Věčné mládí
Otec se zděsil, když jsem mu řekl, že se chci ženit a že den a místo jsou už stanoveny. Potřásal hlavou, ve tváři onen typický výraz, ve kterém se mísil odpor s neporozuměním a rezignací. Věděl jsem, že dokud na mne bude hledět s tímto výrazem, pořád ještě nejsem v jeho očích dospělý.
Neotřásla jím skutečnost, že se chci oženit. Ani neměl nic proti ženě, kterou jsem si chtěl vzít. Vadil mu den konání svatby. Musí to být zrovna tenhle den! Jak se může chtít někdo v tenhle den ženit, vyhrkl a potřásal přitom hlavou. Co sis při tom myslel? Poklepal si na čelo. Nic sis při tom nemyslel, jako vždycky.
Namítl jsem, jeden den jako druhý –
Jeden den jako druhý? Tento den?
Nechápu, co máš na mysli. Chceme se vzít, chceme se vzít co možná nejdřív a 9. 11. je na ischlské radnici nejbližší volný termín.
Nebyl to dobrý argument, zároveň však ale ten nejlepší: nic dalšího za tím nebylo, když jsme se na tom dni domlouvali.
Otec hrobovým hlasem pravil, jak se všichni budou ze srdce radovat, jak bude celá rodina slavit, vesele a rozjařeně, a povždy pak vzpomínat, jak šťastný to byl den –
No doufejme!
Požádal mě, abych si to ještě jednou rozmyslel. Devátý listopad! Ještě mi chtěl dát šanci! Ať ještě popřemýšlím! Zdali to je vskutku vhodný den?
Řekl jsem, že jsem přemýšlel dlouho a důkladně. Chci se oženit a provedu to ve sjednaný den.
Devátý listopad, řekl otec a kladl důraz na každou slabiku, je den takzvané Říšské křišťálové noci – a můj syn jej chce učinit dnem radosti, nejšťastnějším dnem svého života.
Pchá, dějiny!

Proč mě to napadlo teď, po tolika letech, v Paříži, při rozhovoru s Michelem, přítelem z mládí?
Seděli jsme v jedné kavárně poblíž Les Halles, mne přepadla celkem bezvýznamná deprese, a právě proto jsem byl šťastný, jelikož Michel opět jednou prokázal svůj talent a vypočítal tolik objektivních důvodů k depresím, že v důsledku toho musel jako nešťastný vypadat každý, kdo v depresi nebyl. Velkou okenní tabulí padl dovnitř sluneční paprsek, přímo mně na tvář, jež byla najednou horká, zavřel jsem oči a udiveně je otevřel, teprve když Michel, který mezitím mluvil pořád dál, náhle řekl, že po kašičce dětství, prostomyslně míchané a sypané více či méně rozinkami, a před nevyhnutelnými depresemi dospělého života jedině mládí je časem, ve kterém je možné zažít vědomou, proto ovšem rozporuplnou, tedy pravou zkušenost štěstí. Mládí, řekl, je hra světel v kinematografu a šťastný je nakonec jen ten, na jehož stáří dopadají nejen nevyhnutelné stíny, nýbrž ještě i paprsek světla.
Je těžké vyprávět o těch pár dnech na konci týdne v Paříži, vyprávět o nich správně jako nějaký vypravěč, když člověk stráví většinu času s profesorem filosofie, který poživačně celebruje svůj hnus ze života a nedokáže ani sirku zapálit a nabídnout oheň, aniž současně rozvine tezi o chladu. Téměř všechny přestávky kongresu jsem proseděl s ním, dobu během nudných přednášek jsme trávili po kavárnách a večer jsem mu teprve byl vydán napospas, protože jsem bydlel u něho doma, v jeho pokoji pro hosty. Bylo to přátelství tak umělé, jak on tvrdil, že je celý svět – spočívalo na dvou letech školního období, jež on, tehdy syn francouzského diplomata v Rakousku, strávil ve stejném internátu jako já. Bylo to období, které, a v tom mu dávám za pravdu, nesporně jeho i mou mysl poznamenalo nešťastně – a pouze na tom spočívalo to, co jsme se při pozdějším shledání s benevolencí pokročilého věku rozhodli nazývat „přátelstvím“.
Avšak jak o tom nevyprávět, když paprsek světla skrze okenní tabuli jakési pařížské kavárny spolu se svéráznou větou o „kinematografu mládí“ strhly jako dva mocné údery kladivem zeď, o které se ještě před chvílí zdálo, že navěky rozděluje život: na bídu tady a cynismus tam, nebo naopak.
Dětství je časem neviny, kterou právem zapomínáme, abychom později jako dospělí mohli vůbec žít, řekl jsem a Michel mávl zamítavě rukou. To už jsem rovnou mohl přestat. Jenže tohle jsem vyprávět musel. Kinematograf, řekl jsem, poslouchej. Náhodou jsem strávil dětství v Bad Ischlu, městečku v srdci rakouského venkova, které bylo oblíbeným místem letních dovolených bývalého rakouského císaře. Každým rokem navštěvují Bad Ischl desítky tisíc lidí z celého světa, aby prožili dovolenou na místě, které se vůči turistům vyznačuje úslužností, které je však přitom ochotno připomínat jen jednoho jediného turistu: mrtvého císaře. Jeho stará říše se scvrkla na velikost tohoto městečka, které na připomínání minulosti založilo své obchody, a moje říše dětství nedosahovala ani jeho velikosti: matně si vzpomínám na ulici, jež vedla podél jakési řeky, na nábřeží, jež jako archaická hranice značilo hranici mého světa: nevěděl jsem, co se nachází na druhé straně mostu, za kulisou řady vil na druhém břehu řeky. Město vzpomínek nedalo svým dětem možnost prožít něco, na co by se dalo později vzpomínat.
Já Bad Ischl znám, řekl Michel, město s nejvyšším procentem sebevražd v Evropě.
To jsem nevěděl, řekl jsem.
Já taky ne, ale jinak si to nedovedu představit.
V každém případě, vyprávěl jsem dál, si temně, jako z temného sálu vzpomínám v podstatě jen na jednu návštěvu kina – protože to měla být první v životě. Jednoho dne vešel náš učitel, pan Zeger, do třídy a s vánočně rozdávačným výrazem ve tváři zvěstoval, že nás příští týden zavede do kina. Naše radostné výkřiky věru upomínaly na indiánský pokřik. Bylo mi tehdy osm let a kino v Bad Ischlu se ještě nenazývalo „kino“, nýbrž „kinematograf“. Celé dny jsme já a mí spolužáci na učitele doráželi, ať nám konečně prozradí, co uvidíme. On však naši zvědavost, naše těšení jen rozdmychával důsledným mlčením. Nebylo možné z něho vylákat víc než definitivní informaci: „Film; napínavý film! Však uvidíte!“ Nakonec nám donesl zprávu žák, jejž měl učitel obzvlášť v oblibě; pan Zeger mu prý pověděl, že název filmu, který třída navštíví, je Čelenka kmene Hornů.
Když jsme se konečně v kině usadili, zhlédli jsme nejprve předfilm, zpravodajství z olympijských letních her, které se konaly před víc než rokem v Římě, dále pak jakýsi film o horolezcích, který jsme znuděně přetrpěli jakožto další předfilm. Kdy už konečně přijdou na řadu Indiáni? Čelenka kmene Hornů?
Nikdy. V sále se rozsvítilo, vzpomínka temní, zbylo jen tolik: Viděli jsme film Čelem k Matterhornu – žádné Indiány, nýbrž drama o prvním zdolání hory, při kterém se, jak se dnes každý dočte v lexikonu, obzvlášť vyznamenal jeden rakouský nacistický herec.
Luis Trenker? Zeptal se Michel.
Ano.
Před dějinami hlásím, poprvé zdolán –
Dej pokoj! Poslouchej! Dějinotvorné, způsobem nevýznamným, totiž pouze anekdotickým, bylo při té návštěvě kina tohle: předfilm o olympijských hrách předváděl i finále běhu na sto metrů – ve zpomalení. My děti jsme byli dětmi v tom nejkrásnějším smyslu slova –
Kašičky!
Ano. Tak naivní, že jsme si mysleli, že zpomalení je vlastní olympijská disciplína – a podle toho bylo naší nejvyšší ctižádostí ji zvládnout. Celé týdny jsme cvičili „zpomalený běh“, a kdyby se byl někdy stal oficiální soutěžní disciplínou, nás bad-ischlské žáky by v ní nikdo neporazil, přes všechno naše trápení se zemskou tíží poměrů.
A pak?
Pak jsme byli starší. Tedy mladí. Člověk je mladý, dokud se snaží vypadat starší. A –
Konečně krásná věta! Řekl Michel. Už mu vínem ztěžkl jazyk. Sotva ještě vnímal, a to ta historka zdaleka nebyla u konce, lépe řečeno, u konce už byla, ale ještě nebyla dovyprávěná.
Rozhodně jsem například, řekl jsem, neměl příležitost jít v šestnácti do kina a vydávat se za osmnáctiletého. Byl jsem za mřížemi internátu, v uzavřeném výchovném ústavu, jako děcko mě tam drželi, o mládí mě připravili. Tak jako tebe.
Jako mě, ano, jako děcko, odsouzené navíc k tomu, aby děckem zůstalo navěky, s ostrou přísadou stárnoucího těla.
Ne, Micheli, ne! Právě o tom ti chci povídat, že tomu tak není. Jde o tohle: mládí jsme dosáhli až velmi pozdě, zato ale zůstaneme mladí navěky. Merde! Řekl, napil se, pak: Mladí navěky? To si tedy vyslechnu! Tak tedy: když mi konečně bylo osmnáct a mohl jsem internát opustit – tys už byl s rodiči dávno zpátky v Paříži –, nebyl jsem nic; příliš nezkušený, abych se tváří v tvář zkušenostem starších vydával dost věrohodně za staršího, zároveň už příliš starý na to, abych o ně šťastně nedbal. Je to zvláštní zkušenost, jestliže začínáš „život“ v době, kdy se zdá, že široko daleko nemáš jediného vrstevníka, ani jako zrcadlový obraz.
To, příteli, bylo pak u mne v Paříži jinak.
To mi povíš potom! Ale když se mně otevřely brány internátu, v němž jsem byl vyloučen ze skutečnosti, a mohl jsem vystoupit ven na svobodu a vstoupit na universitu, v tu chvíli jsem se octl v obklíčení samými veterány: někdejšími studentskými vůdci, někdejšími zakladateli komun, někdejšími revolučními básníky, někdejšími sebeosvoboditeli, někdejšími kreativními duchy, kteří tu teď obcházeli jako dogmatické přízraky. Moje špatné svědomí neznalo hranic, dopustil jsem se té neodpustitelné chyby, že mi v osmašedesátém nebylo ještě dvacet. Veteránům se nedalo uniknout, nebylo žádných alternativ. Však taky jakých? Studentské spolky? Dívky z vyšší společnosti v luxusních šátcích fy Hermés? Nikoli, nebylo nic rozumně protichůdného proti mainstreamu protichůdného, a být prostě „afirmativní“, to nebylo pro myslící hlavu nikdy nemožnější než tehdy. Seděl jsem tedy v posluchárnách, které byly zároveň a především čekárnami, v nichž chtěli veteráni „přezimovat“, dokud se „dějiny“ nepřemístí opět na „ulici“, o níž se domnívali, že tam jsou experty, kteří se opět bez překážek postaví do čela hnutí. Ale nic se nehýbalo. Ani ve filmovém zpomalení. Jestli mi něco tehdy lezlo krkem, pak reminiscence, zneužívané stejně nestydatě jako císař v Bad Ischlu: MY, veteráni, jsme dělali dějiny! My jsme do dějin zasáhli! My, s našimi vousy a niklovými brýlemi, my a náš světodějný význam. Obdivujte nás a nechte se námi přefiknout, abyste se dozvěděli, co je svoboda!
A? Dal ses přefiknout, monsieur Ischl?
Ach, zapomenout na to! Já bych na to byl zapomněl, kdyby pak nebyl přišel listopad 1989. To jsem pak poznal, co jsou dějiny. To jsem s osvobozením lidí od stalinismu prožil své vlastní osvobození. Převrat myšlení, vědění, reality za vlastního vědomého času života. Historická událost je přece cosi jiného, ne? Teď, konečně, přece jen ještě, jsme měli my, kdo jsme na šedesátý osmý přišli příliš pozdě, svůj vlastní velký dějinný zážitek. My, pokud vpravdě něčím jsme, jsme devětaosmdesátníky. Tím rokem zakořenily naše životopisy do dějin, naše myšlení se stalo epochálním.
Patos, příteli, ale máš pravdu.
Ano. A teď přijde na řadu to, co jsem chtěl vyprávět: Ať už jsem „já“ dnes jakkoli starý, „já“ je devětaosmdesátník, který se může udělat o pár let starším, s pádnou omluvou, že je starší už velmi mnoho let. Víš, kde jsem byl v noci z 9. na 10. listopad 1989?
Před televizí nejspíš!
Jasně! Seděl jsem před televizí a vůbec jsem se nemohl odtrhnout od těch obrazů, které ukazovaly masový triumf individua. Dobytí berlínské zdi. TO bylo první zdolání vrcholu! Vyšplhat do výšky, která by ještě den předtím znamenala jistou smrt. Masa, ale to je špatné slovo, tvář, která se masově stala tváří každého osvobozeného člověka, tvář, která řekla Ano, protože se rozhodla a sténala a plakala k budoucnosti. Byla to moje svatební noc.
Jakže?
Ano, moje svatební noc. Víc už se toho té noci nepřihodilo. Moje velká láska, která se právě stala mou ženou –
Elisabeth?
Ano. Elisabeth a já, my jsme seděli v hotelovém pokoji u televizního přijímače a zírali na ty obrazy. Byl to náš pozdní a šťastný sňatek se současností.
A dál?
Už jsem na konci: Příštího dne jsme celí opuchlí od slz a patřičného množství šampaňského opustili svatební společnost, opustili jsme hotel – brali jsme se v Bad Ischlu, ano, v Bad Ischlu, protože – proč? Chtěl jsem smířit počátek svého dospělého života s dětstvím. A tohle císařské městečko mého dětství, myslel jsem si, bude přece jen pěknějším místem pro takovou příležitost než kterákoli zatuchlá vídeňská radnice. Jak skrovné ale to městečko náhle bylo, v ten den, kdy se moje generace chtěla smířit s dějinami. V noci hustě sněžilo a my jsme šlapali po nábřeží, nikoli ve filmovém zpomalení, také ne s uvážlivostí veteránů, nýbrž ve správném čase, směrem k „Císařské promenádě“, a všechno ztratilo význam, nebo dostalo jiný. Šlapali jsme včerejšími sněhy – a byli jsme první, kteří v nich zanechali stopy.
Krásné! Řekla Michelle. Opravdu krásné. Napijme se na to!

Přeložila Věra Koubová
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF