Po šesti letech se v češtině objevuje další ukázka z díla petrohradského podivína, mystifikátora, básníka, prozaika a divadelníka Daniila Charmse. Po rozšířeném výboru Čtyřnohá vrána a nové taškařice vybral překladatel Ondřej Mrázek divadelní hru, verše a povídky určené dětem do knihy Cirkus Abrafrk. Znovu ji v krásné grafické úpravě vydalo žižkovské nakladatelství Argo.

S většinou textů z knihy se mohli dětští čtenáři a jejich rodiče seznámit v časopisech pojmenovaných po lesních zvířatech Ježek a Čížek. Byly to jediné tiskoviny, ve kterých mohl Charms ke konci 20. let a ve 30. letech v SSSR publikovat, a to jenom tvorbu pro děti. V češtině z jeho knih pro malé čtenáře vyšly v 80. letech dvě publikace Veselí čížkové a Všecko lítá, i co peří nemá a je dobře, že se tato část Charmsova díla znova připomíná. Není náhoda, že si na počátku nového století názvy dvou dětských časopisů vypůjčil divadelní soubor pro lidi bez domova Ježek a čížek. Jejich první inscenace Jakou barvu má nic? vznikla dramatizací absurdních textů Daniila Charmse, který se mimochodem narodil v útulku pro ženy propuštěné z vězení, kde byla jeho matka ředitelkou.

Překladatel Ondřej Mrázek si s knihou vyhrál velmi invenčním způsobem. Zaujme už jeho netradiční předmluva, pojatá jako dialog s dcerou. Přizpůsobil ji velmi dynamickému stylu Charmsových povídek, který se vyznačuje právě častými dialogy. Zejména se však podobá povídce o jiném významném Rusovi A. S. Puškinovi. Mrázek v ní také hravou formou předkládá faktografické informace ze života svérázného autora. Zmiňuje například jeho excentričnost v oblékání nebo to, že Charms je literárním pseudonymem Daniila Juvačova.

Mrázek často upravil osobní jména a místní názvy, aby byly srozumitelné pro českého čtenáře. A tak se kniha hemží Pepíky, Františky a Petry. Dívčí postavy se objevují sporadicky, je tu snad jen zlobivá Žofka a Tereza, která sype pohádky jednu za druhou (mimochodem jména překladatelových dcer). Jak je vidět, Charms se nějakou genderovou vyrovnaností netrápil. Rody postav je ale často možné bez problémů zaměnit a autorovy skopičiny si užijí jak kluci, tak holky.

Vedle dětí jsou hrdiny textů také staří lidé, kteří většinou něco ztrácí a hledají. Jako stařenka, která si chtěla koupit inkoust, nebo jiná, která ztratila pilulky, klíče a hůlku. A hojně se objevují zvířata: lišky, zajíci, psi a kočky. Některé povídky, v nichž vystupují, působí jako bajky s klasickým ponaučením na konci – samozřejmě ale okořeněné špetkou absurdity. V jedné povídce se například potká nachlazený ježek se zajícem a chce ho odnaučit se bát. V řadě situací se současný čtenář bez problému najde. Třeba povídka o psovi Bububu, který namaluje obraz, u nějž nikdo neví, co je na něm zobrazeno, připomene debaty o současném umění. Tady spočívá pointa v tom, že ti, kdo se na obraz dívají, ho mají obráceně. Není ovšem výjimkou, že texty pointu postrádají a svou absurdností působí značně znepokojivě, jako například povídka, v níž kočka a volavka unášejí chlapce Františka. Jedna postava se mihne ve více textech: je jí Karel Šusterling, který původně oživl z Láďovy kresby a vydal se zastřelit zajíce.

Charms se řadí mezi tvůrce hravé nonsensové literatury, která děti baví a podněcuje jejich fantazii. A možná je popostrčí k poznatku, že to, co je jim ve fikčních světech literatury předkládáno, si vždy nedělá nárok na doslovnou pravdivost. Básně jsou hodně epické, často se v nich střídají činnosti, dějí se transformace dané bujnou fantazií: kluci se například promění v auto, letadlo a loď. V textech se vždy přihodí něco překvapivého, leckdy katastrofického.

Nejen v básních Charms často užívá opakovací figury, zvolací věty, rýmy a citoslovce. To všechno přispívá k čtivosti a líbivosti textů. V básních zřídka narazíme i na historismy typu verpánek nebo kolchozník. Hrátky s jazykem jsou nedílnou součástí autorova rukopisu. Děti se možná zasmějí, když jim rodiče budou chtít nahlas přečíst některá jména, zejména ta v divadelní hře. Zkuste si cvičně říct Am ham chlam Kaba baba Saba baba Samba hip čip lip Čiki kiki luki kuki Čuch šuch Sdugr pugr Puf uf Prrr. Charmsův humor stojí také na dětinských hádavých sporech ve stylu je to tak, není to tak. Jednoduchý děj zanesený nesmyslem připomíná grotesku, v které svět není tím, co známe, a logika jde stranou. Charmsův svět je absurdní a osobitý a autor ho vytváří i za pomoci metatextu. Postavičky se místy stávají uvědomělou součástí textu, přičemž v divadelní hře Cirkus Abrafrk o dvou dějstvích je tento moment trochu posunut: místo aby si literární postavy uvědomily, že figurují ve fikčním příběhu, uvědomí si při zatopení cirkusu jeho ředitel, že jsou všichni loutky, a proto přežili potopu v divadle.

V povídkách je také časté odkazování na obrázek u textu a obecně interakce se čtenářem. Charms má štěstí na ilustrátory. Na jeho knihách se vyřádil už Boris Jirků nebo Darja Čančíková. Tentokrát jeho texty ilustrovala Michaela Kukovičová, která získala necelou desítku ocenění v soutěžích Nejkrásnější kniha roku a Zlatá stuha. I barevnými akvarely z knihy Cirkus Abrafrk, často působícími těkavě a rozpitě, by si jednu ze zmíněných cen mohla vysloužit.

Ondřej Mrázek doporučuje číst knihu v posteli nebo pod lavicí. Tam se hodí zejména dobrodružný příběh ze školního prostředí o indiánech a bílých tvářích, ale Charmsův potenciál děti zaujmout není o nic menší ani v jiných textech. Jak vidno, i díky Mrázkovu editorskému vkladu se kniha jistě ukáže jako velmi inspirativní pro uličníky i uličnice jakéhokoliv věku.