Ibsenovu revoluční dramatiku je nutné pochopit ve světle pojmů, které byly pro něj samotného klíčové, a ne ve světle anachronických kategorií ideologie modernismu.

V Norsku není pochyby o tom, že Ibsen je světovým klasikem. Na všech anglicky mluvících scénách se sice Ibsen stále inscenuje, literární ani divadelní teoretici ho však příliš v lásce nemají. V USA je Ibsen považován za nudného realistu, jehož význam je nanejvýš tak historický. Osobnosti dnešní literární vědy se o Ibsena nezajímají. Od svých studentů se opakovaně dozvídám, že od Ibsena nikdy nic nečetli. V anglicky mluvícím světě se o Ibsenovi píše žalostně málo knih, ať už ve srovnání se Shakespearem - nebo trochu méně ambiciózně - s literárními velikány 19. století jako Jane Austenová nebo George Eliot.
Právě tato situace mě vedla k napsání knihy Ibsens modernisme (Modernismus v Ibsenově díle). Východiskem mé knihy byly dvě skutečnosti: chtěla jsem zjistit, proč je Ibsen v USA pokládán za nudného dramatika, a proč ho naopak já pokládám za dramatika stále živého a důležitého.
V tomto článku se pokusím odpovědět na první otázku, tedy proč současná literární věda považuje Ibsena za autora nezajímavého. Odpověď na druhou otázku zde pouze nastíním.

První náznaky toho, že Ibsen, který kdysi býval ztělesněním radikálního a novátorského divadla, začíná být vnímán jako zastaralý a nudný, nacházíme u avantgardních divadelních teoretiků jako Antonin Artaud a Bertolt Brecht. „Abych zachránil divadlo, zašel bych tak daleko, že bych zapomněl na Ibsena,“ napsal Artaud v roce 1923. V roce 1934 zase Brecht řekl, že „díla autorů jako Ibsen a Strindberg jsou sice stále důležitými historickými texty, ale už nikoho nevzrušují.“

Umělci a intelektuálové začínají vnímat Ibsenova dramata jako méně aktuální po druhé světové válce. Literární kritik Theodor W. Adorno zaznamenal tuto změnu již v roce 1945: „V dnešním světě již Ibsena a jeho dílo považujeme za zastaralé a nemoderní.“ Není to náhoda. Po roce 1945 začíná v západním světě dominovat nový estetický světonázor. Vycházím z knihy A singular Modernity od Frederica Jamesona a nazývám tento světonázor "ideologie modernismu".
 

Abych vysvětlila, co chápu pod pojem ideologie modernismu, je nutné rozlišit tři fáze modernismu: Ibsen je raný modernista, spisovatelé jako Virginia Woolfová a James Joyce jsou vrcholní modernisté a Samuel Beckett, Paul Celan a Marguerite Durasová jsou pozdní modernisté. Ideologie modernismu je estetika – norma určující, co je dobré umění a dobrá literatura –, která vychází z pozdně modernistické literární a umělecké doby. Tento pojem tedy neodkazuje pouze k pozdně modernistickému umění, ale k jistému dominantnímu estetickému vkusu a k řadě rozdílných literárních teorií. Ideologie modernismu se vyznačuje silným zalíbením v sobě samé, v jazykový experiment, sebedestruktivní textualitu a v texty, které se pohybují na hranici sdělitelnosti. Mezi reprezentanty modernistické ideologie patří angloameričtí představitelé vlny nové kritiky jako např. Maurice Blanchot, Theodor W. Adorno, Jacques Derrida a Paul de Man.

Ideologie modernismu je zastřešující název, který pokrývá široké spektrum modernistických, postmoderních a avantgardních teorií o umění a literatuře. Dle Frederica Jamesona má ideologie modernismu tři základní stavební kameny. Nejdůležitějším z nich je „autonomie estetiky“. Ta je provázena „odosobněním umění“ a „autonomií jazyka“.
 

Autonomní umění je umění, které nechce odrážet skutečnost a které není nijak přímo politicky nebo ideologicky motivováno. Klíčovými tématy modernismu je neosobnost, objektivita, smrt autora a decentralizace subjektu a jeho prázdnota. Ideologové modernismu jsou antirealisté, kteří se vyznačují formalistickým zalíbením v jazyce. Tematizována je především nereprezentativnost, obsahová vyprázdněnost a absolutní negativita jazyka.

Kdyby ideologové modernismu omezili své teorie pouze na poválečné umění, které je na těchto principech založeno, bylo by to v pořádku. Modernisté ale aplikují tyto historicky specifické normy i na minulost. Modernistické normy se tak stávají normou pro všechny druhy umění, včetně Ibsena. Tato estetika pak vede nejen k zatracování realismu, ale i naturalismu, melodramat, komedií a romantických tragédií, jinými slovy k zatracování všech literárních forem, které dominovaly v Ibsenově době. Výjimkou jsou pouze ti autoři, jež lze chápat jako předchůdce modernismu. Takovým zářným případem je např. francouzský spisovatel Gustav Flaubert. Realismus tak pro modernismus, který se proti realismu ostře vymezuje, představuje velký problém. Modernismus je definován jako vědomá práce s uměleckými médii (malířství, divadlo, jazyk), zatímco realismus je prezentován jako naivní zobrazování a iluze.

Ve své knize Ibsens modernisme dokazuji, že mezi realismem a metadramatickou reflexí, mezi divadlem jako iluzí a zobrazením skutečnosti a divadlem jako reflexí divadla není žádný zásadní rozdíl. Proto je možné chápat Ibsena jako realistu a modernistu zároveň.
 

Jen letmý pokus aplikovat modernistická kritéria na Ibsenovo dílo se ukáže nedostačujícím. Ibsen bezesporu zastával názor, že divadlo má pojednávat i o něčem jiném než o divadle samotném. Jeho hry jsou pevně spojeny s kulturou a společností a mají často zřejmý politický podtext. Ibsen není nijak posedlý vyprázdněností jazyka a používá jazyk spíše jako nástroj sdělení a děje. Ibsen ukazuje skutečné lidi ve skutečných rozhovorech. Není proto divu, že ho modernisté považují za nemoderního.

Ti modernističtí ideologové, kteří se přesto rozhodnu Ibsenem zabývat, mají dvě možnosti. Buď ho musí odsoudit jako ne-modernistu, jako starého a nudného realistu, který jen zobrazuje skutečnost a inscenuje vypjaté melodramatické výstupy, nebo se musí pokusit dokázat, že dílo tohoto zakladatele moderního divadla přece jen splňuje modernistická kritéria dobrého umění. První přístup je nejčastější v anglicky mluvících zemích, ten druhý dominuje v Norsku.
 

Ačkoli ideologie modernismu dorazila do Norska poměrně pozdě, ovládla literární teorii devadesátých let 20.století. První modernistická kniha o Ibsenovi však byla napsána až dlouho poté. V roce 1998 modernismus konečně zasáhl i Ibsena, a to díky Frode Helladovi a jeho pojednání Melankoliens spill (Hra melancholie),). Helladův nový pohled na Ibsenovy hry Stavitel Solness, Eyolfek, John Gabriel Borkman a Když my mrtví procitáme ukazuje Ibsena jako Adorna 19. století, tedy jako pozdního modernistu své doby. V těchto čtyřech hrách Hellad nachází radikální negativitu a všudypřítomnou ironii, kterou za pomoci Adorna a Waltera Benjamina interpretuje jako úzkost pramenící z odcizení. Tato úzkost je v době modernity provázena absencí autenticity. Ibsenova pozdní tvorba balancuje na hranici mlčení, ale přesto se vyrovnává s negativitou. Negativita jde v Ibsenově pozdní tvorbě bok po boku s autonomií umění - a právě tento moment je hlavním znakem modernismu.
 

Hellad byl průkopníkem ideologie modernismu, tento trend však zasáhl mnohá další díla pojednávající o tomto dramatikovi. Nejvýznamnějším z nich je kniha Atle Kittanga s názvem Ibsens heroisme (Ibsenův heroismus) z roku 2002. Kittang zde dochází k závěru, že Ibsen se ztotožňuje s autonomií umění a negativitou jazyka i významu. Umění je negativita, píše Kittang, ale přesto je to naše jediná naděje: „Umění, poezie jsou věčné právě proto, že nejsou živé.“ Síla umění je v Ibsenově pojetí až démonická, „stejně neskutečná a nadpozemská jako smrt.“ Toto je Kittangovo poselství, které nachází i u Ibsena.

Vezmeme-li v úvahu estetické premisy pozdního modernismu, tak jsou obě tyto interpretace Ibsena vynikající. Vezmeme-li však v úvahu to, čím se Ibsen skutečně zabýval, ukážou se ony dvě interpretace jako velmi problematické. Není správné projektovat do Ibsenových textů teorii nedůvěry ve sdělnost jazyka. Stejně tak zavádějící je tvrdit, že Ibsen pokládal umění za jedinou transcendentní hodnotou ve světě, který pozbyl všech hodnot. Toto jsou typické postupy, kterými modernismus – jako příklad používám Hellandovy a Kittangovy teorie proto, že jsou vhodným příkladem aplikace této ideologie – dokazuje, že umění je jedinou cestou, jak se vyvarovat banálního a každodenního života. (Tento moment ukazuje spřízněnost ideologie modernismu s romantismem, který se vyznačoval podobným exaltovaným pohledem na umění). Ve své knize Ibsens modernisme dokazuji, že Ibsen nepovažoval umění za něco vyššího nebo lepšího než každodennost. Je tomu právě naopak. Ibsen ukazuje, že víra v absolutní hodnotu umění může vést k narušení mezilidských vztahů, a zvláště pak lásky.
 

Pokud Ibsen tematizuje fungování jazyka v době modernity, píše o lidech, kteří v něj ztrácí důvěru. Přesto ale Ibsen nepíše z pozice spisovatele, který sám pozbyl naděje v možnost přenést jazykem význam a sdělení. Ibsenovy nejlepší hry pojednávají o samotě a bezvýchodnosti modernity, ale zároveň vyjadřují i naději ve osvobození vyjádření a vzájemné mezilidské porozumění. Stručně řečeno: Ibsenův přístup je mnohem bližší Sigmundu Freudovi a Ludwigu Wittgensteinovi než Jacquesu Lacantovi nebo Jacquesu Derridovi. Toto tvrzení si zaslouží bližší vysvětlení: pokládám Freuda a Wittgensteina za rané modernisty (i když by bylo možné diskutovat, zda Wittgenstein není spíše vrcholným modernistou), zatímco Lacanta a Derridu za pozdní modernisty. Freud a Wittgenstein připouští, že na světě existují subjekty, které spolu komunikují a které vyjadřují svůj vnitřní svět pomocí jazyka. Lacan a Derrida naopak tvrdí, že podobné úvahy ústí jen v banální komunikační teorie. Lacan a Derrida nechápou význam jako výsledek sdělování (tedy jako význam závislý na tom, co kdo říká a za jakých okolností se tomu tak děje), ale naopak chápou jazyk jako abstraktní systém, který produkuje subjekty a významy. Z tohoto důvodu nemohu souhlasit s interpretací Ibsena založené na myšlenkách Blanchota, Derridy nebo Adorna.

Při interpretaci jakéhokoli literárního textu není možné opomenout teoretické východisko. Každý, kdo jasně nepojmenuje teoretický základ své interpretace, jen dokazuje, že není schopen vymezit kategorie svého čtení. Já jsem se ve své knize často opírala o učení Ludwiga Wittgensteina a amerického filozofa Stanleyho Cavella. Domnívám se, že Wittgensteinův a Cavellův pohled je Ibsenovi mnohem bližší než pohled modernistické ideologie. Navíc mi tento pohled umožnil akcentovat ty stránky Ibsenova díla, které modernismus opomíjí. Do popředí se tak dostal Ibsenův zájem o každodennost a jeho moderní skepticismus, který se projevuje jako nedůvěra ve schopnost jazyka přenést sdělení od jednoho člověka k druhému.

Budeme-li se na Ibsena dívat jako na ideologa modernismu, děláme chybu. Budeme-li ho nazývat modernistou, tak bude náš obraz Ibsena i modernismu zkreslený. Ibsenovu revoluční dramatiku je nutné pochopit ve světle pojmů, které byly pro něj samotného klíčové, a ne ve světle anachronických kategorií ideologie modernismu.

Článek vyšel v norských novinách Klassekampen. Z norštiny přeložila Barbora Závodská.