Je možné v dnešní době o Ibsenovi napsat ještě něco nového, průlomového a překvapivého? Kniha norské literární historičky Toril Moi působící na americké Duke University neodhaluje žádné pikantnosti autorova osobního života, ale přesto ukazuje Ibsena v novém světle. Autorka se snaží širokému publiku ukázat, že Ibsen není nudným společenským moralistou, ale jedním z klíčových průkopníků modernismu. I proto byla kniha napsána původně v angličtině. Norský překlad však vyšel dříve než původní anglický text.

Novátorské je v knize nejen zasazení Ibsenova díla do širšího dobového kontextu (s důrazem na výtvarné umění), ale především interpretace Ibsenových textů na základě jazykové filozofie Ludwiga Wittgensteina a myšlenek amerického filozofa Stanleyho Cavella.

Jednou z nejzajímavějších pasáží knihy je pojetí ideálu ženy ve filozofii, výtvarném umění a divadle. Posun tohoto ideálu je u Ibsena přímo exemplární, Ibsenovy ženy postupně přestávají být démonickými a éterickými bytostmi a stávají se lidmi, kteří stojí pevně nohama na zemi.

Výsledkem interpretace tří Ibsenových her Domeček pro panenky, Divoká kachna a Rosmersholm je tvrzení, že mezi zakladatele modernismu nepatří jen Baudelaire, Flaubert og Manet, ale právě i Henrik Ibsen. Ibsena-modernistu ale Toril Moi neklade do protikladu k realismu, jak je to obvyklé, ale k ideologismu. 

Aktuálnost Ibsenova díla bude i tématem pražské přednášky, kterou Toril Moi přednese 23. června 2006 v Eliadově knihovně Divadla na Zábradlí.