Jako titul románu použil autor část maďarského přísloví, které v doslovném překladu v českém jazyce jako přísloví není. Nejlépe odpovídá české přísloví „Lež má krátké nohy“. Titul je ovšem natolik důležitý, že je, dalo by se říci, leitmotivem celé knihy a životním krédem hlavní hrdinky Evy.

Román nás seznamuje s celým životním příběhem Evy, počínaje dobou, kdy jako pětiletá bydlí se svými prarodiči v německo-maďarské vesnici. Říkám úmyslně „bydlí“, protože jejich soužití je natolik problematické a pro Evu neradostné, že se vlastně o nějaký život v rodinném prostředí nejedná. Autor krok za krokem mapuje život Evy – od prarodičů se dostává do poněkud netradičního a na svou dobu poměrně pokrokového výchovného zařízení. Poté, co toto zařízení, ale hlavně jeho provozovatele postihne úpadek, odchází Eva se svou kamarádkou do Budapešti, nemá v podstatě žádnou kvalifikaci, živí se prací různých druhů, seznamuje se s prvním manželem. Jenže manželství vlastně neexistuje, Eva manžela opouští, je opět nucena starat se sama o sebe. Seznamuje se s druhým mužem svého života a otcem svého jediného syna. Pro tohoto muže jsou však důležitější ideály revoluce, proletariátu, a aby se mohl plně věnovat třídnímu boji, nehodlá založit rodinu. Eva se ve snaze získat kvalifikaci vyučí telefonní mechaničkou, dostává i výuční list. Přichází rok 1944, následuje Hitlerův vpád do Maďarska – otec Evina dítěte se pro svou odbojovou činnost dostává do vězení a Eva zůstává se synem sama. V roce 1956 Eva pomáhá svému tehdejšímu příteli v „kontrarevoluční činnosti“ – výsledkem jsou čtyři roky, které Eva musela strávit ve vězení. Její syn mezitím uprchl do Austrálie, později do USA. Něco jako nový život začíná pro Evu po boku druhého manžela Gézy Pirose. Zdá se, že konečně zakotvila, že je šťastná, což ovšem trvá jen do chvíle, než se Eva potká s manželovým kolegou a zamiluje se do něho. A věrna své celoživotní zásadě NELHAT, opouští manžela pro krátkodobé štěstí s Lacim. V závěru románu žije 92letá, těžce nemocná Eva sama, vlastně jen se psem a svými vzpomínkami.

Příběh Evy pomůže českému čtenáři zorientovat se v některých úsecích maďarské historie ne až tak staré, aby upadla v zapomnění, naopak je stále živá a mnohdy bolestivě prociťovaná. Mimo to je to příběh ženy charismatické, s pevnými morálními zásadami, příběh, u něhož není podstatné, zda se odehrál u našich blízkých sousedů nebo u nás, důležitý je jeho emoční náboj a morální poselství, to, že jeho rozměr a platnost jsou natolik všeobecně lidské. Román je velice čtivý, ozvláštněný, jak je u Vámose zvykem, některými fabulačními finesami – v tomto případě je to například střídání jazykových rovin podle prostředí, v němž se Eva právě nachází – třeba hned na začátku „švábsko-maďarská“ vesnice. Působivé je i střídání Eviných jmen – u prarodičů je to např. Vuca, což je zkomolená německá podoba jména Eva, nebo později, když se Eva vrací (po nevydařeném manželství s Andorem Kádárem) ke svému rodnému jménu Schelle a opět později, kdy si toto jméno (na počest své tragicky zemřelé kamarádky) nechá pomaďarštit na Solti.

Nejblíže citovému světu Evy a její neustálé potřebě a touze mít někoho ráda jsou pasáže, v nichž se aktéry (byť krátkodobě vystupujícími) stávají drobní zástupci zvířecí říše – myška, ještěrka, ježek a dokonce i mravenec. Objevují se vždy krátce před tím, než v životě Evy dojde k nějakému zásadnímu zvratu.