Cirkusoví principálové se do pilin a flitrů nerodí. Vezměte si třeba P. T. Barnuma. Dokud nekoupil černošku za 1000 dolarů, které pak velice rychle dostal zpátky, protože ji předváděl jako stojednašedesátiletou kojnou George Washingtona, byl to jen obyčejný hauzírník s galanterií. A jeho společník James Bailey, který se u cirkusu vypracoval na intendanta takových kvalit, že se od něj kolegové od armády učili, jak vlakem přepravovat ve velkém lidi i materiál? Ten se původně jmenoval Jimmy McGinnis, v dětství osiřel a dlouho se živil jako hotelový poslíček. Před nástupem železnice se cirkusy přesunovaly ze štace na štaci ve vozech tažených koňmi nebo na lodích. Nebýt kolesových parníků s vysokým komínem, zůstali by možná bratři Al, Alf, Charles, John a Otto Rungelingovi věrni otcovu sedlářskému řemeslu. Ale jednoho rána roku 1870 uviděli po lávce cirkusového parníku putujícího po Mississippi vystupovat slona a brzy nato se z nich stali bří Ringlingové, kteří s Barnumem a Baileym začali provozovat cirkus zvaný Největší spektákl světa.
Jejich nejsilnější konkurent byl celá léta Grandcirkus Porter, jehož majitel Wallace Porter sloužil za občanské války na straně Unie jako kavalerista, po bitvě u Appomattoxu uplatnil tvrdě nabyté zkušenosti s koňmi v podnikání a ve věku osmatřiceti let vybudoval největší nájemní stáje v severní Indianě. Jak se dostal k cirkusu, to už je úplně jiný příběh.

Každý rok počátkem léta sedl Wallace Porter na vlak a z Limy ve státě Indiana odjel přes Ohio, Pensylvánii a New Jersey do pohádkové říše New Yorku, kde se už tenkrát hemžilo milion lidí, aby se sešel s právníky a bankéři, kteří mu spravovali zisky ze stájí, projednal s nimi situaci na akciovém trhu a zhodnocení investic. Když se zhostil této povinnosti, najal si kočár a vyrazil do víru velkoměsta, protože ve skutečnosti se sem právě proto takovou dálku trmácel. Do New Yorku si totiž jezdil hlavně vyhodit z kopýtka.
Nemohl se města nabažit, a tak během týdenního pobytu téměř nespal. Dopoledne se nejprve dal oholit a pak prošel všechny ulice na Manhattanu, což koncem osmdesátých let 19. století nebylo příliš fyzicky náročné. U oběda probral obchodní záležitosti, potom obrazil nejlepší pánská krejčovství, nakoupil si spoustu košilí, raglánů, šněrovacích bot a buřinek a dal to všechno hned odeslat v obrovských kufrech do Limy. Večer si v nějaké vybrané restauraci pochutnal na bažantovi a artyčokách, jež hojně zalil archivním francouzským vínem, potom šel do divadla nebo na koncert a nakonec se téměř do rána potuloval po parcích. V Limě, kde by se nic podobného neutajilo, by byla taková rozmařilost známkou nesolidnosti, a tak si anonymity velkoměsta užíval plnými doušky. Cestou domů si ve vlaku spočítal, kolik utratil, a papírek s příslušnou sumou pak jako provinilý kluk schoval do náprsní kapsy. Cítil na sobě oči šetrného otce a v duchu slyšel jeho hlas: No a co má být, že si to můžeš dovolit? Za ty peníze jsi mohl koupit víc koní, vozů nebo seno na celý měsíc! Místo pokání pak celý rok vedl spartánský život, ale sotva nastalo léto, cosi ho přimělo sednout zase na vlak a jet. Nemohl tomu nutkání odolat stejně jako losos, když přijde čas, aby odplul vytřít se do rodných vod. Do Indiany se vždycky vracel dokonale nasycený, a přitom až do morku kostí vysátý.
Návštěva New Yorku roku 1883 byla úplně jiná než obvykle, protože během ní poznal Irene, s níž se brzy nato oženil. Její otec byl jedním z bankéřů, kteří mu spravovali majetek, a pozval ho k sobě na oslavu Dne nezávislosti. Ostatním hostům ho představil jako svého přítele a „pionýra z Limy v Indianě“. Porter sice na osadníka vůbec nevypadal, ale jméno Lima vonělo dálkami a dobrodružstvím.
Kvůli oslavě, která se konala za teplého letního večera, nechal hostitel vyzdobit dům v národních červeno-modro-bílých barvách, a aby se hosté dostali do správné vlastenecké nálady, přikázal malému pronajatému orchestru zahrát čas od času některý Sousův pochod. Irene však po schodech sestoupila za zvuků irské písně o krásné Annii Laurii a Portera postávajícího s doutníkem v ruce u mísy s punčem okamžitě zaujala. Ona si zase všimla, že je drobný, ale hezký, a protože se drží zpříma a jeho šaty prozrazují vkus, vypadá skoro jako švihák. Jakmile ji spatřil, zhasil doutník v pohárku punče a šel jí v ústrety. Když jí nabídl rámě, usmála se na něj a on si uvědomil, že už od konce války ho u srdce hřeje jenom ctižádost.
Potom se procházeli po zahradě a dívali se na ohňostroj. „Povězte mi něco o tom vašem městě. Jakže se jmenuje, Lima?“ Poslední slovo líně protáhla, takže znělo jako Líma.
„Ano, i když správně by se to mělo vyslovovat krátce,“ řekl s úsměvem. „Lima. Stejně jako prima.“
Zasmála se. „Tak mi o té prima Limě něco řekněte.“
Začal tedy vyprávět, že bydlí na břehu řeky Winnesaw, která Limu dělí na severní a jižní část, a každý měsíc objíždí města, kde mají jeho stáje filiálky. Začal je vypočítávat a Irene ta exoticky znějící jména jako Kokomo, Lafayette, Monticello, Rensselaer, Valparaiso, Nappanee či Alexandria po něm opakovala, jako by se učila cizí jazyk. Pohlédl jí do tváře ozářené světlem z rachejtlí vybuchujících na obloze a poznamenal: „Možná byste se k nám na západ měla podívat, poznala byste kus světa.“
Prohodil to jen tak, aby řeč nestála, ale Irene nesmírně ožila. „Kam nejdál na západ jste se dostal, pane Portere?“
„Pro vás jen Wallace, když dovolíte,“ odpověděl. „Nejdál jsem byl v Leavenworthu, to je v Kansasu.“ Tam totiž 11. indianský jezdecký pluk, v němž sloužil, po válce demobilizovali. Od té doby už uplynulo téměř dvacet let, ale na krajinu podobající se oceánu, která se vlnila až k modrému horizontu, nemohl zapomenout. Všechny ostatní vzpomínky, třeba na stodolu v Alabamě plnou sténajících vojáků a zápachu zhnisaných ran, se snažil z hlavy vyhnat. V boji tenkrát přišel jeho regiment o pouhých třináct mužů, ale na následky zranění a nemocí jich zemřelo sto šedesát.
„Já nikdy nebyla dál než v Buffalu za tetičkou,“ řekla Irene, zvedla ruku a ukázala na ostatní hosty. „Tihle lidé se vídají a berou jen mezi sebou. Pořád totéž, pořád dokolečka.“ Zhluboka si vzdychla. „Ani nevíte, jaké máte štěstí, Wallaci.“ Sklopil oči, potom je zvedl k nebi, které výbuchy rachejtlí zbarvily dočervena. Sbíral odvahu zeptat se jí, jestli by ji mohl druhý den vidět znovu, ale předešla ho. „Budete muset zítra přijít a povědět mi o sobě víc,“ řekla a zavěsila se do něj.

V New Yorku se námluvy obvykle dost táhly, někdy dokonce celá léta, ale Irene čekat nechtěla a otcovy protesty, co tak kvapnému sňatku řeknou lidé, odbyla smíchem. „To je mi jedno, budu přece v Indianě.“ Svatba se tedy konala už dva týdny potom, co se s Wallacem poznali, a ještě téhož dne odjeli vlakem do Limy. Z návratu domů si však udělali něco jako svatební cestu s dlouhými zastávkami ve Filadelfii, v Clevelandu, Louisvillu a Cincinnati. Všude se nejprve ubytovali v nejlepším hotelu, pak si prohlíželi pamětihodnosti, chodili hrát faro na parníky zakotvené za městem, večeřeli v nejdražších restauracích, a když je všechny vyzkoušeli, přesunuli se zase dál. V kupé Irene držela Portera za ruku, ale jen zřídkakdy odtrhla pohled od krajiny ubíhající za okénkem Pullmanova vozu. Na pohoří Blue Ridge hleděla tak očarovaně, jako by to byly Alpy, a řeka Ohio jí připadala stejně exotická jako Nil.
Když přijeli k Limě a kopce ustoupily rovině s obilnými lány, začal se na krajinu dívat jinýma očima i Porter. Říkal si, že Irene budou město i dům (a tím pádem také on sám) připadat příliš obyčejné a primitivní. Copak jí mohl přiznat, že když někdy ve stáji seděl do noci nad účty, zůstal tam spát, protože jako starý mládenec nemusel na nikoho brát ohled? A dům byl i přes spoustu nábytku a koberců velice jednoduchý, v podstatě jen trochu lepší venkovské stavení. Ve snaze příjezd co nejvíc odložit vzal Irene nejdřív na projížďku po městě a v teplém zářijovém soumraku jí ukázal stáje, Robertsonův hotel, krámek místní modistky a textilní galanterii. Projel také kolem několika nejhonosnějších limských domů, které pochopitelně navštěvoval, ale jako zatvrzelý starý mládenec se s nejlepšími společenskými kruhy příliš nestýkal, a tak dostával pozvání jen na velké vánoční večírky. Nikdy ho nikdo nepozval jen tak na oběd a neřekl mu, aby se zastavil, až půjde kolem. Teď se v duchu ujišťoval, že se to díky Irene změní. Když nakonec obrátil kočár k domovu, tma už sestoupila z korun stromů na trávu a rozezpívaly se cikády. Sousedním stavením, na nichž bylo ve dne vidět, že z nich prudký vítr odloupal nátěr, propůjčilo světlo lamp za okny narůžovělou zář. Když koně zabočili do černozeleného tunelu aleje na River Road, která vedla podle koryta Winnisaw, Irene už spokojeně podřimovala.
V novém domově si pak při světle petrolejky prohlédla obývací pokoj a jídelnu, nakoukla do kuchyně, chvíli se dívala na zčernalý sporák a potom statečně prohlásila, že se s ním určitě naučí zacházet. Ze čtyř ložnic, které našla v patře, přetékaly dvě nábytkem, šatstvem a obrazy, jež si sem Porter navozil z New Yorku a většinou ještě ani nevytáhl z kufrů a nevybalil z papíru. „Hotová královská pokladnice,“ zasmála se. Další místnost sloužila jako pracovna a byla načichlá tabákovým kouřem. Irene proto prošla až do poslední, kde kromě toaletky, nočního stolku a postele se sešívaným přehozem nebylo vůbec nic.
Porter přistoupil k oknu, aby stáhl rolety, a pak ve skle jako v zrcadle sledoval, jak manželka odkládá rukavice, rozpouští si vlasy a postupně si svléká šaty, honzík, korzet, punčochy a prádlo. Irene se na noc těšila. Na tohle skromné lože v obyčejném domě čekala celý život. Byla rozhodnutá, že ráno Wallace požádá, aby ji vzal po okolí. Pojedou, dokud se koně neunaví, pak je v některé z manželových stájí vymění za čerstvé a budou pokračovat dál, jako by jezdili pro Pony express. V té chvíli měla pocit, že jí ke štěstí vůbec nic nechybí.
Jenomže to, co ve skle viděl Porter, byl nezřetelný obraz ženy, jejíž krása si zasloužila něco lepšího než skromné lože v obyčejném stavení. „Postavím nám nový dům,“ řekl, když sfoukl lampu.
„Ale mně se tenhle líbí.“
„Budeme potřebovat větší. Kvůli dětem.“
Tu noc ho také vybudoval, zatím jen ze slov. Byla to šedá patrová rezidence se třemi bílými sloupy v průčelí, dvěma verandami obrostlými břečťanem a růžovými keři, kolem níž se rozkládal anglický park s jezírkem plným leknínů a s trávníkem protkaným cestičkami z tesaného kamene. Chtěl pro Irene postavit chrám a svou newyorskou rozmařilost a nenasytnost v něm navěky pohřbít.
Nepochopil, že ona o nic takového nestojí. Nevěděl ani, že umírá. Ale toho, co Wallace a Irene Porterovi nemohli nebo nechtěli vidět, bylo daleko víc.

Když Irene dostala pozvání vstoupit do místního dámského spolku, odmítla ho, ačkoli Porter naléhal, ať přijme. „Ani mě nenapadne, takových věcí jsem si užila až až,“ prohlásila.
On ji zase přes veškeré její prosby nechtěl brát s sebou, když musel objíždět města, kde měl stáje. „Jsou to díry, kde nenajdeš slušný hotel,“ tvrdil.
„Ale mně přece nevadí spát po penzionech. Cožpak tam nejsou žádné ženy?“
Sklopil zrak ke špičkám bot. „Ženy ano, ale ne dámy.“
Obměkčit se dal jedině tehdy, když musel do Chicaga nebo Indianapolisu. Tam kupoval koberce, věšáky, hodiny a křišťálové lustry, kterými jí dokazoval svou lásku. Přijímala všechny ty dárky s tichým zoufalstvím a ukládala je do přecpaných ložnic k manželovým ostatním pokladům. Počítala, jak daleko by vlakem dojela za to, co stála jedna židle, nebo jak dlouho by mohla bydlet v hotelu za cenu prádelníku, a měla pocit, že s každým kusem nábytku se jí široké obzory trochu zužují.
Stavba nového domu začala na jaře 1884. Porter pro něj zvolil velmi dobré místo, travnatý kopec jen několik set metrů od starého stavení, který nabízel výhled na řeku a daleko do kraje. Večer co večer pak v posteli prohlížel zásilkové katalogy, vybíral zařízení a vyptával se Irene, co má koupit. Chtěla by nábytek radši od Chippendalea, nebo od Hepplewhitea? A co motiv štukových volut? Budou to ananasy, nebo hrozny? Závěsy rudé, či bílé? Pokaždé ukázala na to, co bylo nejlevnější a nejjednodušší. Jednou večer probírali vany. „Tahle bude dobrá, Wallaci,“ řekla nakonec.
„Ale vždyť není zdaleka tak velká jako ta druhá,“ namítl.
„Tak vezmi, kterou myslíš.“
„Ale já chci, aby se ti líbila.“
Usmála se. „Jdi ty, blázínku. Vždyť přece záleží především na tom, jestli se líbí tobě.“
Třebaže ho to zabolelo, nedokázal se přinutit, aby s utrácením přestal, ale každou noc se mu zdálo, že se rozestavěný dům proměnil v hřbitov a on se brodí kostmi.

Skoro celý první podzim strávila Irene s otěžemi v rukou na dlouhých osamělých projížďkách v bryčce, z nichž se vracela až za soumraku. Když přišla drsná vnitrozemská zima a ven už nemohla, tvář jí pobledla a popelavý nádech neztratila ani s příchodem léta. Postupem času přestala vycházet a jen zřídkakdy se odvážila dál než na přední verandu. Tam ji také jednou po večeři Porter našel, jak v jasném světle zapadajícího slunce sedí a vyšívá. „Nevypadáš dobře,“ prohodil. „Není ti něco?“
„Pořád se nemůžu zahřát,“ odpověděla. „Dokonce ani tady venku na slunci.“ Byl srpen.
„Nečekáš dítě?“ zeptal se skoro šeptem.
S úsměvem sklopila oči do klína. „Možná. Zítra půjdu k lékaři.“
Ale ten řekl, že žádné dítě nenosí. „Na to máte ještě spoustu času,“ prohlásil a její nezdravou bledost připsal tuhé středozápadní zimě. „Časem se to spraví.“
Potom se jednou ráno Porter probudil a zjistil, že se pod ním třese postel. Irene ležela na zádech, ztěžka popadala dech, a přestože do rána pronikl do místnosti chlad, na obličeji jí stál pot. Křečovitě svírala víčka, svaly měla napjaté jako struny a pěsti si vrývala do břicha. Pokoušel se jí ruce narovnat, ale bolest jí nedovolila se uvolnit. Několikrát ji oslovil jménem, pak ji políbil do dlaně a vzápětí mu spálily tvář tři dlouhé škrábance. Když záchvat pominul, dal jí na čelo mokrou žínku a ona otevřela oči. „Co se ti to stalo?“ zeptala se, žínku si sundala a začala mu opatrně stírat zasychající krev.
„Asi jsem se o něco poškrábal.“
„Tak si na to něco dávej příště větší pozor,“ řekla, ale jeho pohledu se vyhnula. Jelikož považovala za nutné ho varovat, dovtípil se, že takové bolesti neměla poprvé.
Do příští zimy už byla samá kost a popelavou pokožkou jí prosvítaly modré žíly. Bolesti ji přepadaly zničehonic, zaútočily vždycky bez varování jako šelma, rozdrásaly jí vnitřnosti a zase se rychle vytratily. Když po Porterovi chtěla, aby nechával v noci svítit lampu, samozřejmě jí vyhověl, ale trápilo ho, že už jí jeho přítomnost nestačí. „Co to s tebou je?“ ptal se. „Nic,“ odpovídala. „To jsou jenom nervy.“ Tvrdila, že to přejde. Celé dny polehávala zamotaná do prošívané přikrývky, a když musela vstát, aby se najedla, umyla nebo šla na záchod, šla pomaličku a opatrně, jako by se bála, že bolest probudí. Jednou v noci, když se za ní tajně plížil, se znenadání zhroutila a zůstala bezvládně ležet. Odnesl ji zpátky do ložnice.
Dlouho stejně jako ona předstíral, že se nic neděje, protože si to zjevně přála, ale teď už to nevydržel. Hned ráno s ní zatřásl a probudil ji. „Poslyš, já už dál nemůžu,“ prohlásil. „Půjdeš hezky k doktorovi.“
Irene zívla. „A proč?“
„Nech toho. Dobře víš, že to jen tak nepřestane. Myslel jsem, že se to zlepší, ale jak je vidět, mýlil jsem se.“
Políbila ho na tvář. „No dobře, miláčku, když se budeš cítit líp…“
Od té doby si u nich lékaři začali podávat dveře a Porter z chodby před ložnicí poslouchal, jak se tiše vyptávají, kde ji to bolí. Ale když přišel záchvat, žádný z nich u ní nebyl. Na odchodu se každý drbal ve vlasech nebo ve vousech a mumlal, že je třeba ji otevřít. Někteří se jí chtěli podívat na játra, jiní na střeva, další zase na srdce. Jeden dokonce dospěl k názoru, že za její potíže může hlava, protože ji má samý hrbol. Několik se jich domnívalo, že je to malárie, již paní Porterovou chytila od infikovaných komárů, kteří se každé léto líhnou v zahnívajících vodách Winnesaw. Jiní říkali, že to bude těžká dyspepsie nebo žlutá zimnice. Ten poslední přijel až z Bostonu, a přestože byl největší kapacita v celých Spojených státech, ani on si nevěděl rady. Všichni jí jako na omluvu nechávali různé prášky a sirupy, ale z ricinového oleje a kalomelu se jí zvedal žaludek, a tak je Porter vyházel a začal jí na lžičku pečlivě odměřovat kapičky morfia a laudana, díky nimž se konečně pořádně vyspala. Lahvičky stály vyrovnané na nočním stolku jako stráž a dávaly pozor, aby se zvířecká bolest nevrátila. Jenomže kapičky přibývaly, z čajových lžiček se staly polévkové lžíce a Irene se začala topit v opiátech, které ji pomalu odnášely za hranice tohoto světa.
Nastalo další jaro a Porter stále nevěděl, co by ji vyléčilo. Jednoho dne, když přišel nahoru, aby ji probudil z odpoledního spánku, zjistil, že už vstala, rozhrnula červené závěsy a dívá se na rozestavěný dům na kopci.
„Brzy to vypukne znovu, že?“ zeptala se, aniž otočila hlavu.
„Kdepak, žádného doktora už tu neuvidíš.“
Ukázala na dům. „Já měla na mysli tohle.“
„Příští týden. Stavbyvedoucí tvrdí, že do prvního sněhu budou hotovi.“
„O tom nepochybuju,“ řekla. „Ale já ho nikdy nechtěla.“
Usedl na pelest. „To jsem netušil,“ vzdychl, ale dobře věděl, že lže.
Irene se hořce zasmála, obrátila se od okna a řekla: „Víš, proč jsem si tě vzala? Protože jsem chtěla něco jiného než to, na co jsem byla zvyklá z domova. Toužila jsem prožít život jako jedno velké dobrodružství, jenomže tys mě nutil, abych se chovala přesně tak, jak mě to naučili.“ Poslední slovo pohrdavě vyplivla.
V srdci se mu jako těžký balvan usadil smutek, že ji zklamal.
„Musíš mi dát slovo, že pod nůž nepůjdu. Stejně nevědí, co mi je. Už je vidím, jak kolem mě stojí, občas říznou semhle a pak zase támhle. Jako piráti, co hledají zakopaný poklad, ale nemají plánek.“
Porter tu tvrdou cynickou ženu vůbec nepoznával, ale slíbil jí to. Koneckonců po něm už nic jiného nechtěla.

Teď vám povím, jak se dal Wallace Porter k cirkusu, ale proč to udělal, zatím neprozradím.
Krátce poté, co skončil s doktory, přijel do města Cirkus Hollenbach, vlaková souprava sestávající z lokomotivy a patnácti červenožlutých vagonů. Zajela na odstavnou kolej u řeky a do Porterových stájí, situovaných příhodně na Broadwayi pouhý blok od nákladového nádraží, začali stájníci v montérkách postupně vodit dvacet koní, kteří potřebovali překovat. Do Porterova života zasáhl osud.
Nevytáhl paty z domu už přes měsíc a každodenní záležitosti nechával na správci. Zimní dny se podobaly jeden druhému a Irene na tom byla pořád stejně, jenom tvář měla stále bělejší a bělejší. Vysedával u ní a mluvil na ni, i když spala. Představoval si, jaký život by vedl, kdyby ho neovládala její nemoc. V tom druhém světě, který existoval jen v jeho hlavě, probíral finanční transakce s bankéřem, smlouval s koňským handlířem cenu další klisny, večeřel v kuchyni a žertoval s Irene, která mu tam dělala společnost. Jednou večer, když se šel podívat, jak stavba domu pokročila, náhle zjistil, že hovoří sám se sebou, a dostal strach, že se z něj stane ztracenec bez duše a bez rozumu. Jakmile se vrátil domů, okamžitě Irene vzbudil. „Zítra jedu do města a potřebuju vědět, jestli to tady vydržíš sama, nebo jestli mám sehnat někoho, kdo u tebe počká, než se vrátím.“
Zavrtěla hlavou.
„Nechceš, abych někam jezdil, nebo aby sem někdo chodil?“
Přikývla.
„Takže ti oběd nechám u postele, abys nemusela vstávat.“
Stiskla mu ruku a on si teprve teď uvědomil, že už celé týdny nepromluvila.
Cestou zhluboka vdechoval vlhký jarní vzduch a na kraji města u odstavné koleje se chviličku díval na cirkusový vlak. Krátce poté, co dorazil do stájí, vešel do kanceláře podsaditý nedbale oblečený člověk s prořídlými vlasy. „Když dovolíte, jsem Clyde Hollenbach, ředitel Cirkusu a menažerie Hollenbach,“ představil se a smekl. Pak ukázal vycházkovou hůlkou. „Mám tu pár koní, co potřebujou okovat, a lidi mi doporučili vás.“ Táhla z něj whisky a tabákový kouř, povadlou kůži měl zarudlou, oči podlité krví, a protože byl celý v černém, vypadal jako zpustlý kněz.
„Chystáte tu představení?“ zajímal se Porter. Muž zavrtěl hlavou. Pokud do Indiany zavítal cirkus, zastavil se v South Bendu, ve Fort Wayne nebo v Indianapolisu, ale v Limě dosud nikdy, protože byla příliš malá a nenašlo by se tu mnoho diváků. Porter tedy znal cirkus jen z novin. Dozvěděl se například, že Barnum si z Anglie přivezl slona Jumba, a když před dvěma lety zemřel slavný trpaslík přezdívaný Tom Paleček, mohl si skoro ve všech listech přečíst hezký nekrolog.
Hollenbach si zapálil doutník, jemu však nenabídl. „Za tři dny máme vystupovat v Karolíně, ale nejdřív musíme dát do pořádku ty koně. Normálně si je kováme sami, jenže tuhle sezónu máme málo lidí.“ Potáhl z doutníku a sledoval obláčky kouře stoupající ke stropu.
„Teď je zrovna trochu volněji,“ odpověděl Porter. „Do zítřka bychom to mohli zvládnout.“
„Prima,“ řekl Hollenbach a vstal.
„Odpusťte, že jsem tak zvědavý, ale zajímalo by mě, kam chcete všechny ty lidi a zvířata dát.“
Hollenbach mávl rukou. „Ále, najdeme si někde plac a postavíme stany. Občas ubytuju lidi v hotelích a zvířata rozestrkám po stájích, ale…“ Zřejmě nevěděl, jak větu dokončit.
Porter si uvědomil, že když někdo nemá peníze, pozná se to nejen z účetních knih. Hollenbachovi páchla z dechu whisky, měl těkavý pohled, roztřesené ruce a neklidné prsty. Také na něm bylo vidět, že by potřeboval něco pořádného do žaludku.
V Robertsonově hotelu s chutí snědl dušené hovězí se zeleninou a pařený bostonský knedlík, které Porter objednal, ale skotská mu zjevně jela víc. Než dojedli, byl už skoro namol. „Víte, tohle je vážně kšeft za všechny prachy. Říká se o nás, že lidi odíráme, ale to je blbost. Největší kořen jsem já!“ vykřikl a bouchl pěstí do stolu, až talíře i sklenice poskočily. „Barnum ať jde do háje. Ta jeho knížka o cirkusových fíglech mi moc platná nebyla.“
„Jak to myslíte?“
„Člověk nemůže čekat, že to někam dotáhne, když závisí na jiných.“
Hollenbach jedním lokem dopil zbytek whisky ve sklenici a nalil si novou. „Každou chvíli jsou marod. Přijdou do jinýho stavu. Začnou to flinkat, zatáhnou za špatný lano a šapitó se složí jak domeček z karet. A co můžu dělat? Přitom je všechny slušně platím, mají kde spát a věřte mi, že spousta z nich se takhle nikdy neměla.“ Odstrčil židli a vstal. „Když dovolíte, vážený, ukážu vám, o čem mluvím.“
Vyšli ven a pustili se blátivou Broadwayí k řece, podle níž vedla dráha Chesapeake & Ohio. Od odstavné koleje vanul kouř táborového ohně a vůně pečeného masa. Hollenbach si nepřestával stěžovat, ale Porter vnímal jenom písničku, kterou hrál na tábořišti někdo na housle. Když přišli blíž, zhluboka nasál pach zvířecího trusu, plesnivého sena, alkoholu, vařeného masa a cizokrajných koření. Cirkusáci posedávající kolem ohýnků se družně bavili, popíjeli, pokřikovali a smáli se. Dveře vagonů stály dokořán, podobné rozšklebeným tlamám, a svítily z nich žluté a zelené oči, ale jestli lidské nebo zvířecí, to se nedalo rozpoznat. Všichni Hollenbacha hlasitě zdravili a Porter, který sledoval, jak jim pokyvuje a kyne, si najednou uvědomil, že ten člověk v něm vzbuzuje jistý respekt. Pil sice jako duha a klel jako pohan, ale když kráčel ležením své podivné družiny, vypadal jako starostlivý generál na inspekci.
Na kraji tábořiště stál slon, cpal si do tlamy seno, kýval se přitom sem a tam a řetěz, který měl uvázaný kolem nohy, při každém pohybu zařinčel. Hollenbach k němu přistoupil a poplácal ho po chobotu. „Tohle je George, poslední, co mi zbyl. Zastane spoustu práce. Ostatní jsem musel prodat, protože bych je neuživil.“ Porter zvíře pohladil po zadku a všiml si, že hrbolatá štětinatá kůže na něm visí a jsou mu vidět kosti. Špičku jednoho klu kryla pozlacená kulička, ale druhý chyběl. „Urazil si ho, když pomáhal stavět šapitó,“ vysvětlil Hollenbach. O slonech Porter nic nevěděl, ale za války pod ním padli tři koně, jeden kulkou a dva hladem a vyčerpáním, takže bezpečně poznal, kdy je zvíře v posledním tažení. Když na něj George upřel smutné oko, jako by prosil o záchranu, nevydržel to a odvrátil se.
Hollenbach ho odvedl do vagonu, na němž stálo zlatým písmem jeho jméno. Byl to upravený pullman s mahagonovým obložením, který měl kromě kóje na spaní i obývací část s lenoškami potaženými červeným sametem a kuchyňku se sporákem na dřevo. Celé odpoledne tam pak seděli, popíjeli whisky a kouřili doutníky. Z Hollenbacha brzy vylezlo, že už nemá ani na krmení, takže příští měsíc budou zvířata o hladu a jemu nezbude než cirkus prodat. Porter žil už celé týdny v tichu, dychtil po lidském hlase, a proto mu nevadilo, že slyší jen nářky nad zoufalou finanční situací. Aspoň na chvíli nemusel myslet na to, jak se Irene zchvácená bolestí choulí do klubíčka. Ale pak se začalo stmívat, což znamenalo, že už je po páté, a tak čekal, až Hollenbach na chviličku zmlkne, aby se mohl zvednout. A potom najednou někdo prudce zaklepal na dveře.
„Dále!“ houkl Hollenbach.
Dveře se otevřely a do vagonu zaplaveného světlem křišťálových svícnů vstoupila černovlasá mladá žena v bílých šatech a se šálem přes ramena. Lehkým úklonem pozdravila nejprve Hollenbacha, potom Portera.
„Co je, Marto? Víš, jak je pozdě?“
Žena se uklonila ještě jednou. „Mám nemocného synka, pane řediteli,“ řekla spisovnou angličtinou s výrazným cizím přízvukem. „Potřebuje doktora.“
Hollenbach vzdychl a přetřel si čelo, Porter postavil sklenici. „Jednoho bych znal,“ prohlásil a pohlédl ženě do očí. „Jmenuje se Byrd, je moc dobrý a nijak drahý.“ Poslední dvě slova řekl směrem k Hollenbachovi, který stále ještě seděl s hlavou v dlaních.
Ten vzdychl. „Já myslel, že tvoje máma si se vším poradí.“ Pak se podíval na Portera a vysvětlil mu: „Je to hotová kouzelnice, umí zaříkávat a vůbec. Loni koncem sezóny jsem musel pustit Millera, to byl náš felčar, a zatím ho docela dobře zastala, nemám pravdu, Marto?“
Žena sevřela šál pevněji, ale oči stále držela přilepené na podlaze. „Vaří mu lektvary celý den a zatím jsou k ničemu. Musí k doktorovi, ale je to na vás.“ V té chvíli vzhlédla. Oči měla jako úzké škvírky a Porter pochopil, že principál nese za dítě odpovědnost nejen jako její zaměstnavatel.
Hollenbach sice Martin pohled nezaznamenal, ale význam jejích slov mu neunikl. „A co klukovi je?“ zeptal se, aniž odvrátil zrak od sklenice.
„Při každém nadechnutí to v něm chrčí a nechce jíst,“ odpověděla bezvýrazně.
„No tak s ním ráno k tomu Byrdovi zajdi a řekni mu, že účet může poslat mně.“ Hollenbach potáhl z doutníku a vyfoukl kouř směrem k ní. „Měl bych ti to strhnout z platu, ale pro tentokrát to nechám plavat.“
Marta se mlčky otočila k odchodu. „Víte, jak si tahle ženská vydělává na živobytí, Portere?“ zahlaholil znenadání Hollenbach. Marta se přede dveřmi zarazila a zůstala nehybně stát. „Jen se hezky otoč, moje milá, a předveď tady pánovi, co umíš.“ Hlas se mu trošičku chvěl potlačovanou zlostí, ale pramenila zřejmě jen z nechuti platit za doktora.
Marta k Porterovi přistoupila, prudce strhla šál a zakryla si jím paže. Oči měla zavřené, jako by se modlila. „Zvedněte ho a vezměte mě za ruce, ale nesmíte se na ně dívat.“
„Uvidíte, je to čarodějka,“ zasmál se Hollenbach.
Porter poslechl a sevřel Martiny dlaně. Byly vlhké a měkké, což ho překvapilo, protože si myslel, že lidé od cirkusu je mají plné mozolů a puchýřů. Kromě toho se mu zdálo, že je na nich něco zvláštního, ale nedokázal říct co.
Marta zaklonila hlavu a odhalila hrdlo, které jí obepínala šňůrka korálků, těsná jako obojek. Porter si připadal trapně, ale snažil se usmívat. Pak Marta najednou otevřela oči a rychle ruce odtáhla. „Nezdržujte se tady, běžte domů.“
Hollenbach se zvedl z křesla. „Proč?“
„Žena, kterou miluje, je velice nemocná. Měl by být u ní a starat se o ni.“
Porter ji popadl za hubená ramena a zatřásl s ní. „Jak jste se to dozvěděla? Vy už jste u doktora byla? Nebo jste mluvila s někým z města? Co to na mě hrajete?“ Jak s ní cloumal, šál se jí svezl k nohám a on uviděl její ruce. Byly kostnaté, protkané modrými žilkami a každý prst zdobil zlatý nebo stříbrný prsten. Uchopil je, obrátil dlaněmi nahoru a pak zase dolů. Na jedné napočítal sedm prstů, na druhé osm.
„Ty, co mám navíc, nejsou moje,“ řekla Marta.
Porter od nich nedokázal odtrhnout pohled. „A čí tedy?“
Pohodila hlavou k Hollenbachovi. „Asi jeho, ale podle mě nepatří na tento svět. Napovídají mi, co mám říkat, a většinou se nemýlí.“
Porter bez jediného slova rozloučení vyrazil ven a rozběhl se mezi doutnajícími ohýnky a plátěnými stany ke stájím. Tam skočil do sedla a švihal koně celou cestu až domů k umírající Irene.

Kdo má štěstí, odejde ze života v míru a pokoji, ale ostatní smrt srazí na kolena a donutí, aby zbroceni potem, krví a výkaly křičeli, modlili se a prosili o slitování. Umírání, zvlášť na samém konci, není nic hezkého. Irene chtěla manžela ušetřit, a tak čekala, až ji nechá o samotě, a zatím se smrti urputně bránila. Duše je zvláštní. Lze ji zrovna tak dobře spasit i zatratit, povznést i zašlapat a někdy, než odletí, jí člověk může dokonce poručit.