Latina na českých gymnáziích nezemřela docela. Zatímco se krajské úřady snaží o omezování osmiletých programů na státních gymnáziích (a respektují většinou jen gymnázia vysoce specializovaná, považujíce za taková převážně ta, která se vyznačují rozšířenou výukou matematiky, nikoli třeba gymnázia s programem „klasickým“), osmileté programy s výukou latiny nadějně rozkvétají na gymnáziích církevních. Lze to v každém případě říci o Biskupském gymnáziu v Brně a už docela bez jakékoli nadsázky o Arcibiskupském gymnáziu v Praze na Korunní ulici. Upozorňuji, že se v osnově tohoto předmětu nejeví sklon pojímat latinu jako jazyk katolické církve a liturgie – např. texty pro oktávy na zmíněném Arcibiskupském gymnáziu v Praze jsou vzaty ze školsky  obvyklých klasiků – z Caesara, Ovidia, Vergilia, Horatia, Lucretia, Seneky.

Na podzim roku 2005 se mi dostalo informace o zázraku: studenti tohoto gymnázia pod vedením svého profesora latiny Jana Kopeckého přeložili a vydali středolatinský (tedy ve středověku latinsky napsaný) epos Waltharius. Knížka je to pěkná, s charakteristickým emblémem stromu a meče na tvrdé přední desce vazby, s milými insitními ilustracemi studentů – i tyto obrázky ukazují, že si studenti při tvrdé překladatelské práci taky pohráli a že k textu získali důvěrný vztah i humorný odstup.

Je to počin nadšenců, kniha byla vydána vlastním nákladem prof. Kopeckého a svůj nekomerční charakter proklamuje s náležitou hrdostí v závěru Předmluvy, toť první aspekt zázraku. Druhým jeho aspektem je zmíněná už výjimečnost vzhledem k pozici latiny u českých vzdělanců a na českých školách. Třetím pak volba textu: Waltharius byl vybrán skvěle, do češtiny máme přeloženo málo z olbřímí produkce středolatinských textů; a je to škoda – už zakladatelé oboru středolatinské filologie kdysi na začátku minulého století tušili jejich význam a nepatřičnost jednoznačné přednosti, jíž se těší texty latinských klasiků oproti latinským textům autorů středověkých. Mimoto je zde kontext Waltharia se starými germánskými ságami, který tento epos vzdělanému Evropanovi ještě přibližuje. Musím, žel, překročit magické číslo tři – čtvrtým zázrakem je kvalita překladu (nejde jen o překlad, ale také o vysoce profesionální úvodní studii). O tom bude psáno jinde, překlad samozřejmě má své nedostatky, laický čtenář je však ani nezaznamená a ony jeho literárnímu požitku ani jeho představě o přeloženém výtvoru a jeho kulturním kontextu v ničem neuškodí.

Waltharius. Přeložili studenti Arcibiskupského gymnasia v Praze & Jan Kopecký, vlastním nákladem 222 číslovaných výtisků vydali Jan Kopecký a Václav Šmilauer, Praha, 2005, 185 s.