Ozval se zvonek. Teti Oti dělala, jako by to neslyšela. Nějaký podomní obchodník, pomyslela si. Případně pošťák. Nevadí, hodí to dovnitř. Opět zvonek. Wanda ležela na svém pelíšku, pod kuchyňským stolem. Teti Oti se ani nepohnula, ať jsi kdo chceš, jdi dál, bite zer. Wanda dvakrát mrskla ocáskem, aby dala najevo, že je vzhůru. Tak co budeéé, nemáš naslouchátko? – Wanda. Ale mám. Tak nefungujeéé baterka? Ale funguje.

Cililink se ozvalo i potřetí. Wando, už mi nedávej žádné otázky, nemám na nikoho náladu!- Teti Oti. Noóóó, jak myslíš.- Wanda zavřela oči. Ten, co se dožadoval vstupu, si nedal pokoj, nalehl na zvonek, pak začal kopat do dveří. Měééla bys otevřít, nebo nám vyrazí dveře - Wanda. Tak jó!- Teti Oti zhluboka zasténala, chytila se okraje stolu a zvedla se: Kume glájh! – otevřela jenom okénko na domovních dveřích, v domě se vypráví tolik odstrašujících historek, je lepší se bát než leknout, což je sice blbost, protože bát se je to vůbec nejhorší, ale to je jedno.

Na pavlači banda cizích lidí. Pěkný dobrý den! – vpředu stojící muž se zpoceným čelem se představil, Kendelényi, nebo tak nějak, teti Oti cítila jeho pach. Přišli jsme z televize, řekl velevýznamně. Ábe vus! po sedumdesátce už se za televizi platit nemusí! ale taky to zrušej, slyšela jsem to ve zprávách. O to se nejedná, vysvětloval ten muž, samospráva vám přeje u příležitosti vašich dvaadevadesátých narozenin, a televize to všechno natočí. Na teti Oti tohle povídání nezabralo: Tak o tom já nic nevím. Ze zadní řady se dopředu protlačila nějaká žena: My jsme ze sociálního odboru obvodní samosprávy. Jaký správy? – nechápala teti Oti. Poslali jsme vám úřední dopis, přinesli jsme dárek! – ukazovala balíčky v ozdobném papíru.

Na to už se tam přišourala i Wanda, drápky zacvakaly na dlaždičkách podlahy: Dáááreček si vemem rádi, díky moc, jen to prosím položte. Ta ženská ze samosprávy koukala jak praštěná, ve světle padajícím jí do tváře bylo patrné, že je to spíš čtyřicátnice než třicátnice. Mno, začala teti Oti, tohle snad přece nejsou chmatáci, co by sem chtěli proklouznout, co si o tom myslíš, Wando? Když přinesli dárek, tak jsou hoóódní! Z toho teti Oti vyrozuměla, že Wanda už by strašně ráda viděla, co je v těch balíčkách. Ten upocený si kostkovaným kapesníkem otíral zátylek: Teď už bychom snad mohli dovnitř, nebo tady máme zkejsnout na chodbě? – ten konec už jenom zasykl. Jenže Wanda to slyšela: Kapku uctivěji, dobrý muži, ano? My jsme z obvodní samosprávy, opakovala ta žena, mnohem hlasitěji, ti pánové a dámy z televize a tihle z modré školy – postrčila před sebe svátečně oblečeného chlapečka a holčičku s pugétem. Dobře, dobře, ale co od mně chcete? – teti Oti. Kvůli narozeninám! – žena patřící k televizi. Nemusíte tak řvát, nejsem hluchá! Zvlááášť dyž má nasloucháátko - Wanda.

Ta teta mluví i namísto toho pejsana, pošeptal chlapeček holčičce. Všechno nejlepší! – vykřikla ta žena ze samosprávy. Teti Oti nesáhla po klíči: Odkud vy víte, kdy mám narozeniny? Z matriky! vždyť jsme vám psali, a pak jsme telefonovali, že sem zaskočíme! neračte si to pamatovat, teti? Pro tebe žádná teti, holubičko, pomyslela si teti Oti, neráčím, zahučela. Ale počkejme, jako by fákt… krucdopindy, Wando, ty si spomínáš, že by telefonovali? Nemám ve zvyku brááát telefon.

Teti Oti usoudila, že tahle parta nemohou být lupiči, přinesla klíč, napotřetí se trefila do zámku, otvírajícím se křídlem dveří bylo vidět, že je jich víc než doposud myslela. Ale co ode mně chce televize? Jenom klid, klid, zvěčníme tu sváteční událost! – mladý reportér. Teti Oti začalo svítat, že kdysi, pokud jí oči ještě sloužily, toho člověka párkrát viděla v ranních pořadech. Jaký svátek? – zeptala se. Všichni se nahrnuli dovnitř, celý byt jich byl plný. Jeden z těch úředních návštěvníků oddrmolil zdravici, zmínil se o jedné z nejstarších občanek našeho obvodu, která po celý svůj život čestně a poctivě pracovala. Teti Oti si pomalu uvědomovala, že se mluví o ní, tak tak, dobře to říká, i když v posledních letech už mi těch sil moc nezbývalo. V tu chvíli už se krčila ve starém ušáku a jen se snažila, aby se pokud možno narovnala, protože už zhruba dvacet let na každé fotce byla s bolestivě shrbenými zády, ona, která se po celý život snažila zachovat si rovnou páteř.

Wanda se přikrčila vedle ní: Teď se dostanem do teeelky a to ses ani neučesáála! Máš pravdu, já mám na sobě taky jen takové hadříky do úklidu, pánové a dámy, moment mál, prosíme přestávku na pár minut, než se dáme do pořádku! – zvedla se, a soustředila, aby se nezapotácela, než se dostane do koupelny. Říct Wandě, aby návštěvníkům přece jen mrkla na prsty, se neodvážila, doufala, že pes to udělá sám od sebe.

Televizáci se rozdělili na dvě party, asistentka byla toho mínění, že nemohou po té paní chtít, aby na dobu, kdy budou natáčet, poslala toho psa do kuchyně, nedělalo by to dobrý dojem, kdyby začala hovořit jménem toho psa, diváci by si mysleli, že nemá všech pět pohromadě. Podle mladého reportéra je to naopak super, sleduj, chtěli trošku divadýlko, a je to tak super, tak lidský, jak s ním tlachá, ten pes je taky super, škoda, že tak smrdí. Wanda, když tohle uslyšela, zavrčela, všichni na ni vytřeštili oči a ve svém sporu pokračovali tišeji.

Podle Wandina postřehu se zpátky do křesla usadila o pár let mladší teti Oti. Rty si přetřela rtěnkou, obočí tužkou, ani jedno se nepodařilo bezvadně. Na krku šňůru perel, na prstě prsten s červeným kamenem. Oblékla si to hedvábné kimono, co jí před dvěma roky poslal syn z Ameriky, k devadesátým narozeninám. A vubec, proč ste nepřišli v březnu, páč to sem měla narozky, a proč ne na devadesátku? Teď na vás přišla řada! – ten reportér to považoval za hrozně vtipné. Říkej něco! – okřikl ho zvukař. Tisíc, deset tisíc, sto tisíc, deklamoval reportér. A pak zahájil otázkou, co je tajemstvím dlouhého života. Táák tohle nemůže bejt pravda, huhlala Wanda, tohodle prááštěnýho nám pošlou na krk! Teti Oti odpověděla takto: Tajemstvím dlouhého života je, že za žádnou cenu nesmíte umřít. S touhle pointou sklidila obrovský úspěch, jenom Wanda povytáhla obočí, tohle už slyšela minimálně stokrát.

Kameraman se činil za kamerou, zvukař s mikrofonem a malí školáci předali kytici. Teti Oti tušila, že by měla vstát, aby ji dala do vázy, jenže k tomu ale necítila dost sil. Dostala i potravinový košík zabalený v celofánu, vyložili ho na kulatý stůl. Tohle všechno pěkně důkladně natáčeli televizáci. I to, když jí předávali šustivou obálku s penězi uvnitř, žena v šedivém kostýmu se šibalsky uculovala: Určitě se vám to bude hodit, v dnešní době to přijde vhod. Zatímco se natáčelo, zůstala Wanda potichu, teď už to ale nevydržela. Krucdopindy, na jakou dobu narááží? copak sou ňáááky doby, kdy práááchy nepřijdou člověku vhod?

Pionýři recitovali. Ne, pionýři už nejsou, teď jsou už zase skauti, pomyslela si teti Oti. Zazdřímla. Chlápek ze samosprávy si taktně odkašlal, na to procitla. Mno.. takže, jak se, tetinko, cítíte o tomto slavném dnu? Tetinkuj si svý drahocenný kmotře!- Wanda. Školáci se zasmáli. Televizáci už vypadli.

Když i ostatní cizí lidé konečně následovali jejich příkladu, teti Oti sebou v předsíni žuchla na koberec. Proč by sis tu chvilku nepodřepěla? Času máš dost… kdyby to bylo nutný, můžeš zavolat doktora Sebestyéna ze druhého. Ke kuchyňskému telefonu se snadno doplazíš. Tenhle koberec je pěkně tlustý… natáhla se na záda. Rameny dosáhla ke svislým betonovým trámům rozdělujícím klenbu stropu. Kdysi tady byly dvojité dveře, dokud je Ditke nenechala vybourat. Potřebuje větší prostor, tvrdila. Jako by to nebylo gánc egál, jesli má člověk malou předsíň a prostředně velkou halu, anebo jednu větší, pak už ovšem obtížněji pojmenovatelnou místnost. Ditke ji používala jako jídelnu. Chudák Ditke, kdepak už je jí konec… gestorbn.

Ditke je v tom kostele na Starém Budíně, kde jí podle jejího nápadu zakoupili hrob. Lepší řešení prostě není, tvrdila Ditke, ve sklepení kaple je fakticky věčný klid, ne jako na hřbitově, kde jednou skončí předplatné, když pozůstalí nejsou dost ostražití, tak člověka vyhoděj. Naproti tomu v kostele jednorázovým vykoupením dávají místo na pořád, i když jen těm protekčním, ale pro ně Csörösův přítel, pan farář, který se do Starého Budína dostal z náměstí Élmunkás, s největší radostí tu možnost zajistí. Přišlo to na pětadvacet tisíc, i blbec by to bral. Další přednost, že přeživší příbuzní se nemusí starat ani o obligátní kytice nebo věnce, přinášet květiny je zakázáno. Jaký přeživší? jaký příbuzný? jaký kytky? – zeptala se ona, Ditke mávla rukou: Škoda, že to nechápeš, to je nejlepší, však na to přijdeš! Teti Oti se s tou myšlenkou pomaličku spřátelila, takže koupily místa dvě, načež Ditke chtěla kvůli tomu vydyndat slevu. V kostele se nesluší smlouvat! – kostelník.

Ditke měla pravdu, uklidňující pocit. Pokud teti Oti nohy lépe sloužily, s měsíční pravidelností zavítala k hrobu Ditke, a současně i ke svému, pan farář ji zdravil jako starého milého známého, s povzbudivým úsměvem, jen taktak že neříkal: už na vás netrpělivě čekáme, drahá paní!

Padla na ni ochromující únava, vyčerpal ji ten předchozí nával gratulantů. Napadla jí vzrušující otázka, ta způsobila, že se jí zrychlil oběh krevní: Kolikpak jí dali peněz? kdyby tak aspoň pět stovek, tak… kdepak pět set, pět tisíc! ať už je to pět nebo víc, zítra můžeš jet taxíkem! pokud teda neměli tu drzost dát míň než deset… člověk zestárne a peníze se jen sypou! – zavřela oči, aby si trochu zdřímla. Próóóč tu chrníčkuješ v předsíni? Kájne ánung. Mluv maďarsky, dyž chceš, abych róóózměla! – pes se usadil vedle ní, teti Oti cítila na zádech rytmické pulsování vzduchu, jak zvíře nadechovalo-vydechovalo. Jejich pochrupování se prolnulo.

Ve snu teti Oti byla na konci vesnice, v níž trávila dětství, u toho obrovitého dubu, k tomu Diósiovi posílávali na duběnky svá prasata, nadarmo spousta lidí reptala, že v bezprostřední blízkosti hřbitova by se todlenc přece jen nemělo. Strejda Diósi měl ohryzek nadprůměrně velký, ostatní části těla menší. Je mi líto, tohle je můj jediný dub, popotáhnout dál ho nemůžu! Dokonce ani není váš, ale obecní – namítali. Strejda Diósi se navztekal: Ale jo, je můj, to jenom dědeček posunul plot víc dovnitř, aby Schullerovejm zůstala volná cesta, co na ni měli právo! jen počkejte, donesu ty papíry! já nic cizího nepotřebuju! – odkolébal se do fachwerku, který postavila ještě první generace mnohačlenné rodiny Schneiderových, před několika sty lety, tenkrát tady býval konec vesnice. To všechno podmalováno funěním a chroustáním vepřů. Strejdu Diósiho neměli rádi, patřil v osadě mezi hašteřivé Maďary, většinu tvořili Švábové. V krámě a v hospodě se přeli především německy, když jim do hlavy stouplo husté víno z okolních kopců. Co je vaše, to si vyříkejte po vašem, ale hádat se je lepší po švábsky! – říkala teta Schneiderová, manželka kramáře Schneidera.

Zešeřilo se, než teti Oti přišla k sobě, na pavlači svítily dvoutrubkové neonové zářivky. Nóóó, teď teda vztyk! - zavelela Wanda. Její panička se ani nepohnula. Vztyk, póóózor! - opakoval pes. Teti Oti se na první zápřah podařilo zvednout se na kolena. Dlaněmi se opírala o chladnou stěnu, centimetr po centimetru se dostala do stojící polohy. Zachytila se elektrických hodin. Neobjímej se tu s elektroměrem, kámoško, hučela, odrazila se od toho chladného umělohmotného zařízení, potácivě vykročila směrem ke koupelně. Mezi zárubněmi dveří si udělala přestávku. Pro mě něco jak Amundsenova expedice – supěla. Wanda za ní: Copak to bylóóó zááč, tendle Ámundcen? Hned… - Teti Oti se pokusila vybavit si, cože to svého času Amundsen pokořil, jenže si nevzpomněla. Nevadí, pomyslela si, zítra poprosím Liliku, aby to našla v lexikonu. To nééni důležitýýý, pravila Wanda velkoryse. Teti Oti, jako by se nořila do snu, opřená o zárubně. Snad už ses tu naťapkala dost! – vykročila dovnitř. Podařilo se jí dojít ke kanapi. Převalila se na bok, nohy si natáhla. Zhluboka povzdechla. Obrátila se k opěradlu, oči zavřela.

Probudily jí Wandiny drápky zarývající se jí do zad. Pes mezitím neslyšně vyskočil na kanape, zalehl vedle paničky. Světla už pohasínala. To jsem spala tak dlouho?? Už tu měli odpoledne. Seš tady, ty nádhero!? Jasně, nóóó kde bych asi byla? Nechtěj mě pobavit… ostatně spinkám. Hééézké sny! - Wanda. A přitom obě věděly, že když se teti Oti jednou probudí, znovu usnout se jí tedy moc nedaří. Hnízdily se. Teti Oti dumala nad tím, kde asi mohl být pes, zatímco ona tady ležela. Wanda si zařídila život po svém, nebyla odkázána na žádnou pomoc. Prolézala otevřeným oknem pokoje pro služku, jakýmsi skoro zázračným způsobem se bez újmy dokázala protáhnout mříží. V domě jí krmilo čtyři pět lidí, přesto zůstávala tak půvabná a štíhlá, jako když náhle vstoupila do života teti Oti. Sešupajdila na dvůr, počkala, až přijde někdo z nájemníků a pustí ji na ulici. Sama se vyvenčila a když s tím byla hotová, stejnou cestou se zase vrátila.

Pes začal paničce olizovat obličej. Děkuju, ty moje drahá psí kravičko! – kravičko jí říkala kvůli jejím skvrnám, ale Wanda to neměla ráda. A přitom vypadala přesně tak, jako nějaká miniaturní švýcarská kravka, tedy pokud jde o barvy. Éééšte jsem nedostala véééčeři! – tímhle mazlivým, lichotivým tónem se Wandě obvykle podařilo paničku dostat. Ále do večera máme ještě dlouho, ostatně sis určitě semhle támhle něco vyžebrala, nemám pravdu? Nóóó… lidi sou dobrosrdečný, ale moje maminka si ty, co kde dostanu, se nepočítááá! ta bramborová kaše, cos včera schovala, to by bylo přééésně vono, díky. Bramborová kaše, houbelec, to není pro psy vhodné. Pokud jde o óóóstatní psy, nechci se vyjadřovat, pro mě je ále móóóc vhodná. A co moje véča? Já ti dám, o těch pááár soust, co ty sníš, neubyde. Wando, ty jsi čím dál nestydatější! Jak nestydatější? Stydět já se přece umím, koukej.

Tenhle diškurz jim trval dlouho. Ne že by teti Oti zhloupla, věděla, že slova jich obou vyslovují její ústa, a přece neměla žádné pochybnosti o tom, že pes Wanda umí mluvit. Jde o to, že vycítíš psovy myšlenky. Ty se stáváš jeho ústy… jeho hlásnou troubou, zó is gesén. Wanda má hlásek jako mutující mládenec a přesto je to hlásek dívčí. Teti Oti nikdy neznala nikoho, kdo by takhle mluvil – Wandin styl se takto vyvinul sám od sebe. Viděly v televizi nějaký naučný pořad o výzkumech japonských badatelů, tihle přičinliví lidé byli schopni rozlišit od sebe stovku různých psích vět. Stóóóvku psích vět, doprdele, já špecielně umím tisícovku. Wando, jak to mluvíš? Krucdopindy, to mi jen tak vyklouzlo. Co máme dneska za den?- teti Oti. Nááádherný den. Jo… sobota, zítra má Borcsika biřmování, musím se dát dohromady. Já óóóvšem abych čučela doma, takovej den to bude, vrčela Wanda. Psí kravičku želbohu do kostela nepustěj. Já nejsem psí krááávička!!! Dobrý, dobrý, nevztekej se.

Teti Oti vyplašilo, jak časně z rána vítr škube těžkými paličkovanými záclonami, aluminiové kroužky na garnýži povrzávaly. Její údy jak bez života se vtláčely do hrubého potahu kanape. Mozek nadarmo rozhodl, že se má teti posadit, nervové dráhy jako by ten příkaz nehodlaly předat dál. Ábe vus! copak jsem v noci zchromla? to jsem na tom pěkně… nezoufala si, už se stalo, že jí ruce nebo nohy vypověděly službu. Když je podržela pod horkou vodou, obvykle se vzpamatovaly. Jak se dostanu do koupelny, toť otázka – žbrblala. Ještě si malinko pospíme… nebo si trošku odpočineme se zavřenýma očima, ani to není špatné – vzpomněla si na Ditčinu mrtvičku, chudinka, pravá strana obličeje jí sklouzla o pár centimetrů níž, bylo to příšerné. Cítila, že na její hlavě je všechno na svém místě, ale osahat se bylo teď nemožné. No, nějak už to dopadne… nebude se vzrušovat, přivolávat hrůzu, dirigovala sama sebe.

Předsevzala si, že dneska ráno fákt něco sní, vždyť ani nevečeřela. Škoda, že hlad nemá ani trošičku. Kam se jen poděla ta moje pověstná nenasytnost? – zeptala se stropu. Že mi ale mockrát kručelo v břiše v tomhle životě! Hlavně, když jsem byla malá, pak za války, pak ve vězení, byla by snědlo všechno, co bylo poživatelné. V Kalocse občas i to, co poživatelné nebylo. Jednou mýdlo na praní, aby se dostala na marodku, celý den jí pak šly bubliny od pusy. Od té doby, co dostala protézu nahoře i dole, kousání jí moc nesedělo. Ani na kaše už nemá chuť, a přitom má tak ráda krupičnou, špenát, bramborovou, a přece už si nedělá zuby – ty falešné zuby, ani na jednu. Ale nezávisle na tom by sis je nasadit měla, pomyslela si. Chrup se máčel ve sklenici vody. Ábe vus… ať se máčí.