Elin vždycky všechno dělala správně a vždycky měla dokonalý přehled o tom, co je zrovna správně, nevím ale, jestli z toho, že všechno dělala správně, měla nějaké potěšení. Vídal jsem ji děkovat za vrácené peníze v obchodě, neúnavně třídit odpad do správných košů, ptát se Benta, jestli by si nedal ještě jeden koláč, dolévat mé matce šálek kávy a ptát se jí, jak je na tom s bolavými koleny, sbírat prádlo ze šňůry před setměním, a vždycky přitom působila stejně lhostejně a nešťastně. Ze zvyku jsem občas zašel do kuchyně a řekl, tady to ale krásně voní, ať už to tam vonělo nebo naopak. Ze zvyku jsem vždycky u jídla řekl, to je ale dobrota, ona přikývla, přisolila a usrkla ze sklenice vody. Ale dobrou chuť jsem jí nikdy nepopřál. Po jídle naskládala nádobí do myčky, někdy jsem se zeptal, jestli mám postavit na kafe, Elin zapnula myčku a hluk stříkající vody ukončil náš rozhovor. Zvedl jsem se od stolu. Ajajaja, řekl jsem, jak mě bolela kyčel, ale Elin se neotočila, držela hadr pod tekoucí vodou a já odešel do obýváku. Nevím, jestli mám na jaře nechat porazit tu starou hrušeň a jestli na tom vůbec sejde. Myslím, že na tom nesejde, pro mě za mě tam klidně může stát dokud neshnije. Pustím se na jaře zase do zahrady, budu plít záhony a sekat trávník, stříhat plot, seřezávat túje u vjezdu? Abych si pak šel večer sám uvařit večeři? Přejdu přes obývák. Zastavím se u svatební fotografie. Vždycky vypadám tak hluboce nerozhodně. Usměju se. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát dělal starosti s tím, jak mi řídnou vlasy, a přitom teď mi připadá, že mám na fotce úplnou hřívu. Rukou si prohrábnu vlasy. Je to jako hladit po hlavě malé dítě. Dřív jsem po hlavě hladíval svoje neteře, dokud se nenaučily mluvit a vlasy si nenechaly splést do copánků, dokud ještě měly vlasy na teplých tvrdých hlavičkách měkké a hebké jako peří. Elin má vlasy vyčesané nahoru, dvě lokny jí jakoby nonšalantně, ale ve skutečnosti velmi propracovaně visí po stranách obličeje. Bylo by zajímavé vědět, jak se jí líbila naše svatba a jak na ni později vzpomínala. To je nádhera, řekla, a moc jí to v těch šatech slušelo; její bývalý dětský pokoj byl při té příležitosti vyzdoben květinami a bílými krajkovými záclonami, povlečení měla kanýrkované se stuhami. Tak zvláštní tu ležet s tebou, zašeptala, a když si svlékala šaty a přehazovala je přes opěradlo židle, jako by váhala, jako by myslela na to, že už si je nikdy neoblékne; mezi bílou podprsenkou a bílými kalhotkami jsem viděl její záda, z účesu se jí uvolnila další lokna, ve vlasech už zbyla jen jedna květinka, slyšel jsem, jak Elinina matka v kuchyni zapnula myčku. Zvednul jsem se z pelesti a rozepnul háčky podprsenky, jako už mnohokrát, Elin ohnula ramena a podprsenka jí sklouzla po pažích, připadal jsem si tak zvláštně střízlivý. Na zdi nad psacím stolem visel zarámovaný diplom. A všechno šlo přesně podle plánu. Celý den to Elin všechno pořád dokolečka vypravovala, na tváři měla úsměv, oči obrácené ke stropu, jako bych u toho nebyl, jako by se chtěla ujistit, že ani jeden nikdy nezapomeneme byť sebemenší detail. Tohle si musíme pamatovat, všechno a navždy. Ukazováčkem jsem ji pohladil po tváři. Jseš teď moje? zeptal jsem se. Více méně, odpověděla a usmála se. Elin měla za to, že když v kostele říkala ano, nepatrně se jí třásl hlas a já si toho nevšiml. Po pastorovi opakovala takovým tónem, že jsem si až říkal, jestli chápe, že jde o nás dva. Milovali jsme se a nebylo to ani lepší ani horší než obvykle, přesto mi to subjektivně připadlo lepší, protože jsem měl strach, že na mě dané okolnosti budou klást nesplnitelné nároky. Elin usnula. Oddychovala tiše a celkem rychle, jako by ji štěstí a euforie provázely i ve spánku. Nikdy jsem nevypozoroval, jestli Elin dýchá jinak, když spí, a jinak, když je vzhůru. Vzpomínám si, jak jsem jednou sledoval její tvář a myslel si, že spí, když vtom otevřela oči a začala mi říkat, na co zrovna myslela, něco o dovolené, kterou jsme měli strávit na chatě, nebo že bychom odpoledne měli jet na nákup; zrovna byl zlevněný cukr, klobásy nebo pivo. Anebo, když bude zítra hezky, co kdybychom šli na procházku do přírody? A co když hezky nebude? Ležel jsem o svatební noci v posteli, byl vzhůru a poslouchal myčku v kuchyni. Pozoroval jsem Elininu tvář. Její dech byl cítit po svatebním koláči nebo po Irish Creamu. Bylo jí dvacet šest, mně dvacet osm, ale připadal jsem si daleko starší. Tělem se mi rozléval příjemný klid. Pod postelí jsem měl pro Elin na ráno připravený náhrdelník. Když jsem se ale probudil, stála Elin před zrcadlem na vnitřní straně dveří skříně a na sobě měla svatební šaty. Vzadu byly rozepnuté, a když si všimla, že jsem vzhůru, nechala je z nahého těla sklouznout, udělala krok stranou a pak zalezla ke mně do postele; na tváři měla jemný ruměnec, který jí moc slušel. Natáhl jsem ruku pod postel a vylovil taštičku. Zase se posadím do lenošky. Opřu se, hlavu si položím na opěrku. Kdosi o Elin kdysi prohlásil, že je charakter. Nebo že má charakter? Už je to dávno a nepamatuju si, kdo to prohlásil a při jaké příležitosti. Po pár letech v manželství jsem dospěl do bodu, kdy mi přišlo trapné přistihnout ji, jak stojí v kuchyni sehnutá nad vajíčkem uvařeným na měkko a v ruce drží lžičku; hygienické tyčinky v poličce pod zrcadlem v koupelně jsem vždycky považoval za obscénní. Když jsem slyšel, jak jde na záchod, probouzelo to ve mně hluboký ostych, ačkoliv svého času jsem měl k její tělesné stránce značně uvolněný postoj. Všechno to, co jsem kdysi obrazně řečeno tiskl na svou hruď, mi teď přišlo cizí a odporné. Najedou jsem si uvědomil, že širokým obloukem obcházím její umaštěnou skleničku od mléka, zatímco kdysi dávno jsem právě skleničku od mléka zvedal proti světlu a zamilovaně na ní hledal její otisky prstů a otisk jejích rtů mi připadal neuvěřitelně kouzelný. Nevím, kam se poděla má svobodomyslnost. Najednou jsme nebyli s to se navzájem dotýkat. Nevěděli jsme, kam se dívat. Byli jsme jak dva neohrabaní puberťáci, jen nám chyběla odpovídající vášeň. Sedával jsem tak v lenošce a bál se, jestli Elin nemyslí na to, jak jsme se kdysi pořád a v jakékoliv denní době milovali. Netroufl jsem si na ni pohlédnout. Když si Elin poposedla, opěradlo se narovnalo a židle pod ní zavrzala. Všechno kolem nás jsem si spojoval s tím, jak jsme se milovali, ale nijak mě to nevzrušovalo, naopak to ve mně vzbuzovalo pocit studu a nechutenství. Když jsem jednou Elin slyšel hlasitě smrkat, napadlo mě, že už to nevydržím. Jednoho dne zaručeně odejdu. Pak jsem nakonec sklouzl do rutiny a skoro jsem ani nevnímal, že se mnou Elin žije pod jednou střechou. Když jsme se hádali, nijak zvlášť jsme to neprožívali. Snažili jsme se znít rozčileně, ale každá nadávka, každé důraznější gesto jako by vyžadovalo přespřílišné vypětí sil, a tak hádky brzo samy od sebe odezněly a nepřinášely žádná uspokojivá řešení. Snadno jsme prohlédli snahy toho druhého najít nějaké argumenty, které by hádku udržely při životě. To se stalo, že se ke mně Elin uprostřed hádky otočila zády a jen tak mimochodem, skoro jakoby ze spánku mě z plných plic vynadala. Kdybych tehdy odešel z místnosti, chvíli by trvalo, než by si toho všimla. Jednou jsem měl nutkání shodit Elininy brýle s kuchyňského stolu za radiátor, přičemž jsem si byl vědom, že by se při pádu poškrábaly a že by je hned tak nenašla, ale v okamžiku, kdy jsem se po brýlích už už natahoval, došlo mi najednou, že nevím, proč to dělám. Elin si určitě všimla, že tloustnu, ale ponechala to bez komentáře. Jednu dobu utrácela nestydaté peníze za oblečení a osobní péči, ale mě to zas až tolik netrápilo. Oba jsme vydělávali docela slušně; o penězích jsme sotva mohli rozvést diskusi. V poslední době jsme se nehádali vůbec, nebylo zkrátka o čem se hádat. A odcizovali jsme se navzájem? Byli jsme si vůbec někdy tak blízko? Mohli jsme si někdy být nepřijatelně daleko, když jsme až do posledních dnů sdíleli lože, domácnost i domov? Hodiny na videu ukazují 11:32. Vzpomínám si, že když jsme spolu sedávali každý ve své lenošce v obývacím pokoji, ukazovaly hodiny často 18:56. Za čtyři minuty začínaly v televizi zprávy.