Barcelonská spisovatelka a scénáristka Cuca Canals (*1962) vydala v pořadí již čtvrtý román nesoucí název 500 000 příběhů o lásce. Stejně jako v předchozích románech i zde se dostávají do popředí city a hlavní hrdinkou je dospívající dívka. Zatímco Dlouhá Berta (Berta la Larga), hrdinka stejnojmenného románu, umí ovlivnit počasí podle svého duševního rozpoložení, Alegría z knihy Llora, Alegría si zpočátku ani nedokáže představit, co všechno způsobí její slzy. Jak již vyplývá z názvu nejnovějšího díla této španělské spisovatelky, hlavní roli zde bude hrát láska.

Román začíná vyprávěním o tom, jak se lidem na ostrově Salmón změnil život poté, co k nim dorazil televizor. Všichni byli tímto přístrojem nadšeni, a protože právě skončila válka, velkému úspěchu se těšily především pořady o hledání ztracených a nezvěstných spoluobyvatel. Autorka s ironií a nadsázkou popisuje, jak po několika letech byli téměř všichni ztracení lidé pomocí televize nalezeni a na obrazovku pronikly nové programy přinášející ty nejzajímavější příběhy o lásce. Tato vysílání změnila obyvatele ostrova natolik, že místo typické fráze typu „To máme dnes počasí“ přešli k úslovím vášnivějším jako „Jak jsi na tom dnes s láskou?“ anebo „Už ses zase zamiloval?“ (s. 53). Do módy se dostala červená barva a znovu se vydávala díla plná lásky jako Romeo a Julie. Lidé toužili po tom, aby jejich láska byla stejně vášnivá jako ta, kterou sledovali v televizi. Ostrov Salmón zkrátka zachvátil „kolektivní romantismus“.

Iniciátorkou této kolektivní posedlosti láskou je jistá sedmnáctiletá dívka Andrea Labrador, která žije na úpatí sopky Negro. Právě tam se jednoho dne setká se záhadným Mauriciem Septiembrem, s nímž prožije chvíle vášnivé lásky. Když o své lásce poví v televizi, stává se slavnou osobností, kterou obdivuje celý národ. Andrein život i ona sama se mění. Najednou má spoustu peněz, objevuje se v nejvybranější společnosti, lidé ji poznávají na ulici a do jejího života vstoupí další muž, Feliciano Wilson. Andrea si náhle uvědomuje, co k Felicianovi cítí.

Cuca Canals popisuje Andreiny pocity k Felicianovi stejnými slovy, jakými líčila její lásku k Mauriciovi, jen jméno muže se změnilo: „…a protože láska mladé dívky je nezměrná, v několika sekundách se z nejšťastnější ženy planety stala ta nejnešťastnější, když si myslela, že už ho nikdy znovu neuvidí, a vše jí připadalo bílé a zároveň černé, nebe a peklo, teplo a chlad.“ ( “...y, como el amor de una adolescente es desmesurado, en pocos segunos pasaba de ser la mujer más dichosa del planeta a la más desgraciada, pensando que nunca más volvería a verle, y saltaba del blanco al negro, del cielo al infierno, del calor al frío.“, s. 22), přičemž při líčení pocitů k Felicianovi věta končí slovy „… všechno a nic.“ (“..., del todo a la nada.“, s. 64).

Autorka nám ukazuje, že v životě jsme často svědky situací, které jsme již někdy zažili. Neopakují se však jen určité situace, ale i naše pocity, jako je právě láska. Z této pasáže je cítit na jedné straně jistá naděje a uklidnění: pokud jsme jednu lásku ztratili a domníváme se, že již nikdy nebudeme schopni tolik milovat, Cuca Canals naznačuje, že to nemusí být pravda; na druhé straně nám přesně opakující se vyjádření pocitů hlavní hrdinky může evokovat pesimismus a beznaděj, pokud si jej vyložíme v tom smyslu, že láska vlastně není tak výjimečná a každá láska je nahraditelná.

Zajímavý je rovněž zbytek Andreiny rodiny, kde vystupují pouze ženy. Zahořklá Amalia Peixe, Andreina matka, nevychází z domu a neustále tvrdí že „všichni muži jsou ničemové“ („todos los hombres son unos mal nacidos“). Její život se však rovněž velmi změní poté, co její dcera vystoupí v televizi. Další žena tvořící součást Andreiny rodiny, babička Eustaquia, má s dcerou společnou snad jen zarytou tvrdohlavost. Zapřísáhla se, že s dcerou do smrti nepromluví.

Důležitým a symbolickým místem na ostrově je sopka Negro, jež byla svědkem Andreiny první lásky a kterou si Andrea tak přeje vidět vybuchnout.

V románu můžeme najít dvě roviny vyprávění. V rovině individuální je hlavním objektem Andrea, její život a její lásky; v rovině společenské, resp. kolektivní, se odráží existence a lásky obyvatel celého ostrova Salmón, jež nápadně připomíná Španělsko. I na tomto ostrově proběhla občanská válka, ze které se lidé dlouho vzpamatovávali. I zde je silně zastoupena katolická církev, jako ve Španělsku. Cuca Canals dokázala do ostrova Salmón promítnout city a lásky, které jsou známé na celém světě.

Avšak tato kniha není pouze a jen o lásce. Autorka se vytříbenou ironií kombinovanou s nadsázkou snaží poukázat na dnešní svět ovládaný mediálními prostředky, jež lidem často přinášejí zkreslený obraz dění ve světě. K demonstraci takového mediálního zkreslení si vybrala lásku, která je samozřejmě ve skutečnosti prožívána jinak než na plátně. Místo lásky bychom nicméně mohli dosadit jakékoliv jiné téma.