Felix Ventura žije v angolské metropoli Luandě a i v absurdním světě toho osobité města je v mnohém velmi zvláštní. Felix Ventura je černoch-albín. Felix Ventura je nalezenec, kterého portugalský antikvář objevil před lety na svém prahu spolu s románem Eçy de Queiróse. Navíc si Felix Ventura zvolil zvláštní způsob obživy: prodává smyšlenou minulost. Za úplatu vybavuje slavnou, zajímavou či alespoň vhodnou minulostí své klienty, kterých má v zemi, jež by sama na svou nedávnou minulost nejraději zapomněla, stále víc a víc. Felix Ventura je profesionálním výrobcem paměti, kterou dokládá rodokmeny, starými fotografiemi a politicky korektními příbuzenskými vztahy s dostatečně významnými osobnostmi. Jednoho dne jej vyhledá cizinec, který žádá víc než jen vzpomínky. Chce fakta, adresy, doklady.

Přes počáteční rozpaky mu Felix poprvé stvoří nejen novou paměť, ale i novou totožnost. Ani s tím se však cizinec nespokojí a začne ve své nové minulosti na vlastní pěst pátrat. K Felixovu úžasu skutečnost potvrzuje to, co pro cizince vymyslel. Smyšlené a skutečné se pozvolna prolíná a splývá. Události mají jediného dalšího svědka, vystupujícího v roli vypravěče. Je jím Felixův spolubydlící - ještěrka - gekon Eulálio. Zvědavě sleduje Felixovo počínání, někdy je nezúčastněně zaznamenává, jindy štiplavě glosuje. Na rozdíl od lidí netouží Eulálio po nové paměti, nechce se zbavit vzpomínek, v nichž se mu připomíná ne jeden, ale hned několik minulých životů.

Meze snů a skutečností jsou překračovány stejně často jako hranice mezi světem stvořeným slovy a reálně prožitými okamžiky. Ovšem jakmile vzpomínky na skutečné zážitky začínají vystupovat z vrstev smyšlených a pravdivých příběhů, vypadá tato skutečnost neuvěřitelněji než svět fantazie.

Mezi životem a knihami
Velký význam je tu přikládán knihám, psanému slovu, moci literárního textu. Knihy provázejí člověka (a posléze i ještěrku ve vzpomínkách na její lidské životy) od narození a pak ve všech klíčových okamžicích. Například v jedné z kapitol vzpomínek má být kniha posledním společníkem člověka rozhodnutého spáchat sebevraždu. Ovšem kniha je tak dobrá, že se od ní čtenář se sebevražednými úmysly nedokáže odtrhnout, nakonec zmožen usne. Ve stručné variaci na příběhy princezny Šehrezády tak nakonec ze sebevraždy sejde. S knihami je spojen profesní život několika postav, černošská babička v jednom z minulých Euláliových životů tvrdí „Máš-li volit mezi životem a knihami, synku, vyber si knihy.“

Poetika a groteska
Současná Angola je zvláštní téměř uhrančivá země, kde lidé s vypětím sil přežívají v oblastech léta devastovaných válkou, zatímco jinde rostou výškové budovy a přepychové vily politiků hlásajících kapitalismus se stejnou vervou, s níž se před pár lety bili za jedinou správnou marxistickou ideologii. Novou identitu hledají nejen zákazníci Felixe Ventury, ale celá Angola.

Poměrně tenký román členěný do krátkých kapitol je napsán svižně a srozumitelně. Agualusův styl místy připomíná poetický jazyk mozambického spisovatel Mii Couta, ovšem bez záliby v novotvarech, zůstává na úrovni slovních hříček a vtipných jinotajů a náznaků mezi řádky, které je rozkoš odhalovat. Dalším rysem, kterým se Agualusův román blíží stylu jiného angolského spisovatele, Pepetely, je nezúčastněný popis groteskních či absurdních situací, které jsou časté nejen v současné angolské literatuře, ale i ve všedním životě této africké země. Velmi půvabné jsou například kapitoly, v nichž Felix Ventura spolu se svým zákazníkem, nejmenovaným ministrem, přepisuje klientovu knihu pamětí nazvanou Opravdový život jednoho revolucionáře. V Agualusově knize nechybí politický podtext, nepatří však k výrazným rysům románu a to, domnívám se, prospívá kvalitě díla. Text plný inteligentního humoru, satirických črt i magických obrazů a snového vidění skutečnosti se radikálně mění v posledních kapitolách. V nich se protagonisté vypořádávají se skutečnou minulostí, popis prožitých traumatizujících událostí je přímočarý a má téměř dokumentární formu, prožitky jsou zasazeny do zcela konkrétní historické doby a míst.