Autor obálky (Zdeněk Ziegler) nás sice bůhvíproč ošidil o křestní jméno autora, ale zato nakladatelství dokázalo typograficky pěkně vypravit knihu, která ve dvou sloupcích kombinuje literárně-historické pojednání s doplňujícími slovníkovými hesly. Tím Jiří Šubrt, v současné době odborný asistent na Katedře klasické filologie Filozofické fakulty UP v Olomouci, vyřešil dilema, které má každý autor shrnující poznatky o dějinách kterékoli literatury.

Většinou  se výkladové partie opřené o chronologické členění doplňují  medailony autorů. Jiří Šubrt rovněž postupuje chronologicky. Dělí římskou literaturu na čtyři větší celky - období republiky, Augustovu dobu,  rané císařství a pozdní císařství (tedy od Livia Andronica do počátku 6. stol. n. l., posledním autorem, o kterém je řeč, však není symbolicky Boethius, ale  díky pojednání o epistolografii Sidonius Apollinaris). Nevyřazuje tedy křesťanskou literaturu za hranice antiky, což (z pochopitelných obranných důvodů) udělal kdysi I. M. Tronskij ve svých přednáškách, vydaných jako Dějiny antické literatury I a II v roce 1951 a přeložených do češtiny již v r. 1955. Věnuje jí (poměrně k rozsahu knihy) značnou pozornost. Každé období stručně charakterizuje, jeho výklad se však soustřeďuje především na charakteristiku a vývoj jednotlivých žánrů, typických pro dané období. Celé podkapitoly věnuje jen třem autorům – Vergiliovi, Horatiovi a Ovidiovi. Tím ovšem není řečeno, že  by ostatní autory zcela potlačil – jednak jim věnuje patřičné místo v rámci žánru (např. větší část kapitoly Řečnictví, rétorická teorie a filosofie v oddílu I zabírá přirozeně Cicero,  kapitole Historiografie a odborná próza v oddílu II dominuje Livius atd. ), jednak jejich životopisy a informace nutné k pochopení díla umisťuje do sloupce na okraji stránky. Potěšující je, že se tak dozvíme mnoho i o „menších“ nezachovaných autorech (Asinius Pollio), o historických okolnostech vzniku děl (římská soudní praxe) i o problematice spojené s otázkami poetiky (didaktická poezie), versologie (saturnský verš), teorie prózy i dramatu (typy historické prózy), abychom uvedli alespoň orientačně příklady.  Knihu doplňuje vskutku dobře vybraná výběrová bibliografie, v jejímž sítu bohužel (ať už záměrně, nebo náhodou) propadl jeden z mála relevantních českých titulů, Otokara Jirániho Slovesné umění starého Říma z r. 1925, pojednávající římskou literaturu rovněž žánrově.

Autor - vědom si zaměření publikace „pro školu a dům“, jak se dříve říkalo - nikde neprosazuje své názory, ale důsledně sleduje soudobý odborný diskurs. Snaží se, aby jeho výklad byl proporcionální, což se mu daří (snad s výjimkou Horatiovy Poetiky, ta by si vzhledem k významu, který má pro evropskou teorii dramatu, možná zasloužila více prostoru). Jeho pojetí literatury  je dynamické – vidí literaturu ve vývoji, neupadá do darwinovských představ lineárního vývoje od jednoduššího ke složitějšímu, má velký cit pro literární konvenci, takže čtenáře jistě zbaví mnoha iluzí, vznikajících mechanickým přenášením moderních kritérií na antický materiál a sociologicko-historickým pojetím literatury. Necítí potřebu obhajovat důležitost, kterou přiznává literárním žánrům (jak to činí ještě G. B. Conte, jehož Dějiny římské literatury vyšly poprvé r. 1987), respektuje specifičnost římské literatury. V každé takové práci něco chybí a pochopitelně každému bude chybět něco jiného. Mně snad chyběla jediná věc, která by měla být vždycky vytknuta před závorku: Toto nejsou dějiny římské  literatury, jsou to dějiny fragmentu většího celku, jehož výběr neprovádíme my, ale provedl jej už dávno před námi čas. Autoři The Cambridge History of  Classical Literature tenhle problém vyřešili chytře: předesílají výkladu v obou dílech kapitolu Books and Readers, Jiří Šubrt na fragmentární povahu římské literatury aspoň naráží při výkladu nedochovaných děl. Doba ale pokročila, znalosti antické literatury mezi čtenáři se stále zmenšují, takže by podaná ruka neškodila.

Šubrtova Římská literatura, která byla napsána už před několika léty, je prvním českým pokusem po Stiebitzových Stručných dějinách římské literatury, jejichž první vydání  se objevilo už r. 1938 a v době chronického nedostatku sekundární literatury sloužilo především vysokoškolákům.  Dnes už není problém vypůjčit z ciziny nebo zakoupit téměř jakoukoli knihu, máme už i překlad Dějin řecké literatury (Canfora) a Dějin římské literatury  (Conte). Šubrtova kniha mezi nimi nejen obstojí, ale přináší při vší stručnosti ještě něco navíc, čeho si obzvláště cením a co neumím pojmenovat jinak než zcela nevědecky jako svěžest. Možná je to tím, že pojednává o starověké literatuře jako o živoucím organismu a metoda, kterou používá, je zcela moderní.