Amsterodam, diskusní středisko De Balie v samém srdci města, 13. a 14. prosince 2005. Amsterodamská literární nadace SLAA tu pod názvem Oostenwind (Východní vítr) pořádá dva večery. První je věnován polské literatuře, kterou tu zastupuje píšící filmař a Wajdův spolupracovník Tomek Tryzna, básnířka Ewa Lipska a mladý slezský prozaik Vojciech Kuczok, moderuje Karol Lesman, po otci Polák, vzděláním polonista, přední nizozemský překladatel z polštiny. Druhý večer má představit českou literaturu – vedle Petry Hůlové a Petra Halmaye tu je posrpnový emigrant Jan Stavinoha, moderuje básnířka a překladatelka z češtiny Jana Beranová.

Českou literaturu představuje nadace SLAA vůbec poprvé. Soukromé snahy překladatelů české literatury, kteří se s návrhem českého literárního večera na nadaci obrátili už před pěti lety, i pokus o podobný večer před dvěma lety ve spolupráci s Českým centrem, od nějž nadace nakonec ustoupila, přinášejí tedy konečně ovoce, i když v jiné podobě: nadace využila získaných informací a tipů, ale pustila se do organizování samostatně. Tak se stalo, že při výběru účinkujících opakovaně narazila. První kandidát byl Patrik Ouředník, který měl přednést svou vizi Evropy (jeho Europeana totiž Nizozemci vnímají ryze jako historickou publikaci), téma večera mělo znít „Jak evropské je Česko?“, což zase odradilo např. Miloše Urbana. Při oslovování autorů se organizátoři slepě spolehli na nakladatele, a tak se stalo, že třeba Michal Viewegh - jehož poslední dva nizozemské překlady, De opvoeding van Boheemse meisjes (Výchova dívek v Čechách) z roku 1995 a Reisgezelschap (Účastníci zájezdu) z roku 1999, ostatně právě skončily ve výprodeji - nikdy oficiální pozvání nedostal, protože nadaci uniklo, že se s nizozemským nakladatelem rozešel ve zlém. Na poslední chvíli odřekl Ivan Klíma, jehož román Ani svatí, ani andělé vyšel v červnu 2005 a zaznamenal u kritiky příznivý ohlas.

To se stává – k určitým změnám došlo i u polských spisovatelů. Rozdíl je v tom, že polská literatura si v Nizozemsku vydobyla natolik dobré postavení, že Karol Lesman neví, co dřív, a jeho kmenové nakladatelství De Geus přijme každou jeho nabídku. Kromě něj překládá např. Ad Rijswijk, jiný vynikající překladatel (především poezie) Gerard Rasch bohužel loni zemřel. Zájem nakladatelů téměř přesahuje kapacitu překladatelů. Při hledání autorů, jejichž knihy vyšly v posledních letech v nizozemském překladu, je tedy z čeho vybírat.

Pro českou literaturu to bohužel neplatí: v roce 2005 vyšly kromě zmíněného Klímova románu pouze Hrabalovy Harlekijntjes miljoenen (Harlekýnovy miliony). O rok dřív Topolův Nachtwerk (Noční práce), také mezitím ve výprodeji, Ouředníkova Europeana (Patrik Ouředník však vystoupení v Nizozemsku opakovaně odmítl), Škvoreckého Sedmiramenný svícen (Josef Škvorecký ale do Evropy nejezdívá) a Paměť mojí babičce Petry Hůlové. Sedmikostelí Miloše Urbana pochází už z roku 2003 (a je také ve výprodeji). Edgar de Bruin, který se snaží uvádět do Nizozemska mladší generace autorů, právě začíná s překládáním Topolova nejnovějšího románu Kloktat dehet po rok a půl trvající nucené přestávce. Prosadit v nizozemském nakladatelství českého autora je stále obtížné.

Tak se stalo, že se mezi představitele české literatury dostal na poslední chvíli nizozemsky píšící Jan Stavinoha, z jehož sedmi knih nevyšla jediná v českém překladu a ani on sám se vlastně za českého spisovatele nepovažuje. Úryvek ze svého čerstvého románu Kafka´s margarine (Kafkův margarín) předčítal nizozemsky, zatímco se text za jeho zády promítal rovněž v nizozemštině, takže pro české hosty zůstala jeho tvorba i nadále velkou neznámou. Ale - jak říká nizozemské úsloví – veslovat se musí tím, co je po ruce. A tak i toto nouzové řešení skýtalo zajímavé možnosti. Sešly se tu totiž zcela odlišné literární i generační typy, tedy potenciálně jiskřivá kombinace – stačilo by škrtnout.

Jan Stavinoha (1945) se po pětatřiceti letech v cizině stylizuje do role emigranta téměř parodických rozměrů. A tak z jeho úst slyšíme kostrbatou češtinou ty nejotřepanější historky o tom, jak zvolil „svobodný Západ“ a přes básníkovo varování „Opustíš-li mne...“ nezahynul, jak tento konzervatorista v komunistickém Československu strádal a žil pouze s myšlenkou, že z téhle země musí při první příležitosti pryč. Se zahraniční literaturou se prý seznámil až v nizozemských překladech, protože u nás nevycházelo vůbec nic. (Na poznámku z publika o Světové literatuře a Odeonu připustí, že jestli něco v 60. letech vycházelo, on to nečetl). První knihu diktoval své nizozemské ženě směsí angličtiny, nizozemštiny a „pohybů rukama“, od té doby se sice v jazyce zdokonalil, ale ženin podíl na jeho psaní je stále značný. Nonšalantně přiznává, že dnes neovládá žádný jazyk dobře, ale nepovažuje to za problém.

Právě jazyková stránka jeho knih přitom bývá hodnocena příznivě. Jinak píše tak trochu šabachovské historky ze života českého emigranta, případně vzpomínky na 50. léta. V kombinaci se silným českým přízvukem je Stavinoha vnímán jako jedna ze svérázných amsterodamských figurek, která ráda baví společnost. Jako k inspiračním zdrojům se hlásí ke Kafkovi a Hrabalovi, což je v rozporu s řečmi o tom, jak se hlavně chtěl odříznout od svých kořenů. Také obraz emigranta Egona Kafky z jeho posledního románu, který zrestituuje v Čechách fabriku na margarín, ale propadne se v chátrajícím objektu do podlahy, uvízne a v očekávání jisté smrti se mu honí hlavou různé vzpomínky, svědčí o tom, že póza světáka, který o svém původu nechce nic vědět, skrývá nejspíš složitější a tragičtější pokusy vyrovnat se s minulostí. Příznačná je reakce v diskusi o autenticitě v literatuře („Autencita? Co je to ta autencita nebo jak se to vyslovuje...“) – o něčem takovém prý Stavinoha vůbec nepřemýšlí.

Petr Halmay (1958) je z generace, jejíž dospívání i literární zrání poznamenala normalizace. O studiu se jí mohlo jen zdát, o to usilovněji hledala „nabité věci“ (Topol) i vlastní kořeny, což často ústilo ve vědomé a zásadní odmítání emigrace. Čtení a psaní jako dvě nejúčinnější zbraně obranného arzenálu, „ŘEČ, ta sladká jedovatá šupina, která mi bloudí v žilách“ – jak to za celou generaci vyjádřila Zuzana Brabcová v knize Daleko od stromu. Halmay je dokonalý protipól Stavinohy. Mluví zvolna, váží každé slovo, vyprávění o sobě se vyhýbá, svůj esej o literárním vývoji po převratu zrelativizuje na závěr poznámkou, že se k fundovanému rozboru necítí povolán. V nizozemské společnosti, kde se nejvýše cení, když je někdo „spontánní“, působí jeho vystoupení jako z jiného světa, ale právě tím vyvolá hluboký dojem a vzbudí zvědavost. „O tom Halmayovi bych se byla chtěla dozvědět víc a chtěla bych číst víc jeho veršů,“ svěřila se po skončení jedna nizozemská milovnice literatury.

Petra Hůlová (1979) vyráží do světa a zase se vrací bez emigrantské či normalizační křeče. O svém psaní předvedla vtipnou a hravou jazykovou etudu, protože v její generaci už se o literatuře nemluví tak smrtelně vážně. Nemluví, ale to ještě neznamená, že by se brala na lehkou váhu. Jednou z podmínek k psaní je pro Hůlovou pocit outsidera (v této souvislosti je zajímavý návrat Petra Halmaye k normalizačnímu zaměstnání kulisáka po novinářském intermezzu v 90. letech - škoda, že to nepřišlo na přetřes). Generace Hůlové už nemá komplexy a zábrany věčných samouků/nedouků z normalizačních dob, ale nesdílí ani jejich kult sečtělosti (zdrojem ostatně často byly tituly ze 60. let z rodičovské knihovny, o jejichž existenci tedy Jan Stavinoha ani neví). V jejích textech nenajdeme – na rozdíl od Halmayovy generace - literární reminiscence. Vzdělání i svět je na dosah ruky, mladí Evropané si jsou stále podobnější, bez ohledu na to, ze které země pocházejí. Konfrontace přístupu této generace k mateřštině a k vlastní zemi s přístupem emigrantů by jistě byla velmi zajímavá, ale moderátorka Jana Beranová tuto otázku bohužel nepoložila, přestože se týká i jí osobně.

Jana Beranová (1932) emigrovala s rodiči po Únoru a od 50. let žije v Nizozemsku. Na rozdíl od Stavinohy se nikdy nepřestala cítit spřízněná s rodnou zemí a důsledně se označuje za česko-nizozemskou autorku. Přeložila do nizozemštiny sedm česky psaných románů Milana Kundery, z poezie např. Holuba, Holana, Seiferta atd. Za zásluhy o českou literaturu byla letos vyznamenána Medailí Jana Masaryka udělovanou ministerstvem zahraničí. V posledních letech se ale především věnuje vlastní tvorbě – píše verše v nizozemštině i češtině. Českou poezii překládá už jen sporadicky (např. Halmayovy verše u příležitosti jeho vystoupení na festivalu Poetry International a Literair Paspoort). S moderováním a vystupováním na veřejnosti má zkušenosti – také díky herecké průpravě. Je ale škoda, že na to zřejmě spoléhá na úkor věcné přípravy. Tak třeba pokus, „opsat“ od Poláků z předchozího večera otázku, jakou roli pro autory hraje místo bydliště (u Poláků otázka vycházela z toho, že ani jeden z účinkujících nežije ve Varšavě), vyzněla naprázdno: tvrdit, že Hůlová píše „o venkově“, je neudržitelné, i kdybychom se omezili na Paměť mojí babičce (a vyplývá z toho, že Beranová zná z její tvorby pouze předčítaný úryvek). Jiné šlápnutí vedle byla poznámka o „delší Topolově básni Nádraží“, která měla být v kontextu české poezie novátorská. Petr Halmay ji musel dvakrát upozornit, že Výlet k nádražní hale je próza. Složení účinkujících přímo vybízelo k otázce, co vlastně patří do české literatury, ovšem Jana Beranová ji kupodivu nepoložila ve vztahu ke Stavinohově nebo vlastní tvorbě, ale Petře Hůlové – jako by román odehrávající se v „Mongolii“, jak oba nizozemští Češi důsledně říkali, tím pádem přestal být součástí české literatury. Zdvižené obočí vzbudila otázka všem třem autorům, zda by měli chuť překládat. Zkrátka Karol Lesman se během polského večera projevil jako odborně zdatnější moderátor.

Co ještě jsme Polákům záviděli? Plný sál, včetně množství mladých lidí (Poláků i studentů polonistů), přítomnost polského redaktora amsterodamské televizní stanice, který program natáčel. Při českém večeru zůstala nejedna židle prázdná, studenti bohemistiky se neobjevili (docenti je omlouvají tím, že studují češtinu převážně jako vedlejší obor, jsou přespolní a o literaturu se nezajímají – jejich zájem vzbudit zřejmě nepřichází v úvahu; ani příležitost slyšet češtinu je nezaujala). Koho jsme ještě postrádali? Krajany se zájmem o literaturu, Čechy pobývající tu pracovně, stážisty, české studenty-stipendisty – tedy celkem početnou skupinu, která si pravidelně stěžuje, že se poblíž jejich místa bydliště neděje „nic českého“.

Útěcha na závěr – organizátorka z nadace SLAA prohlásila, že na polském večeru sice bylo plno a atmosféra byla živější, ale jí se přesto český večer líbil víc, protože se Petra Hůlová a Petr Halmay poctivě snažili říct něco o svém přístupu k psaní, což Poláci šmahem sabotovali. Během polského večera nezasvěcený posluchač chvílemi ztrácel souvislost, kdežto Češi brali ohled na nizozemské posluchače a snažili se poskytnout informace. A to se někdy cení víc než jiskřivá konverzace.