O ctižádosti řídící ruku autorovu
po vší úmornou dobu psaní románu,
s nímž, jak doufám, naložil každý knihomil
s maximální poctivostí.

Hlavní ctižádostí, odhodláním a vytrvalou snahou autora bylo stvořit produkt jak originální, tak i poučný, působící či mající schopnost působit povzbudivou silou na konstrukci, naraci, fabulaci, jakož i na dramatickou výstavbu, zkrátka na současný modus románu.

Zatímco až dosud promlouval autor zvlášť o vlastním já, o osobní situaci, o svých sociálních vazbách, o vlastní přizpůsobivosti či provokativnosti, o svojí radosti z konzumu, hraničící prý až s chosifikací, zatoužil nyní – nadchnut módní názorovou doktrínou o absolutním primátu označujícího – do hloubky prozkoumat nástroj, jímž disponoval a s nímž doposud nakládal s volností, aniž by však svým počínáním hodlal zmírnit známý rozpor ochromující psaní, jakkoli o tomto rozporu cosi tušil. Spíš ho zaujala možnost naplnit svou danost díky normativnímu výdobytku s masovým uznáním, pomysliv přitom nikoli na mrtvou váhu a tížící jařmo tohoto výdobytku, nýbrž na stimulující podporu, již mu mohl poskytnout. Jak vznikla ona nutnost proniknout do hloubky? Příčin bylo najisto mnoho, avšak zvlášť tu chci zdůraznit roli náhody – vždyť autorův počin vznikl a započal sázkou, jistou apriorní pravdou, již si sotvakdo dokázal připustit jako základ pro vážnou práci.

Po určitou dobu mu úkol připadal zábavný, nic víc a nic míň, tudíž v psaní pokračoval. Přitom odhalil řadu přístupů fascinujících ho natolik, aby na podnik zacílil vší svou pozornost, opustiv proto množství skoro uzrálých plánů.

Kniha pomalu přibývala, stránku za stránkou, slovo po slovu. Vyrůstala z korpusu natolik imunního vůči stylizaci, nakolik prostý pocit zprvu vyvolává u toho, kdo ji pročítá, aniž tuší princip. I když tak vznikl výplod podivný, zhodnotil ho autor jako dosti uspokojivý: a) jakožto muž pramálo nadaný inspirací (a navíc onu takzvanou inspiraci odmítající!), prokázal tímto aspoň touž míru obrazotvornosti jako žurnalista Ponson či kritik Paulhan; za b) – a to podtrhuji – v onom románu navždy ukojil svůj vytrvalý mladistvý (či mladický) pud: tím míním sklon, ba vášnivou lásku k saturaci, kumulaci, imitaci, citaci, translaci a automatizaci.

V další fázi psaní, jist si nyní svým počínáním, dodal autor naraci symbolizující ráz (zpočátku opatrnicky opisující linii románu, na konci ji pak určující), aby tak naznačil, aniž prozradil, zákonitost, jíž byl inspirován, z níž si učinil, občas humpolácky a snad i sprosťácky, na druhou stranu však s ohnivostí a notnou dávkou humoru, bohatý zdroj a motor svých novátorských pokusů.

Tak mu pomalu došlo to hlavní: po příkladu Franka Lloyda Wrighta stavícího si svůj originální dům, vytvořil taky on, mutatis mutandis, jakýsi prototyp, odporující příliš dominantním vzorům (jimiž byl dobový francouzský román určován co do osnovy, rozvrhu i obraznosti) a zatracující nadobro psychologizaci, pokládanou zpravidla spolu s moralizací za pilíř národního vkusu. Vzniklý prototyp poukázal na málo známou možnost, jíž kdysi všichni pohrdli, pro autora však byla tato možnost připomínkou, nápodobou a oslavou tradic, k nimž patří Gargantua, Tristam Shandy, Matyáš Sandorf, Locus Solus či – proč to zamlčovat? – Škrty a Harampádí Michala Lairisa[1]. Tato díla vylákala na autorovi mnohokrát výkřiky obdivu, aniž by kdy hýčkal iluzi, jak by v budoucnu dostihl ony mistry v rozjásanosti, zvláštním humoru, impulsivní radosti z bonmotu, sklonu k jízlivosti, v paradoxu, v potrhlosti a v nadstandartní parádivosti.

Jakkoli konfuzní byl první náčrt díla, splnil autor v svých vlastních očích aspoň dva závazky: vytvořil „opravdový“ román, avšak taky si dopřál zábavu (vždyť i Ramun Quayno, mající v autorovi obskurního famula, kdysi prohlásil: „Cožpak má kniha lidi zarmucovat?“), a navíc pročistil vtíravý vztah označujícího s označovaným, čímž spoluutvořil a podpořil mohutný rozrušující proud, kritizující ab ovo mrtvý substrát jazyka, dobrý možná tak pro Troyata, Mauriaca, Blondina či pro Caua a ostatní pány z Quai Conti a pro noviny typu Figaro či pro klub psavců, sídlící v paláci Massa. Proud podobných rušičů by zakrátko mohl románu znovu odkrýt inspirativní poznání, jakož i obnovující schopnosti narativních nástrojů, prý již dočista polámaných.

[1] U nás byl zatím vydán Leirisův román Aurora. (pozn. př.)