San Sepolcro
V tomto modrém světle
     vás tam mohu vzít,
neboť sníh mi vyrobil
     kostnatý svět,
skrz nějž je vidět. Toto
     je můj dům,

má část etruské
     zdi, citroníky
mého souseda, a hned pod
     nižším kostelem
továrna na letadla.
     Z mlhy

za tou zdí celý den
     kokrhá kohout.
Ve vzduchu je mléko,
     led povlékl kůru
citronů. Jak čistá
     je mysl,

svatý hrob. Tohle je to děvče
     od Piera
della Francesca, co si rozpíná
     modré šaty,
svůj plášť do nepohody,
     protože se hotoví

k porodu. Pojďte, můžeme dál.
     Bůh se ještě
nenarodil. Nikdo
     ještě nevstal, aby se vydal
někam do muzea, k výrobní
     lince – těla

a křídla – na náměstí
     na trh. Tohle my
děláme, my živí: vcházíme dovnitř.
     Je to dlouhá cesta.
A ty šaty se otevírají
     od věčnosti

do čirého soukromí, urychleně.
     Uvnitř, přímo v srdci,
je tragédie, ten přítomný okamžik
     navždy mrtvě narozený,
avšak přesto nastávající, a každý nádech
     je knoflíček,

který povoluje. A čísi strašně
     hbité prsty
neomylně uvolňují všechny uzávěry.

Přeložil Miroslav Jindra
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF