zpochybňuje známý mýtus o americkém snu, kdy se jednotlivci mohou pouze vlastním přičiněním a pílí vyšvihnout vzhůru na společenském žebříčku. Ne, že by se to Thwaitovi nepodařilo. Messudová však na jeho příkladu ukazuje, jakou daň lidé jako Murray Thwaite za tento sen zaplatili. Museli se zcela odstřihnout od maloměstského prostředí, z něhož pocházejí, zapomenout na nejbližší, jež tam zanechali, a uzavřít se do jakési bubliny vlastního dokonalého světa.

Jako protipól starých pořádků Messudová staví Thwaitovi do cesty silného protivníka – mladého, nekompromisního intelektuála Ludovica Seeleyho, který přijel do New Yorku založit nový časopis. Seeley nejenže poblázní hlavu Marině Thwaitové, a přetrhá tak poněkud nezdravou fixaci, již Marina na otce má, ale především se bude podílet na jakémsi odhalení pravé tváře Murraye Thwaita. Bude jedním z prvních, který ho díky své aroganci a neúctě k autoritám prohlédne a kdo zpochybní věhlas, jenž jej všude provází. Neřízenou střelou, již nevědomky proti budoucímu tchánovi použije, se stane Thwaitův synovec Frederick, zvaný Bootie, který utíká do New Yorku z rodného města a hledá u příbuzných útočiště. Přichází pln ideálů, o univerzitním prostředí, o intelektuálech jako takových a především o strýci, který pro něj celý život představoval nedostižný ideál. Tento naivní, nezkažený chlapec, působí na všechny jako zjevení. O to nečekanější pak je, když je to právě Bootie, kdo veřejně poukáže na strýcovo dlouholeté žití z podstaty, na plytkost a povrchnost jeho práce, na jeho osobní nabubřelost. Paradoxem je, že se na něj i přes počáteční afekt Murray ani moc nezlobí. Vidí v něm sama sebe před léty, kdy stejně naivní a nezkažený přišel do města a musel se rozhodnout – buď si ponechat ideály, nebo vybudovat lukrativní kariéru.

Veškerá hra – na psaní knih, vědeckých studií, na intelektuály a newyorskou smetánku, veškeré pitvání se v niterných pocitech, manželských nevěrách a povrchních partnerských vztazích skončí jednoho krásného slunečného rána. Toho rána, kdy pár minut před devátou narazilo do jedné z věží Světového obchodního centra první z letadel. Starý svět v tu chvíli skončil. Proměnil se nejen on, ale také každodenní život a postoje všech Američanů. Jak říká Ludovic Seeley, svět již nemá náladu na kulturní revoluci, na něco, co svrhne z trůnu staré bardy a otřese svou „artistností“ starými hodnotami. Revoluce se teď týká jiných lidí, daleko od nich, a je tentokráte opravdická.

Messudové portrét Ameriky počátku třetího tisíciletí se od podobných děl, vyjadřujících se k tragickým událostem září 2001, liší v jedné zásadní věci: postrádá obvyklý patos. Newyorská komedie mravů Claire Messudové je všechno možné jen ne patetická – je vtipná, upřímná, věcná. Messudová napsala román o střetu hodnot dvou generací intelektuálů, o proměně života v jednom obrovském městě, do kterého souhrou okolností neblaze zasáhly tragické události. Život jde však dál. Lidská komedie pokračuje.