Není pochyb o tom, že Cena Jaroslava Seiferta představuje nejprestižnější cenu, kterou mohou čeští básníci a prozaici získat. V předvečer Seifertových narozenin 22. 9. bylo oznámeno, že letošním laureátem se stal Ivan Martin Jirous. Jeho celoživotní básnické úsilí (s přihlédnutím k vydané korespondenci Magorovy dopisy) ocenila porota ve složení: Petr A. Bílek, Jiří Brabec (předseda poroty), Václav Jamek, Pavel Janáček, František Janouch, Dušan Karpatský, Jiří Pelán, Jiří Rambousek, Miloslava Slavíčková, Karel Šiktanc a Pavel Šrut.

Ceremoniál v kostele sv. Anny  dne 16. 9. zahájil moderátor večera a Jirousův přítel Svatopluk Karásek. Po prvních, poněkud nervózních slovech, kdy Karásek představil organizátory a sponzory akce, pronesl letmou zdravici a Jirousovi vzdal hold Václav Havel a po něm se ujali slova profesor František Janouch, předseda Správní rady Nadace Charty 77, a zástupce sponzora CJS, kteří vesměs hovořili o podstatě a prestiži ocenění, ale hlavně vyjádřili poctu oceněnému. Zástupce sponzora Pioneer Investments (patrně generální ředitel české pobočky?), uvedl na pravou míru podstatu sponzorství (Cena Jaroslava Seiferta činí 300 000 Kč) a vyjádřil ji metaforou splacení dluhu autorovi, který vytváří trvalé kulturní hodnoty. Přes jeho kultivovanou řeč ovšem člověk zapochyboval, kolik mladých finančních poradců, „lidí z jiného, peněžního světa“, o kterých konkrétně hovořil jako o potencionálních dlužnících, čtou verše, a ještě právě Jirousovy.

Ale to nechme stranou. Následovalo výsostné laudatio Pavla Šruta, ve kterém rozvedl důvody, proč se právě Ivan Martin Jirous stal letošním oceněným. Padla slova nejen o vůli vzdorovat komunistickému režimu, undergroundovém společenství, jehož byl Jirous stěžejní postavou, a o Jirousově literárním vlivu na mladší generace, ale především o básnické citlivosti autora, který celý život psal jednu jedinou, svého druhu adresnou báseň.

Posléze se dostavil na pódium sám laureát, aby cenu převzal. Po gratulaci přistoupil k mikrofonu, vyjádřil slova dojetí a oznámil, že bude hovořit pouze krátce, „poněvadž v předchozích hlasováních panovaly jisté obavy, zda se na veřejnosti neobnažím, tak se nebudu obnažovat ani duchovně“. Úhrnem řekl, že si velmi této ceny váží především proto, že nese jméno právě Jaroslava Seiferta a jako vzkaz porotě a publiku připojil Seifertovu báseň.

Svatopluk Karásek pak odehrál jednu ze svých písní a následoval minikoncert Plastic People, který Plastici zahájili klasickou skladbou Šel pro krev s textem Ivana Wernische. Kompaktní zvuk legendární undergroundové skupiny byl umocněn výraznou akustikou gotického kostela, hudba postavená na opakujících se figurách "šlapala" opravdu znamenitě. V závěrečné třetí skladbě skupina poprvé zhudebnila text Ivana Martina Jirouse, a sice úvodní báseň z Magorových labutích písní Jak dlouho Bože ještě snesu. Mimochodem, když už byla řeč o Jirousově vlivu, zhudebnění se tato báseň nedočkala poprvé, svého času ji hrála mladá, prakticky neznámá kapela z Podkrkonoší, která se pojmenovala podle jiného Jirousova verše: K 30. výročí.