Enrique Vila-Matas (nar. 1948 v Barceloně) odmítá jmenovat jediného žijícího spisovatele, který by ho mohl ovlivnit, zato s oblibou cituje autory mrtvé, jiné si zas vymýšlí a pašuje je do svých děl po bok slavných. Na některé otázky neodpovídá, jindy evidentně s potěšením mystifikuje.

Ve čtyřech letech napsal báseň pro maminku, že ji má rád. V jedenácti letech, ačkoli neuměl plavat, zašel příliš daleko do moře a strhl ho proud. Sice se topil, ale jako velký čtenář komiksů si užíval situaci a těšil se, že ho přijde zachránit kapitán Haddock. Naštěstí pro literaturu ho rodina vylovila. Zamlada chodil po Barceloně v červeném plášti a pozorně odposlouchával rozhovory na ulici a v dopravních prostředcích, aby je pak přetavil v citáty fiktivních autorů a jejich ve zkratce převyprávěné příběhy. Ve dvaceti letech žil v Paříži, kde mu pronajala podkrovní byt Marguerite Durasová; měl pocit, že nestačí za pokojík platit, že musí svůj pobyt ospravedlnit psaním. Tak vymyslel román o knize, která zabíjí své čtenáře, a pochopil, že čtenáře ve skutečnosti zabije, a tím se jich zbaví, jen když se k nim otočí zády a bude psát svobodně. Jedenáctého září 2002 seděl v přáteli v kavárně, odkud ho vytrhl vyděšený otcův telefon, že má okamžitě přijít domů, protože vypukla třetí světová válka. Vrátil se domů, nejdřív ze všeho vytáhl Kafkovy Deníky a nalistoval zápis z 11. září 1911. Kafka popisuje, jak se stal svědkem srážky dvou vozidel v Paříži. Jako paralela střetu letadla s budovou WTC to bylo zajímavé, ale Vila-Matas zkoušel dál a nalistoval 11. září následujícího roku. A tam došlo k onomu záblesku, úžasnému odhalení, ohromující shodě: Kafka popisuje svůj sen, na jehož konci spatřil válečné lodi kotvící před New Yorkem.

Tato příhoda myslím nejlépe vystihuje podstatu Vila-Matasova psaní založeného na objevování zasutých literárních souvislostí a náhodných shod, případně pak jejich katalogizaci; ne náhodou právě tuto příhodu vyprávěl v Praze, kam přijel 14. 9. 2005 na pozvání Cervantesova institutu. Vila-Matas spatra mluví, jako kdyby psal, v sevřených, logicky srovnaných, jazykově vytříbených větách, po nichž dá posluchači vždy chvíli čas, aby si to přebral, nikdy se totiž neví, co je myšleno vážně, co je mystifikace a co žert. To se u Vila-Matase neví ani v knihách a asi to často nevědí ani novináři a překladatelé, kteří z něho tahají rozumy. Francouzský překladatel ho jednou rozčilil tím, že chtěl přesně určit všechny citáty a u smyšlených autorů upozornit v poznámkách pod čarou, že jsou smyšlené, čímž by zrušil podstatný rozměr Vila-Matasovy knihy. Vila-Matas, kterému bylo bytostně nepříjemné i to, že se Francouz v kavárně neustále předváděl před přítomnými literáty, ho připravil o řeč lakonickou poznámkou, že jeho jméno přesmyčkou dává „SATAM ALIVE“, Satan je naživu. Což je další vilamatasovská zázračná shoda stejně jako to, že veškeré své španělské dílo vydává v přesmyčkovém nakladatelství ANAGRAMA.

Vila-Matas dodnes vydal 18 knih, poslední vyšla letos v září, první roku 1973. Kromě „románů“, které jsou vždy na pomezí eseje, deníku a kritických poznámek, píše články, glosy, fejetony (teď například o fotbale do El Paísu, kam dříve psával třeba Javier Marías; Maríasovo srdce ovšem bilo pro Real Madrid, kdežto Vila-Matas fandí Barce). Ve sbírce krátkých textů Nejpomalejší cestovatel (El Viajero más lento, 1992) vypráví, jak přišel na chuť sestavování fiktivních životopisů a bibliografií: dostal za úkol přeložit z angličtiny rozhovor s Marlonem Brandem, a protože se neodvážil přiznat, že anglicky pořádně neumí, raději si celý rozhovor vymyslel. Tak se jedna sbírka próz příznačně jmenuje Vymyšlené vzpomínky (1994, Recuerdos inventados), román z r 1984 zase Podvod (Impostura). Výrazem radosti z psaní a jednou z autorových nejmilejších knih jsou Stručné dějiny přenosné literatury (1985, Historia abreviada de la literatura portátil), kde má jedna kapitola jako motto citát z Holana a odehrává se v Praze. Vila-Matas tu hravě píše o tajné společnosti „shandyů“ a o umění vůbec, které si zaslouží takové označení, pocházející prý ze slova shandy používaného v yorkshirském hrabství, kde údajně znamená „veselý, potrhlý, neposedný, vrtkavý“. Podmínkou členství ve společnosti shandyů je tvořit lehké, „přenosné“ dílo, které se vejde do kufru, být nezadaný, mít extrémní sexualitu, novátorského ducha, sympatie k černošství a kočovnou neúnavnost.

Jakýmsi pándánem shandyovské nezávazné společnosti jsou „spisovatelé negace“ sebraní v knize, která Vila-Matase nejvíc proslavila v cizině a pomohla mu výrazněji prorazit i doma ve Španělsku, kde dnes patří ke kultovním autorům: Bartleby a spol. (2000, Bartleby y compañía; na podzim 2006 román vyšel česky v nakladatelství Garamond). Podle slavné Melvillovy postavy písaře, který na všechno odpovídá „Já bych prosím raději ne“, až umře hlady, pojmenoval Vila-Matas spisovatele, kteří se po prvním či druhém díle odmlčeli nebo psát ani nezačali. Kniha je stylizovaná jako 86 poznámek pod čarou k neexistujícímu textu – poznámky si sepisuje samotářský úředník, prototyp bartlebyů, který před pětadvaceti lety vydal jednu povídku a od té doby odmítl psát. Pátrá po podobných případech a sepisuje jakýsi katalog či slovník bartlebyů, spisovatelů odmítnutí, kde sousedí slavná jména jako Walser, Kafka, Musil, Rimbaud, Rulfo, Sokrates s fiktivními autory. Citáty a parafráze se mísí s biografickými střípky a celé dohromady je to jako napínavé detektivní pátrání v knihovně, číhání na všeodhalující záblesk náhlé souvislosti.

Z dalších knih jmenujme alespoň Vertikální cestu (El viaje vertical), nejbližší tradičnímu pojetí románu, za niž Vila-Matas dostal r. 2001 nejvýznamnější latinskoamerickou cenu Premio Rómulo Gallegos, Příkladné vraždy (Suicidios ejemplares), Montanova nemoc (2002, El mal de Montano, Premio Herralde, Prix Médicis Etranger 2003), Paříž nikdy nekončí (2003, París no se acaba nunca) ve formě dlouhé přednášky, kde autor s velkou dávkou humoru vypráví o svých spisovatelských učednických dobách v Paříži 70. let, a poslední román Doctor Pasavento (2005).