Jednou z hlavních loňských událostí na japonské literární scéně bylo vydání nové knihy Kenzaburó Óeho, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1994, Sajónara, watakuši no hon jo! (Sbohem, má kniho!) v září 2005 v nakladatelství Kódanša (román nejprve vycházel na pokračování v časopisu Gunzó – v lednovém, červnovém a zářijovém číslech). Kniha navazuje na romány Torikaeko (Podvržené dítě, 2000) a Ureigao no dódži (Dítě se smutnou tváří, 2002), se kterými tvoří trilogii s výraznými autobiografickými prvky.

Hlavním hrdinou všech tří románů je spisovatel Čókó Kogito, nositel mezinárodní literární ceny – postava, která v mnohém připomíná samotného autora. Je zde zakódována osobní vazba na Óeho, neboť znaky použité ve jméně hrdiny – Čókó – znamenají v překladu „dlouhá řeka“, zatímco znaky v příjmení autora – Óe – znamenají „velká řeka“.

První díl trilogie je laděn tragicky a je inspirován sebevraždou známého filmového režiséra Džúdzó Itamiho, dávného přítele a švagra Óeho. Druhý díl vyznívá spíše humorně, či parodicky, a svou stavbou i samotným dějem připomíná Cervantesova Dona Quijota.

V závěrečném dílu trilogie je již Kogito starý a po uzdravení z vážného úrazu hlavy, který utrpěl při zatýkání při politickém happeningu, žije v malém městečku Kita-Karuizawa. Objevuje se nová postava – jeho známý z mládí, architekt Šigeru Cubaki, který se nedávno vrátil ze Spojených států. Kogito se nechá zaplést do nebezpečného teroristického spiknutí, které Cubaki připravuje. Jako spisovatel na sebe bere poslání popsat vše, co se kolem přípravy spiknutí odehrává.

Otázkami násilí a terorismu, jakož i polemikou o složitém a nejednoznačném vztahu mezi „malými záležitostmi“ jednotlivce a „velkými záležitostmi“ světa se Óe široce zabýval mnohokrát již ve své předchozí tvorbě. Působivě vykreslená postava spisovatele, který si uvědomuje své nevyhnutelné stárnutí, a proto se rozhodně pustí do „stařecké ztřeštěnosti“ v podobě účasti na terorismu, vyvolává silný dojem právě dnes, v ponuré atmosféře po teroristickém útoku z 11. září 2001 v New Yorku a následných souvisejících tragických událostech. Cubaki jako odborník z oboru stavitelství a architektury rozpracovává vlastní způsob ničení budov („inbuild“) a umístěním pekelného stroje v několika tokijských mrakodrapech se chce postavit proti „velkému násilí státu“. Využít při tom hodlá mladé lidi řízené prostřednictvím mezinárodní teroristické organizace Ženeva a věří, že se mu těmito teroristickými výbuchy podaří vyvolat masové povstání proti státní zvůli. Mimochodem, obdobné téma výbuchu v mrakodrapu, bezpochyby vyvolané událostmi 11. září, se objevuje i v románu R. Murakamiho Hantó o dejo (Opusťte poloostrov!).

Očekávané rozuzlení v podobě „velkého střetu“ však v tomto románu, kde se vzájemně proplétají umělecká fikce, autobiografické prvky a literární reminiscence, nepřichází. Ve spisovatelově domě dochází k explozi a nešťastnou náhodou umírá jeden z teroristů.

Od hlavní dějové linie Óe neustále činí kroky stranou k literární tvorbě T. S. Eliota, F. M. Dostojevského, S. Lema a dalších. Z románu je vidět, jak dobře zná zahraniční, především pak ruskou literaturu. Celým románem tiše a nenápadně „rezonuje“ Eliotův básnický cyklus Čtyři kvarteta.

Samotný název si Óe vypůjčil z románu Dar od V. Nabokova, kde tato slova pronáší mladý básník Fjodor nad právě dokončenou knihou. Zde je však spisovatel Kogito vyslovuje spíše nad celým svým životem. Je sice starý, ale přitom duchem stále mladý, a bude dospívat až do svého konce. Jak řekl Óe v interview v listopadu 2005, od starého člověka nelze očekávat moudrost, ale spíše hloupost z pohledu všeobecného chápání – jako projev neuctivosti k nastolenému řádu. Smrt považuje za výjimečný bod v nekonečném procesu, přičemž smíření s tím podle něho rozhodně neznamená pasivitu, takže umělec by měl revoltovat vůči společnosti až do své smrti.

Použitý název teroristické organizace – Ženeva – je zase odvolávkou na ruského anarchistu Bakunina, který emigroval právě do Ženevy, odkud následně posílal instrukce revolucionářům. Zabití studenta, které vyvolal Bakuninův spolubojovník Něčajev, bylo ztvárněno v Dostojevského románu Běsi, který Óe ve své knize také zmiňuje.

Uvést lze například i tu část, kde autor popisuje plán vojenského převratu, který připravoval spisovatel J. Mišima. Je zde popisován záměr s podivným názvem „Plán Mišima – Fon Zon“, což je přímá odvolávka na reálnou postavu, která žila v Rusku a je zmiňována F. M. Dostojevským (například v románech Idiot a Bratři Karamazovi) anebo M. J. Saltykovem-Ščedrinem. Úředník Fon Zon (von Sohn) byl v roce 1869 vylákán do veřejného domu, oloupen a zavražděn. Óe ve svém románu popisuje podobný plán na odstranění Mišimy od politické činnosti, v jeho případě se však nemělo jednat o svedení krásnými dívkami, ale „zamilovanými“ mladíky. Zmíněné jméno Fon Zon je homonymem japonského slova „onzon“ (zachování tepla) – zde ve smyslu záchrany Mišimova života prostřednictvím jeho odstranění z politické scény. Óe podrobně rozebírá, jaké mají Mišimovy myšlenky širší souvislosti za současné hrozby celosvětového terorismu. Staví své vlastní postoje do protikladu k Mišimovým názorům, který viděl symbol nepomíjivosti života v císaři a měl podle Óeho vlastně dvojí důvod k sebevraždě, kterou spáchal – limity vlastního stylu a neschopnost být nadčasový jako například Dž. Tanizaki.

Román Sajónara, watakuši no hon jo! je další ukázkou Óeho vytříbeného jazykového stylu, plného estetických a literárních úvah, jakož i zamyšlení nad životem, smrtí a věčností bytí. Nelze opomenout ani jeho pregnantně formulované hluboké politické úvahy, včetně těch o nejaktuálnějších celosvětových problémech. Na dotaz, zda v románu nenaznačuje ukončení své vlastní literární tvorby, sám Óe uvedl: „I já mám poslední dílo ještě před sebou!“