Vzpomínková kniha Vladimíra Glocera Můj muž Daniil Charms vyvolala před pěti lety v Rusku oprávněné nadšení. Už proto, že se mělo za to, že „charmsovské bádání“ skončilo u literární pozůstalosti, uchované pečlivě spisovatelovým druhem ze skupiny OBERIU, Jakovem Druskinem. 

Jedinečnost a vzácnost těchto vzpomínek spočívá zejména v tom, za jakých okolností a že se je vůbec podařilo zachytit. Glocer v 90. letech trpělivě sledoval napohled beznadějnou stopu Charmsovy ženy, která vedla kamsi do jižní Ameriky. A téměř zázrakem se mu podařilo objevit stále žijící, více než devadesátiletou vdovu po Daniilu Charmsovi, navíc schopnou souvislého vyprávění o svém bohatém a druhdy tragickém osudu.

Stěžejním bodem Glocerova zájmu je pochopitelně její manželství s Daniilem Charmsem, které však trvalo pouhých osm let (1934–1942). Durnovo odhaluje svého muže, známého spíše jako velkého umělce, mystifikátora a baviče, z pohledu osobního až intimního, aniž by však svůj či jeho osud zbytečně patetizovala. Zcela věcně se dotýká například jeho věčných nevěr či rozporuplného vztahu k dětem. Charms, který byl ve 30. letech populárním spisovatelem dětské literatury a redaktorem dětského časopisu Čížek, děti přímo nesnášel. Zvláštností vzpomínek je jejich téměř naprostá apolitičnost. Marina Durnovo líčí hladomor, bídu, komunální byty i Svaz spisovatelů, ale nikdy nemluví o politice. Dokonce i tajnou policii zmiňuje jen jaksi mimochodem, jakoby v intencích Charmsových povídek („Jednou Daňu zavolali na NKVD…“). Stejně „mimochodné“ jsou v jejím podání i okolnosti spisovatelova zatčení. Jednoduše ho jednou zatkli, odvedli a pak už ho nikdy neviděla. Podobně jako v básni Ten, který vyšel z domu (1937), kterou Charms jakoby předjímal svůj vlastní osud (Pak jednou zmizel v červáncích / Tam, kde je černý les ./ A ještě z něj, / A ještě z něj / Ještě z něj nevylez.) Jak nevzpomenout v této souvislosti „třetího barda“ Alexandra Galiče, který napsal svou Legendu o tabáku právě na tuto Charmsovu báseň!

Vzpomínky Mariny Durnovo se však netýkají pouze života s Charmsem. Líčí hrůzný život po jeho smrti v obléhaném Leningradě, evakuaci v náklaďáku plném rodin spisovatelů, pobyt v Německu, strastiplnou a nebezpečnou cestu ze zajateckého tábora přes Paříž až do Venezuely, kam utíká s mužem své matky.

Ve srovnání s memoáry jiných žen ruských spisovatelů, zejména s obsáhlými Dvěma knihami vzpomínek Naděždy Mandelštamové a knihou Psáno kurzívou Niny Berberovové, jde o dílo mnohem skromnější, jak obsahem, tak i rozsahem. Narozdíl od Mandelštamové Marina Durnovo málokdy jmenuje konkrétní osoby, víceméně se omezuje na okruh své rodiny a nejbližších Charmsových přátel a souputníků ze skupiny OBERIU – Druskina, Vvěděnského, Olejnikova a Lipavského. Kniha také nečiní žádná závažná odhalení, neusvědčuje ruskou literární obec z malověrnosti, zrady či zbabělosti, jak to dělá Mandelštamová či Berberovová v případě ruské literární emigrace. Marina Durnovo není memoaristka, ani spisovatelka a její vyprávění je spíše než chronologickým uspořádáním událostí, jakýmsi intuitivním vzpomínáním na prožité, což v určitém ohledu může snižovat jeho věrohodnost. Především je však možno v jejích vzpomínkách spatřovat autentickou výpověď o tragédii celé první poloviny 20. století, o tragédii umělců a inteligence v sovětském Rusku a v neposlední řadě i o vlastním tragickém osudu, zmírněném snad možností podat svědectví. Slova o Rusku v závěru knihy by za jiných okolností možná zněla pateticky. V kontextu vzpomínek jejich autorky jsou však vlastně obyčejná a dokonce svým způsobem smířlivá: „…když se vracím k tomu, co bylo, když myslím na to, co udělali s Daňou, (…) nenacházím pro ně žádné ospravedlnění a nemohu odpustit (…) své zemi to, co jsem tam prožila. Nikdy nemohu zapomenout a odpustit. (…) Za žádné peníze… za nic na světě… ať by mi dávali cokoli… prsteny, brilianty. Už nikdy v životě neuvidím Rusko!“