Jorie Graham: Omaha

o autorce

Omaha
(Za odlivu, koeficient 105, úplněk)
Duši si můžeš zvětšit, ale dosáhneš tím čeho?
Vyslovils to, co se od tebe čekalo?
Tak vidíš - jak je to snadné stát se někým jiným.
Někým, kdo vypadá jako ty sám ve snu,
například. Jak to vlastně vypadáš. Tvoje tvář,
je právě teď v tvých dlaních, nebo dole ve vodě?
Pokud je ve vodě, můžeš ji odtamtud ještě vylovit a nasadit si ji.
Nebo už ten trik nesvedeš? Přemýšlej. Rychle.
Máš v sobě ještě to prázdné místo,
které se dá přinutit ke spolupráci?
Ten volný prostor, který je možné vyplnit,
a čím, a na jak dlouho, a za jakou
cenu. Jen mluv. Řekni VEZMI SI TEN LÉK.
Nebo PŘEDSTÍREJ, ŽE NEVÍŠ, O CO
JDE. Nebo cokoli jiného, co bychom měli podle tebe
vědět. NO NE, TY JSI ALE VYROSTLA – to by jistě šlo,
ale není mi jasné, jak bychom na to podle tebe měli reagovat.
REAGOVAT. CO TO JE ZA LIDI, TAMHLE?
Všechno působí najednou až děsivě uklidňujícím dojmem.
Jako by se bohové prohrabovali ve svých zásuvkách a hledali to drobné
kouzlo, které nás skrápí jako déšť, až bychom si málem začali
pobrukovat nějakou drobnou písničku, nic moc, jen chviličku,
někomu za zády. Ovšem uvědomte si – i když se nám zdá, že můžeme
žít volně, jako by neexistovali, pouze po tu krátkou chvíli,
pohleďte, jak si naše mánie dál bezstarostně vykračuje. Naše,
nám navzdory. Čím to vlastně jsme?
I bohy, nahoře na těch jejich balkonech, něco omezuje.
Tolerance. Nuda. Jedna bohyně se právě blíží k okraji s modrou hůlkou v ruce.
Vzhlédnu. Netlačím se moc blízko.
Myslíte, že má nějakou zvláštní moc? Mávne
tou věcičkou. Když přistupuje k zábradlí a naklání se přes něj na nás,
ostatní uskakují stranou. Ze špičky té její hůlky
jako by proudily další a další vlny modře. „Jste
blázni,“ říkají ty vlny, ale nějakým jiným jazykem.
„Znecitlivělí chamtivostí,“ je z nich také slyšet.
Někteří mezi námi mají pocit, že triumfálně rostou, jen proto,
že se vždy znovu dokáží nadechnout.
A zatímco vám tohle říkám,
scéna značně potemní. Tu bohyni už téměř nerozeznávám.
Nová perspektiva: americké velkoměsto, kde si člověk
málem vyvrátí krk, když z úrovně ulice vzhlíží k nějakému nenalezitelnému hornímu patru.
Hlučné místo, kde se nám zdá, že tohle všechno
mělo být jasné už od začátku.
Kdy „dobro“ a „zlo“ byly čerstvě natřené
a předváděly se nám na svých oddělených piedestalech,
kdy ses mohl podívat do kterékoli výkladní skříně
a viděl potomka těch dvou
přímo tam, přesně uprostřed, z jakéhokoli chodníku,
trochu podobného nějakému známému herci – vlny nyní, vlny věčně se valící,
vyvrhující lidská těla, některá ještě živá, zmítaná, otloukaná o břeh –
Co se to děje? Co to je? Utopenci připlavovaní pro příděl
svých kulek, ještě živí připlavovaní pro příděl
svých. Vlastně je od sebe nelze
rozeznat. Určitě ne tam shora, odkud se rodí palba.
Ne tam shora, kde to připomíná scénu z nějakého filmu.
Nikdy neexistovala žádná alternativa.
Za určitým bodem už nikdo nemohl vstát a odejít
zalit strachem. Ne. Žádný strach. Už ne. Toto jsou danosti: chudoba, chamtivost, ne-
očekávanost. Bublina teď vyzářená z rozkvetlého
tehdy. To je vše. Možná zmizení – třeba měsíce,
k hrůze mužů již předtím tonoucích v temnotách.
A vždycky ten daleko odtud, ohořelý a nepřítomný
duchem, usazený na svém trůně. A vždycky obecenstvo,
sledující tahle kratochvílná jatka –
„později“. Posledních několik desetiletí v kterémkoli daném okamžiku
proměněno v padající list. Větévku provždy
holou. Na nás útočí změna. Ale ten pád – to padání
i potom, kdy to skončilo – ten pád pokračuje.
Protože není způsob, jak to vraždění zastavit.