Kultura severských zemí se koncem 60. a v první polovině 70. let nesla ve znamení silné politizace, mnoho intelektuálů se přiklonilo k radikální levici a inspirovalo se Marxem a Leninem. V literatuře vznikla řada tendenčních děl, která měla za úkol přispět k vyvolání komunistického převratu. V průběhu sedmé dekády však vlna krajně levicového idealismu postupně opadá, neboť i nejzarytějším zastáncům komunistických ideálů začíná docházet, že k dělnické revoluci ve Skandinávii nedojde. Vystřízlivění z utopie se projevuje i v literární tvorbě: většina spisovatelů, kteří předtím psali marxisticky tendenční texty, kolem přelomu 70. a 80. let politicky angažovanou tvorbu opouští a začíná se věnovat spíše psychologickým a existenciálním tématům. Navíc vychází i několik děl, v nichž autoři, kteří na nějakou dobu vábení komunistického snu podlehli, pohlížejí na uplynulá léta jako na ukončenou éru a s menším či větším (sebe)kritickým odstupem se s pádem utopie pokoušejí vyrovnat. Patrně nejvýznamnějším a literárně rozhodně nejpozoruhodnějším příkladem takovéto bilanční tvorby na Severu je román Fotbalový anděl (Fodboldenglen, 1979) dánského básníka, prozaika, esejisty a novináře Hanse-Jørgena Nielsena.

Ačkoli Nielsen v 60. letech začínal jako básník, který v duchu takzvaného „postojového relativismu“ předjal leccos z postmodernismu, později se z něho stal marxisticky orientovaný kulturní kritik. Koncem 70. let však zjevně pocítil potřebu distancovat se od svého dřívějšího politického smýšlení a výsledkem byl právě Fotbalový anděl, v němž spisovatel vytvořil kritický a sebekritický portrét vlastní generace, jejíž zideologizovaný přístup ke světu se z vypravěčova zpětného pohledu jeví jako velmi naivní. Důvodem literární zdařilosti románu je především nenásilný způsob, jakým se Nielsenovi podařilo skloubit tematiku ryze individuální s problematikou společensko-politickou.

Dílo nabízí zajímavý lidský příběh, na jehož konci je několik mrtvých a nezdařený pokus o sebevraždu, ale zároveň i pronikavou analýzu dobové společensko-politické situace, přičemž osobní rovina textu často slouží jako metaforická paralela ke společenské rovině a naopak. Uveďme jeden příklad za všechny: když protagonista uvádí, že se k němu manželka „chovala jako k tabuli, která se dá jednoduše smazat, aby se na ni vzápětí mohlo napsat lepší heslo“ (s. 59), v kontextu knihy tento postřeh vyznívá i jako analogie k marné snaze levicových intelektuálů vnutit proletariátu vlastní pojetí dělnické třídy a představu třídního boje. Fotbalový anděl je zároveň generační výpovědí, psychoanalytickou studií, existenciální tragédií i esejem o kopané, aniž by tato směsice působila neústrojně, vše je propojeno smysluplně a přirozeně. Román je napsán zcela v souladu s vypravěčovým přesvědčením, že „dějiny kolem nás a nad námi se nedají oddělit od našich malých příběhů“ (s. 48).

Fotbal v textu působí zejména jako komplexní metafora takové skutečnosti, kterou bez znalosti jejího vnitřního uzpůsobení nelze změnit intelektuálním zásahem zvenčí, aniž by se tím nenarušilo její přirozené fungování: „Pokud to celé vidíš v obráceném dalekohledu z velikánské výšky, je setsakra jednoduché žít v přesvědčení, že přehled dokáže ovládnout historii, ale tady dole nelze příběhy nahonem vehnat do jednoho jediného vyprávění. Právě tenhle marast je základem všech celkových přehledů, tady dole je zapotřebí driblovat, uprostřed toho všeho, přímo v tom“ (s. 202-3).

Vypravěč Frands je dvaatřicetiletý muž, který se neúspěšně pokusil spáchat sebevraždu a nyní se snaží dostat z duševní krize. Namísto aby se věnoval překladu knihy o třídním boji v Itálii, začne zapisovat svůj životní příběh. Vyprávění adresuje svému synovi Alexandrovi, který je dosud dítě, ale až dospěje, bude si moci tento „dlouhý dopis“ (s. 26) přečíst. Frands nakonec svému adresátovi odhalí i velké tajemství, s kterým se ještě nikomu nesvěřil, totiž že sehrál podstatnou roli v tragickém konci svého nejlepšího kamaráda z dětství. Vyprávění tedy protagonistovi slouží jako terapie; ukazuje jeho život jako sérii postupných osobních ztroskotání (nedokončené studium, rozpad manželství), vrcholí odhalením zmíněného tajemství a končí náznakem naděje na překonání krize: Frands se vymaňuje z pohrdání sebou samým a je na dobré cestě najít ztracenou důstojnost a sebeúctu.

Román vychází ve výborném překladu a má potenciál zaujmout hlavně čtenáře, kteří se zajímají o (nedávnou) historii. Představuje totiž umělecky hodnotný vhled do společensko-politického vývoje levicových intelektuálních kruhů v západní Evropě po roce 1968 a nabízí možnost porovnat komunistickou realitu ve východním bloku se zkušenostmi, které popisuje protagonista jako bývalý představitel radikální levice na demokratickém Západě: „Intelektuálové mého ražení často chápou proletariát jako podivnou směsici pasivní stádnosti a přirozeného vtělení veškerých socialistických ctností, a neukáže-li dělnictvo promptně své pravé revoluční já, je tomu tak výlučně proto, že je na scestí svedly zrádcovské elementy. Dějiny tak nelze chápat jinak než coby hru prohnaných elementů, které nám, nadaným intelektuálním vhledem do ‘skutečných’ třídních zájmů, vnukají pocit, že jsme ustavičně voděni za nos. (…) My, socialističtí intelektuálové mé generace, se občas na svět díváme jako na jedno velké sejití z cesty pravých záměrů absolutního ducha, skrze zákruty dějin je náš rentgenový pohled upřen na zásvětní čistotu, jenže ten rentgenový pohled může být taky slepý: Ty oči se skrze svět dívají do blba“ (s. 103-107). Nehodí se tato slova i na pojetí vývoje společnosti, s nímž se obyvatelé Československa setkávali takřka denně po více než 40 let?