Děti této země
Děti této země jsou staré,
upírají oči na mapy na místě země
jejich nohy se musí učit sledovat
vzdálené obrysy, vystopované mozky cizinců.
Jejich dnešní smysl se vytratil do minulosti.

Děti této země jsou hrdé,
ale jen zdánlivě. Šlapou do vzduchu,
leč – hleďte – země byla první, co
uhnulo před dotykem lásky, kterou nabídly
jejich bosé nohy. Kdysi jim ta půda patřila.
Špičatými, napohled hrdými bradami
míří k obzorům, jež přeplňují hejna vran.
Mračna se hemží kobylkami.

Děti této země šlechtí největší oči
uvnitř důlků v hlavě. Ty hlavy korunují
úhledné rybí páteře, jejichž maso
prošlo lítacími dveřmi k chladné konverzaci
a chlazenému vínu. Avšak oči mrtvě zírají,
zabodávají se šerými průchody
přes současnost za svět živých.

To jsou výhonky těch, kdo ztratili,
kdo byli zbaveni naděje a země. Synovské vazby
nahrazuje opovržení. Děti této země
jsou vyvrženci v dírách řemesel,
samá želví kůže a šupiny – mozol
na porodním loži. Ruce s ostřím drápu k zakořenění,
jejich jazyky v ústech šíří nové společenské zákony.

Nová rasa předčí tu dnešní –
kde je zapuzena láska, cizí osamělec
se toulá lesy, kde číhá chtíč,
na divokých tlapách moci,
kde je láska skryta ve staré zřícenině,
pamětí rozdrcené, v tomto dárku
oloupeném o přítomnost.

Děti této země však obejmou prázdnotu
jako milenci. Výtrusy jejich spojení
letí zalidnit kdysi lidský prostor a čile
překročí strašidla rodičovství. Děti této země
nosí taláry jako soudci, svým pohledem
odmítají všechna opatření minulosti. Nakrátko jim
vnikne záblesk do mrtvých očí, vzduch
prořízne jen jediný dotaz:
kdo prodal naše mládí?

Přeložil Vladimír Klíma
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF