Pětačtyřicetiletá prozaička, básnířka, fejetonistka a esejistka Izabela Filipiaková (1961) bývá označována za první a jednu z mála opravdových feministických autorek polské literatury poslední dekády. V polovině 90. let se na polském knižním trhu vedle románu E.E. Olgy Tokarczukové či zdařilého debutu Magdaleny Tulli Sny a kameny objevila její nejznámější a stylisticky a kompozičně asi nejvýraznější kniha Absolutní amnézie. Tamní kritici nejspíš cítili potřebu tento náročně strukturovaný text někam zařadit, možná právě proto se vynořil z podvědomí literární publicistiky termín menstruační literatura. Nejspíš proto ji i někteří čtenáři automaticky začali s tímto do jisté míry imaginárním a vyfabulovaným proudem spojovat.

Filipiaková debutovala v roce 1992 knihou nazvanou Spirála a smrt, v níž se nechala inspirovat dlouholetým pobytem v mnohonárodnostním a kulturně i nábožensky promíchaném New Yorku. Zde pobývala osm let, do roku 1996. Po návratu do Varšavy několik let vedla semináře tvůrčího psaní v rámci Gender Studies na tamní univerzitě UW. Je autorkou „učebnice“ Tvůrčí psaní pro svobodné dámy, básnického debutu Madame Intuita (2002), povídkové knihy Modrá menažérie či souboru fejetonů Kultura uražených (2003).

V současné době není o autorce téměř slyšet a i rozruch kolem „polské feministické literatury“ utichl. Na knižních pultech zůstaly na viditelných místech ležet tituly Olgy Tokarczukové, mladičké Doroty Masłowské, Katarzyny Grocholy a desítek autorek, které se svezly s vlnou místní brigitománie.