Objetí (Die Umarmung) je Gülichovou pátou knihou, třetím románem. Kniha má jediného opravdového hrdinu: Dolfa. Dolf není žádný idiot, přestože si to o něm řada lidí myslí. Pracuje na patologii jako asistent doktora Sandera, pronajímá si pokoj u slídivé a zakyslé staré panny Mitschové a přátelí se s obtloustlým Walterem. Na rozdíl od Waltera, který je posedlý ženami a má u nich jistý úspěch, Dolfovi se nedaří navázat s opačným pohlavím vztah. Smrdí. Smrdí mrtvolami, se kterými pracuje. Tak aspoň sbírá brouky a motýly. Samozřejmě žádné raritní druhy, spíše jen masařky, vosy, bělásky a podobně. Jeho sbírku korunuje paví oko.

Jednoho dne Dolf obejme (a přitom si lidově řečeno stříkne do kalhot) u pitevního stolu krásnou Natalii, která oplakává mrtvého manžela. Chtěl ji jen utěšit, ale zamiluje se až po uši. Dolf jí napíše dopis a připravuje si nejkrásnější dárek pro svou vyvolenou: exemplář lehce poškozeného motýla zvaného paví oko na červeném saténu. Následující události pak už jen zapadají do předem očekávaného schématu na pomezí tragikomedie. Dolf dostane vyhazov z práce i z bytu, při lovu motýla uprostřed města nechtěně zadrží bankovního lupiče a stává se mediální hvězdou. Když zjistí, že Walter spí s „jeho“ Natalií, rozhodne se Natalii stůj co stůj získat. Stejně jako motýla. Omámí ji jedem. Ale protože kdysi zažil, jak se mu už přišpendlený hmyz probral jenom proto, že použil málo jedu, aplikuje od té doby několikanásobné množství umrtvující látky. I tentokrát. Natalie zemře a Dolf ji ještě jednou navštíví na patologii, kde si vedle ni lehne na pitevní stůl a spolu se svou milou očekává na tomto podivném manželském loži východ slunce.

Gülich líčí román o Dolfovi – přestože žánrově bychom tento prozaický text řadili spíše k novele – jazykem mentálně zaostalého jedince, což je také jedna (možná jediná) z předností prózy Objetí. Krátké věty, omezená slovní zásoba a výrazy přímo evokují svět mentálně retardovaného hlavního hrdiny. Jenže v takovém případě by měla být redukce jazykových prostředků současně „vykoupena“ obsahem, který by „utáhl“ celý text. U Gülicha se ovšem dějová rovina výrazně blíží sladkobolnému kýči. Kdo by nesoucítil z páchnoucím a tragikomickým hrdinou, jehož eskapády se ženami musí končit nezdarem? Lze vůbec při volbě takového hrdiny očekávat neschematické líčení? Určitě ano, jenže Martin Gülich spíš myslel na filmový scénář (a v takovém případě nikoli špatný, viz řadu vizuálně vděčných momentů). Jenže na román je to proklatě málo.