Attila Bartis je současný maďarský prozaik a fotograf. Jeho knížky mizí závratnou rychlostí z knižních obchodů v Maďarsku i v zahraničí.

Narodil se v Sedmihradsku roku 1968 a v roce 1984 se i s rodinou odstěhoval do Budapešti. Ve svých sedmadvaceti letech (1995) debutoval románem A séta (Procházka), o tři roky později vydal sbírku novel pod názvem A kéklõ pára (Modravé páry).

Zatím největší úspěch slavil v roce 2001 románem A nyugalom (Klid), na jehož základě napsal i drama Anyám, Kleopátra (Moje matka Kleopatra), uvedené v Národním divadle. Román se stal též předlohou televizní hry, která byla natočena v letošním roce. A nyugalom je temným psychologickým dramatem odehrávajícím se na sklonku socialistické éry v Budapešti. V centru příběhu stojí mladý spisovatel Sándor, který žije společně v jednom bytě se svou matkou, ambiciozní divadelní herečkou. Jejich soužití v mnohém připomíná vztah matky a dcery v Pianistce od Elfriede Jelinekové. Matka zde ztělesňuje ryze narcistickou kreaturu, jejíž jediným životním motorem je touha po zviditelnění a úspěchu. Své děti bere pouze jako přívažek. Sándor i jeho sestra Judita jsou matčiným přístupem značně frustrováni, chlapec se v deseti letech snaží získat matčinu lásku tím, že předstírá, že oslepl, potom uteče k psaní. Judita se uchýlí ke hře na housle. Z jednoho ze svých hudebních výjezdů do zahraničí se nevrátí a matka je tak kvůli ní politicky zdiskreditována a nedobrovolně vytlačena z divadelního výsluní. Od této doby se doslova nehne z bytu a její vztah se Sándorem se postupně mění v noční můru. Bartis s velmi chladným odstupem a precizností popisuje každodenní detaily tohoto bizarního, semknutého soužití, v němž se snoubí láska s nenávistí, erotická touha i násilí a v kterém se Sartrova věta „Peklo jsou ti druzí“ stává skutečností.

Kromě prózy se Bartis věnoval na čas i publicistice. V průběhu jednoho roku psal fejetony pro prestižní literární periodikum Élet és Irodalom (Život a literatura) a zde publikované články pak vydal pod názvem Lázar apokrifek (Lazarovy apokryfy). Autor se věnuje též profesionální fotografii. V průběhu druhé poloviny devadesátých let aktivně vystavoval v Budapešti a dvakrát i ve Frankfurtu.

Jeho knihy byly přeloženy do několika jazyků a v dnešní době se těší značnému ohlasu hlavně v Německu. Za svá díla získal autor několik literárních cen, mimo jiné cenu Tibora Déryho (1997) a Sándora Máraiho (2002). 

Českému čtenáři jsou zatím Bartisovy prózy zcela neznámé, můžeme očekávat snad však, že se to v budoucnu změní.