Jedné noci, mohlo být kolem druhé hodiny, se zvedl z postele a šel vedle do pokoje.
„S kým jsi to mluvil v noci v obýváku?“ zeptala se ho ráno žena.
„S Chiţimiou.“
„S jakým Chiţimiou?“
„Měl jsem jednoho kamaráda, který se takhle jmenoval.“
„Nikdy jsi o něm nemluvil. Kdo je to?“
Jeho žena měla ve zvyku hodně se ptát, a on jí vždycky slušně a pozorně na všechny otázky odpovídal.
„Myslím, že jsem ti o něm říkal.“
„Proč jsi ho k nám někdy nepozval?“
„Jak bych ho mohl pozvat, když je po smrti?“
„Je to dávno, co umřel?“
„Dvacet let.“
Žena odešla do kuchyně připravit kávu. Když s ní přišla do obýváku, najednou zbledla, vyčerpaně se opřela o stěnu a u konvičku pustila. Po koberci se rozlila velká černá skvrna. Vyskočil a rychle přinesl utěrku, ta velkou část rozlité kávy nasála. Potom přinesl sklenici vody a podal ji ženě, aby se napila.
„Je ti špatně?“
„Jo, najednou se mi udělalo zle.“
„A z čeho?“
„Nevím. A ušpinila jsem ten koberec.“
„Nevadí. To pustí.“
„Nepustí. Kafe nikdy nepustí.“
„Vykašli se na koberec! Lehni si a nechoď dneska do práce.“
Lehla si do postele. Ale za chvíli se jí přitížilo a zavolala ho k sobě.“
„Pojď sem na chvilku, je mi špatně.“
„Co tě bolí?“
„Je mi prostě špatně.“
Zneklidnilo ho to. Vždy, když onemocněla, tak ho to zneklidnilo.
„Nestačí říct, že ti je špatně. Co tě bolí a z čeho?“
Dlouze vzdychla a dala se do pláče, tvář schovanou v dlaních.
„Je mi špatně kvůli tobě.“
„Co jsem ti udělal?
„No, když jsem nesla to kafe z kuchyně, vzpomněla jsem si, jak jsi v noci mluvil s tím svým kamarádem. S Chiţimiou...“
„No, mluvil, a co…?“
Sundala si ruce z obličeje a zakřičela (trochu z toho zčervenala):
„Proč si myslíš, že jsi s ním mluvil, když jsi říkal, že umřel před dvaceti lety? Proč si to myslíš?“
Zvedl se a vybuchl:
„Nech toho! Vůbec nic nechápeš!“
Vyšel chvatně z pokoje, v předsíni si vzal kabát a rozhořčeně na ni křikl:
„Máš rozumu asi tak jako idiot!“
„Co proti mně máš, proč mi nadáváš?“ ptala se žena sklesle.
Dlouze se na ni podíval, zaskřípal zuby a zabouchl za sebou dveře.
Rázoval po ulici, ušel sotva nějakých deset kroků, když ho někdo za ním plácl po rameni. Byl to Chiţimia.
„Co je s tebou?“ zeptal se.
„Nech mě, prosím tě!“
„Ty ses pohádal se ženou?“
Neodpověděl. Pokračoval v chůzi a vztekem ještě zatínal zuby, bylo mu to vidět na obličeji. Před ministerstvem se zastavili a stiskli si ruce. Poté muž vstoupil do budovy a Chiţimia pokračoval v cestě. Při loučení si popřáli štěstí.
Když došel do své kanceláře (měl ji jen pro sebe, byl šéfem finančního oddělení), posadil se ke stolu a začal si připravovat kávu. Nedal si ale ještě ani první lok a skácel se. Úředníci z vedlejší kanceláře uslyšeli pád a hned přiběhli. Když přišel k sobě, dostal panáka, zvedl se, ale odmítl odjet do nemocnice.
„Nechejte mě o samotě,“ žádal po pěti minutách kolegy, „už mi je dobře.“
Úředníci odešli do vedlejší místnosti, zůstal sám a až do tří hodin přemýšlel s hlavou v dlaních. Ve tři hodiny se kohosi zeptal, kde by našel polikliniku, v které slouží psychiatr T.C., člen korespondent Akademie věd. Když to zjistil, hned tam odešel. Objednal se a zamířil domů. Najedli se, aniž se ženou o čemkoli mluvili. Chtěl spát, ale nemohl, a tak se procházel parkem až do osmi. Ve čtvrt na devět vstoupil do psychiatrovy ordinace. Lékař byl starší pán, bledý, kouřil jednu cigaretu za druhou. Dříve než začali mluvit o vlastním problému, zapsal si do sešitu základní údaje o pacientovi: věk, zaměstnání atd.
„Poslouchám vás,“ řekl. „O co jde?“
„V první řadě bych rád věděl, jestli jsem zdravý nebo ne.“
„To bych měl zjistit poté, co vás vyšetřím.“
„Ne, nerozuměl jste mi. Chtěl bych, abyste mi řekl ještě před vlastním vyšetřením, jestli na první pohled vypadám jako zdravý člověk, nebo ne. Prosím vás, udělejte mi celkovou prohlídku.“
„Tu vám udělám,“ řekl doktor, „až si promluvíme.“
„Chtěl bych, abyste mě prohlédl předem. Rád bych věděl, ještě než spolu budeme mluvit, jestli jsem, nebo nejsem zdravý.“
„Tak dobře, vyšetřím vás.“
Lékař začal s prohlídkou. Změřil mu tlak, pulz, poslechl si, jak dýchá, překontroloval nervové i psychické reflexy.
„Jste zdráv,“ potvrdil.
„Děkuji, je to pro mě velmi důležité.“
„Teď vás poslouchám. O co jde?“
„Podívejte. Měl jsem jednoho přítele, který před dvaceti lety zemřel na frontě.“
„A dál?“
„Dnes v noci, ve dvě hodiny, jsem se vzbudil a on byl u nás doma.“
„A?“
„To je všechno.“
Lékař si zapálil. Natáhl ruku s balíčkem i k němu.
„Kouříte?“
„Ne, děkuju.“
„Jestli chcete, můžeme si to zopakovat. Měl jste přítele, který před dvaceti lety zemřel na frontě. A dál?“
„Dneska v noci, ve dvě hodiny, přišel ke mně domů.“
„A dál? Co říkal, když přišel?“
„Nic zvláštního. Prostě jsme si povídali.“
„Dlouho?“
„Dost dlouho. Asi dvě hodiny.“
„A o čem jste mluvili?“
„Přesně si nevzpomínám.“
„Povězte mi o tom trochu víc. Jaký to byl rozhovor? O čem jste si povídali? Tak jako byste se viděli po dvaceti letech?“
„Ne, spíš jako bychom byli přátelé celou tu dobu. Abych tak řekl, spíš jako bychom byli kolegové v práci, jako bychom bydleli ve stejné ulici a denně měli ráno společnou cestu.“
Lékař si zapálil další cigaretu, ačkoli tu předchozí vykouřil jen do půlky. Něco málo – tak dvě slova – si krátce poznamenal do zápisníku a pak se zeptal:
„Jak se ten váš přítel jmenoval?“
„Chiţimia.“
„A v kterém roce zemřel?“
„Ve čtyřicátém třetím. Na frontě.“
„Jste si naprosto jist, že je po smrti?“
„Ano. Byl jsem u toho.“
„Co to znamená: Byl jsem u toho?“
„Zemřel mi v náručí.“
„Třeba nezemřel. Třeba později přišel k sobě.“
„Byl jsem u toho, když ho pohřbívali.“
„Tak tedy, jak si tuhle návštěvu vysvětlujete?“
„Proto jsem přece přišel k vám. To přece patří k vaší práci, že byste mi to měl vysvětlit.“
Lékař si zapálil další cigaretu.
„Myslím, že jste měl jen velmi živý sen.“
„Jste si tím jistý?“
„Téměř jistý.“
„A tak jak vysvětlíte, že moje žena nás z vedlejší místnosti, z ložnice, slyšela mluvit? Jak vysvětlíte, že ráno jsem ho potkal na ulici a že jsme šli společně až do práce?“
„Víte co?“ řekl lékař a zamáčkl cigaretu, „přijďte znovu za dva dny a pak mi řeknete, co se ještě přihodilo.“
„Dobře. Přijdu. Na shledanou.“
Vyšel na ulici. Na rohu uviděl Chiţimiu, jak na něho čeká.
„Odkud jdeš?“ zeptal se ho dotyčný.
„Od doktora.“
„Co je s tebou?“
„Bolí mě hlava.“
„Pomohlo by ti, kdybys byl víc na čerstvém vzduchu.“
„To bych opravdu potřeboval.“
Probírali to téma až k mužovu domu. Ten zahnul do dvora, Chiţimia pokračoval v cestě.
„Promiň, že jsem tě dneska v noci obtěžoval,“ zavolal ještě muž po několika krocích.
„Nic se nestalo.“
Vešel do bytu a uviděl svou ženu v posteli. Ležela.
„Dneska jsem nic nevařila,“ řekla mu, „vezmi si něco ze spíže.“
„Byla jsi v práci?“ zeptal se.
„Ne, zůstala jsem v posteli. Bylo mi zle. A co ty?“
„Mně bylo taky špatně. Bolela mě hlava.“
Odešel do kuchyně, uvařil si lipový čaj, vypil ho a šel si lehnout. S obtížemi asi po hodině a půl usnul, když si přečetl asi sto stránek tlustého románu. Najednou polekaně procitl. Podíval se na hodinky, byly dvě.
„Někdo zvonil?“ zeptal se ženy, ale ta neodpověděla, spala.
Vstal a šel do obýváku. Zaposlouchal se a znovu zaslechl cinknutí zvonku od bytu. Došel do předsíně a zeptal se potichu:
„Kdo je?“
„Já,“ odpověděl šeptem hlas zpoza dveří.
„Kdo, já?“
„Chiţimia.“
„Co chceš?“
„Jak, co chceš? Přišel jsem za tebou.“
„V tuhle hodinu?“
„A co, spíš snad?“
„Nespím, ale co…“
„Tak otevři.“
Otevřel. Chiţimia vešel po špičkách.
„Věděl jsem, že nespíš, proto jsem přišel. Ani já nemůžu spát.“
„Proč?“
„Nevím.“
„Od kdy nemůžeš spát?“
„Už dvacet let.“
„Chceš říct, že už dvacet let jsi vůbec nespal?“
„Ani minutu.“
„Nezkoušel jsi prášky na spaní?“
„Tuny!“
„A?“
„A nic. Ani oko nezamhouřím.“
Mluvili o tom asi dvě hodiny. Přesně ve čtyři Chiţimia řekl:
„Mám dojem, že jde na tebe spaní. Běž si lehnout.“
„Ano, v tuhle hodinu na mě vždycky přichází spánek.“
„Tak to tě nechám. Dobrou.“
„Dobrou.“
Doprovodil ho ke dveřím, rychle přeběhl do ložnice a vklouzl do postele. Hned usnul a probudil se ve tři čtvrtě na šest. Žena už měla připravenou kávu.
„S kým jsi to mluvil dneska v noci? Slyšela jsem tě ze spaní, jak s někým vedle mluvíš.“
„No, byl u mě dneska v noci zase Chiţimia.“
„Jaký Chiţimia?“
„Když ho neznáš, tak co se mě pořád ptáš?“
„Ptám se, a proč se rozčiluješ?“
„Protože se mě ptáš na jednu věc tisíckrát. To je ten tvůj pitomý zvyk.“
„Jsi nemožný. Ptám se, jestli je to ten Chiţimia, s kterým jsi byl na frontě.“
„Ano, přesně tenhle.“
„Neříkal jsi snad, že je mrtvý?“
„Říkal. A co?“
„Jaké a co?“
„A co má být?“
„Jestli je mrtvý, jak by k tobě mohl dneska v noci přijít?“
„Copak to nejde?“
„Copak to jde?“
„Ále, zapomeň na to!“
„Pomátl ses, co tě to chytlo v poslední době? Nebo mě chceš přivést do blázince? Nebo přímo do hrobu?“
„Konec! Skonči to!“ vyskočil od stolu.
Jeden z hrnků s kávou se vylil na koberec.
„Idiote, zničil jsi koberec!“ křičela za ním, ale on už byl na odchodu, jen dveře třískly.
Na ulici se ho Chiţimia s lehkou ironii klidně zeptal:
„No?“
„No jo.“
„Tak proč se nerozejdete?“
„Kdybychom měli dítě, rozešli bychom se. Takhle, kdybych ji nechal samotnou, nevydrží to.“
„Je to tvoje věc. Tebe se to týká.“
„To vím, že je to moje věc.“
„Zkus zůstat v klidu. Třeba bude taky.“
„I když jsem klidný třeba celý den, v tu chvíli se neznám.“
Tak došli až k ministerstvu, kde se rozloučili.
Celé odpoledne se procházel po parku na čerstvém vzduchu a navečer v osm už byl na poliklinice, kde psychiatr T.C., člen korespondent Akademie věd, ordinoval pro veřejnost. Právě si zapaloval cigaretu, nabídl jednu i jemu.
„Děkuji, nekouřím.“
„Vím, ale chtěl jsem zjistit, jestli jste nezměnil názor, co jsme se neviděli.“
„Ne, zůstal jsem stejný.“
„Co je nového?“
„Nic.“
„To znamená?“
„To znamená, že je to pořád stejné.“
„Chcete tím říct, že přišel i dneska v noci?“
„Ano, zase ve dvě hodiny. A odešel zase ve čtyři. Ráno mě doprovodil do práce.“
„Manželka něco zahlédla?“
„Slyšela nás mluvit. Samozřejmě, že ráno udělala scénu, ale tohle je jiná otázka a ne tolik zajímavá.“
Lékař si zapálil a asi na minutu se zamyslel.
„Nechcete mi znovu vyprávět, jak před dvaceti lety tenhle Chiţimia zemřel? Povězte mi to podrobně.“
„Ale rád.“
Dal se do vyprávění, lékař poslouchal a nespouštěl z něho oči.
„Před vojnou jsme se neznali, poprvé jsme se viděli u pluku. Oba jsme byli četaři, a protože jsme byli jediní intelektuálové u roty, oba stejně staří a oba studenti, spřátelili jsme se.“
„V čem spočívalo vaše přátelství?“
„Byli jsme prostě nejlepší přátelé. Nic jsme přes sebou neskrývali a o všechno jsme se dělili. I přemýšleli jsme stejně, takže jsme se rychle sblížili. Společně jsme lépe snášeli všechny válečné útrapy. Tehdy jsme měli spoustu humoru a měli patent na rozum. Všechno jsme si dokázali vysvětlit, všechno bylo normální: život, smrt, válka, zranění, hlad, špína, zima, hloupost, mizérie, utrpení, láska, nenávist, bestialita, něžnost, nekonečno, umění, naprosto všechno bylo normální, ničemu jsme se nedivili. Proto také zemřel velmi klidně, i když věděl, že umírá. Mluvili jsme spolu až do poslední chvíle, nezdálo se mu vůbec nenormální, že chytil střepinu z granátu a že umírá.“
„Přesto je trochu nepřirozené, že dva mladíci uprostřed války jsou tahle rozumní, takhle rezervovaní, abych tak řekl. Co vás k tomu vedlo?“ zeptal se lékař.
„Netečnost. V našem okolí bylo všechno tak příšerné, že jsme se rozhodli, že budeme neteční. Nic jsme neodsuzovali, ničemu se nedivili, nebouřili se, nenaříkali, neprotestovali, brali jsme všechno, jak to přišlo. Tohle byla cesta, kterou jsme si zvolili my. Ale existovaly i jiné. Za všech důležitějších životních situací vede podobně jako z křižovatek více cest.“
„Tohle řešení jste si zvolili sami?“
„Samozřejmě.“
„Ve chvíli, kdy umíral, nepoprosil vás tenhle Chiţimia o něco, co jste potom neudělal?“
„Chtěl, abych dojel k jeho rodičům a řekl jim, že zemřel. Jel jsem tam hned, jak jsem se vrátil domů.“
„Je tedy něco, co by vám mohl vyčítat, myslím něco, co se ho týká?“
„Nic.“
„Řekněte mi,“ zapaloval si lékař další cigaretu, „jste si naprosto jistý, že zemřel?“
„Absolutně. Vlastníma rukama jsem ho položil do hrobu.“
„Možná že šlo o jiného vojáka.“
„Ne, to je vyloučené! Byl to on.“
„Přesto by bylo lepší si to ověřit. Nevíte o někom, kdo by Chiţimiu znal? Nějaký přítel nebo příbuzný?“
„Nevím o nikom. Snad jen – jeho rodiče, pokud jsou ještě naživu.“
„Bylo by nejlepší ujistit se. Pro jeho rodiče bude snadné ho poznat. Zavolejte jim, ať se na něj podívají.“
„Dobře, zkusím to.“
Rovnou z ordinace zamířil do čtvrti Colentina, na adresu, kde před dvaceti lety sděloval Chiţimiovým rodičům smrt jejich syna. Rodiče již tehdy byli velmi staří, žili v domku obklopeném ořešáky. Už si nepamatoval ani jméno ulice, ale věděl, že to bylo poblíž skladu dřeva.
Ani ne za hodinu došel na místo. Zabušil na branku, ale nikdo neodpovídal. Vstoupil tedy do dvora a několikrát zaklepal přímo na dveře do bytu, až mu otevřela asi čtyřicetiletá žena.
„Koho hledáte?“
„Rodinu Chiţimiových.“
„Bydlí tady.“
„Žijí ještě staří Chiţimiovi?“
„Jen paní.“
„Mohl bych s ní mluvit?“
„Mluvit s ní můžete, ale neuslyší vás. Umírá.“
„Promiňte, a vy jste kdo?“
„Příbuzná z venkova. Paní si mě zavolala, abych po její smrti převzala dům a abych ji pohřbila.“
Chvilku zůstal v zamyšlení, pak se zeptal ženy:
„Myslíte, že by paní mohla poznat jednoho člověka?“
„Jak by ho mohla poznat, když umírá?“
„Dobře, děkuju vám. Na shledanou.“
„A vy jste kdo?“
Vyšel na ulici, zahlédl taxík, zastavil ho, nastoupil do něj a řekl řidiči, aby ho odvezl do centra. V centru vešel do restaurace Dunaj. Objednal si večeři a půl litru vína. Poté, co se najedl a vypil víno, požádal ještě o jedno. Vypil, zaplatil a vyšel ven. Nejistým krokem mířil k domovu. Byl opilý. Dovrávoral domů a hodil sebou na postel, tak jak byl.
„Svlíkni mě,“ řekl ženě.
„Jdi k čertu, ožralo! Jsem snad tvoje služka?“
„Jak to se mnou mluvíš? Takhle se ke mně chováš?!“
„A jak ty se ke mně chováš, co?“
„Dobrá, dobrá. Nech být.“
Natáhl se na postel oblečený i obutý. Když usnul a začal chrápat, žena ho svlékla a zula. Přesně ve dvě hodiny se vzbudil a zděšeně se jí zeptal:
„Nezvonil někdo?“
„Nikdo nezvonil. To se ti zdálo.“
„Dojdi se podívat.“
„Bojím se.“
„Dojdi tam, vždyť tě nikdo neukousne!“
Došla tam, zeptala se, kdo je, ale nikdo neodpověděl.
„Nikdo tam není,“ řekla ospale a vlezla do postele.
Mechanicky k ní natáhl ruku. Přitiskla se k němu, vzdychla, ale on vzápětí se zvedl a prošel obývákem do předsíně.
„Kdo je?“ zeptal se.
„Já.“
„Kdo, já?“
„Já, Chiţimia.“
„Co chceš?“
„Otevři!“
„Neotevřu. Řekni mi, co chceš?“
„Nebuď hloupý! Co tě to popadlo?“
„Nic mě nepopadlo, chci spát. Tohle není hodina na návštěvu. Přijď zítra ráno.“
„Abys věděl, tak mě štveš.“
„No a co. To je tvůj problém!“
Odešel do ložnice, vrátil se do postele, objal jednou rukou ženu a natáhl se vedle ní. Přitulil se k ženě, vzdychla. Políbil ji a přitáhl jí deku k ramenům. Najednou se zvedl, vyskočil z postele a šel do předsíně.
„Ty jsi zvonil?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl hlas zpoza dveří.
„Tak proč už nejsi pryč?“
„Co je ti do toho?“
„Je mi do toho, že se mi vůbec nelíbí, že stojíš u mých dveří.“
„No a co, že se ti to nelíbí? Budu tady, dokud mi neotevřeš.“
„Tak si tam zůstaň.“
Odešel do postele, objal zase ženu, chtěl si ji přitáhnout k sobě, ale ta sebou trhla:
„Jdi k čertu a nech mě jednou spát! Co pořád otravuješ?“
Neodpověděl. V několika minutách zase usnula. Zkoušel taky usnout, ale marně. Vstal a šel do předsíně.
„Už jsi pryč?“
„Ne,“ odpověděl hlas.
„A co děláš?“
„Čekám.“
„No tak dobře, pojď dál,“ otevřel dveře.
Chiţimia vešel. Sedli si v obýváku.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se Chiţimia.
„Hm.“
„Ani já.“
„A co děláš, když nemůžeš spát?“
„Nic,“ řekl Chiţimia. „Nudím se. Rád bych se třeba procházel, ale nemám s kým.“
„Procházej se sám.“
„Zkoušel jsem to, ale nebaví mě to. Strašně mě to nebaví.“
Rozhovor na toto téma se rozvíjel až do čtyř hodin, dokud Chiţimia neuviděl, že se příteli klíží víčka, a zvedl se k odchodu.
Druhý den ráno, když pili kávu, se ho žena zeptala:
„Zase jste si v noci povídali s Chiţimiou?“
„Zase.“
„O čem, prosím tě, pořád melete?“
„Nevím. Proč ses na něj nepřišla podívat?“
„Chtělo se mi spát.“
„Jestli přijde dneska v noci, otevři mu ty a řekni, ať mě nechá na pokoji, že si chci odpočinout.“
„Dobrá, jen mě nech a já mu řeknu svoje.“
Odešel do práce. Cestou potkal Chiţimiu a choval se k němu o poznání chladněji než v předchozích dnech. Téměř na něj nepromluvil.
Téhož večera znovu zašel za psychiatrem T.C.
„Našel jste jeho rodinu?“ otázal se ho lékař, zapaluje si.
„Našel, ale žije už jenom jeho matka, která je hluchá a umírá. Není schopná nikoho poznat.“
„A on, Chiţimia, byl zase včera u vás?“
„Byl.“
„A dál?“
„Zkusil jsem mu neotevřít, jenže se nedal odbýt. Nakonec jsem otevřel.“
„A o čem jste mluvili?“
„Jako vždycky.“
Lékař si zapálil a na několik minut se zamyslel.
„Víte, o co vás chci poprosit?“ řekl. „Rád bych ještě jednou slyšel, jak zemřel.“
„Rád vám to znovu povím. Byli jsme na předsunuté pozici, na kótě. Spolu jsme obsluhovali lehké dělo, třicítku. Každý z nás seděl v okopu a dělo bylo mezi námi. V jedné chvíli jsem ho požádal, aby přelezl do mého okopu, že já přelezu do jeho.“
„Proč?“
„V tom jeho nebyla voda, zatímco v mém ano. Chtěl jsem si usušit nohy.“
„A dál? Souhlasil?“
„Souhlasil. Přelezl jsem tedy do jeho okopu a…“
„A?“
„V té chvíli vedle něj vybuchl granát.“
Lékař si zapálil a zadíval se na něj:
„Vidíte, tohle je velmi důležitý detail. Chvilku u něj zůstaneme. Včera nebo předevčírem jste řekl, že granát ho smrtelně zranil.“
„Utrhl mu nohy a rozpáral břicho.“
„Jak dlouho potom ještě žil?“
„Tak čtyřicet minut.“
„Povězte mi, co jste v těch čtyřiceti minutách dělali.“
„Hned, jak ten granát vybuchl, jsem vylezl z hlíny, co mě zasypala, skočil jsem za ním do jámy a vytáhl ho. Uvědomil jsem si, co se stalo, viděl jsem totiž, že mu to utrhlo nohy a že mu z břicha vylézají střeva. I jemu v té chvíli došlo, že má odzvoněno, že je konec. Ptal jsem se ho, jestli ho to bolí, nebolelo ho nic, šok ho otupil. –,Zavolám pro nosítka,‘ řekl jsem, ale nenechal mě. ,Nemá to cenu,‘ povídá, ,jsem na sračky. Stejně umřu, ještě než mě dovezou do špitálu. Než abych trpěl po cestě, to radši ať umřu tady.‘ Tehdy, aby už neviděl, že nemá nohy a že mu koukají vnitřnosti, jsem ho z půlky zahrabal do země. Víte, země byla studená a jemu to udělalo dobře, vzalo mu to horečku. Už jsme na frontě viděli podobné případy. Nakonec jsme si začali povídat, bombardování přestalo.“
„O čem jste mluvili?“
„Přesně si nevzpomínám. Vím, že byl klidný, nijak ho nezneklidňoval fakt, že umírá. Od chvíle, kdy jsme odjeli na frontu, jsme věděli, že pravděpodobně zemřeme, a byli jsme s tím smířeni. Zeptal jsem se ho, jestli má nějaké přání, řekl, že žádné jiné přání nemá, než abych zašel k jeho rodičům a řekl jim, že zemřel. Pak mě poprosil, abych mu vyprávěl něco veselého, ale myslím, že mi to nešlo. Ostatně velmi brzy ho chytily předsmrtné bolesti.“
„Nemyslíte si,“ zeptal se lékař a zapálil si další cigaretu, „že jste přesto měl zavolat pro nosítka?“
„Stejně ho nikdo nemohl zachránit. Nemělo to smysl.“
„I tak. Možná, že by mu zastavili krvácení a prodloužili mu život.“
„Nechtěl, abych zavolal pro nosítka.“
„Mám dojem, že mi máte ještě co říct. Co se stalo potom, co ho vzaly ty bolesti?“
„Začal strašně řvát.“
„A dál?“
„Měl tak strašné bolesti, že vzal hlínu a nacpal si jí do úst, aby už nekřičel.“
„A dál? Řekněte mi všechno, nemusíte se přede mnou mít na pozoru.“
„Prosil mě, abych ho zastřelil, aby už ty bolesti neměl.“
„A dál?“
„To, co vám řeknu, zůstane navždycky mezi těmito čtyřmi stěnami?“
„Samozřejmě,“ přitakal lékař.
„Zastřelil jsem ho. Musel jsem.“
„Jak to, že jste musel?“
„Tak jsme se domluvili už dřív: v případě, že by jeden z nás měl skončit jako mrzák, ten druhý ho musí zastřelit.“
„A jak jste ho zastřelil?“
„Vlastně jsem ho nezastřelil. Přiložil jsem mu pistoli k srdci a on sám zmáčkl spoušť.“
„Takže jste mu jen pomohl, aby se zastřelil?“
„Ano, jen pomohl.“
„Nic dalšího nemáte, co byste mi k tomu ještě řekl? Existuje ještě nějaká jiná podrobnost?“
„Ne, to je už úplně všechno.“
Lékař si zapálil a dlouho zůstal zamyšlen. Potom si něco zapsal do sešitu a řekl:
„Teď je všechno mnohem jasnější. To, že jste spáchal vraždu, přesněji polovraždu, tahle skutečnost vás začala v určitém okamžiku trápit. Začala vás trápit skoro po dvaceti letech, protože až doposud váš nervový systém odolával. Teď jste však příliš unavený a už jste dál nevydržel. A já se ptám, proč už jste dál nevydržel. Nejste přepracovaný?“
„Ne, pracuji jako vždycky, osm hodin denně.“
„Vedete normální rodinný život?“
„Moc ne.“
„V jakém smyslu?“
„V tom smyslu, že svoji ženu nenávidím. A manželka zase nenávidí mě.“
„Proč se nenávidíte?“
„To bych vám přesně říct nemohl. Zpočátku jsme si rozuměli, ale časem jsme dospěli k tomu, že se nenávidíme, a ani to neskrýváme.“
„Proč jste se nerozešli?“
„Zvykli jsme si na sebe. Dokonce i když se nenávidíme, můžeme vedle sebe velmi dobře žít, nedostatek náklonnosti není na překážku, nejsme první ani poslední. Ale myslíte, že moje rodinná situace nějak souvisí s tím, o čem jsme mluvili předtím?“
„Já žádnou souvislost nevidím,“ řekl lékař.
„Řekl jste, tuším, že celá historie s Chiţimiou by mohla být obsese, je to tak?“
„Ano, myslím, že je to obsese.“
„A je proti té obsesi možné něco dělat?“
„Spoustu věcí. V první řadě je třeba posílit nervový systém.“
„A dál?“
„To další už jste udělal. Je totiž třeba někomu se s tím tajemství svěřit. Už v pouhém faktu, že jste někomu tu příhodu, která vás tížila na svědomí, vyprávěl, je osvobození i léčba.“
„Myslíte, že z právního hlediska bych mohl mít nějaké problémy?“
„Vůbec ne.“
„Jak to?“
„Z mnoha důvodů. V první řadě proto, že neexistují svědci. Za druhé, protože jste na něj nevystřelil, za třetí, od té doby uběhlo dvacet let, a tak…“
„Přesně řečeno, uběhlo skoro dvacet dva let. Zemřel v říjnu ´43.“
„Z právního hlediska tato záležitost nemá žádnou platnost, nemusíte mít strach.“
„Nemám strach, je mi to jedno, necítím se ničím vinen.“
„Tím lépe.“
„Tedy říkáte, že jde o obsesi a že to jde vyléčit.“
Lékař si zapálil, zhluboka z cigarety popotáhl a pravil:
„Určitým způsobem to jde vyléčit.“
„Jedna věc mi přesto zůstává nejasná.“
„Která přesně?“
„Chiţimia. On existuje.“
„Jak, existuje?“
„Co ho denně potkávám, existuje.“
„Jste o tom přesvědčen?“
„Absolutně.“
„Víte co?“ řekl lékař poté, co chvíli přemýšlel, „Zítra ráno v sedm hodin přijdu k vám domů a do práce půjdem společně. Sám bych ho chtěl vidět. Souhlasíte?“
„Souhlasím.“
„Dejte mi adresu.“
Řekl mu svou adresu, lékař si jí zapsal do sešitu.
Poté se zvedl. Šel přímo domů. Hned jak vstoupil do bytu, žena se ho zeptala:
„Jak to, že jsi v poslední době tak bledý?“
„Vypadám nemocně?“
„Ne, to ne, spíš unaveně.“
„Jsem hodně unavený. Dneska večer si chci jít brzy lehnout.“
„Vždyť si můžeš lehnout třeba hned. Nechceš lipový čaj?“
„Ano, udělej mi ho, nic jiného nechci.“
Vypil čaj a lehl si, usnul na půl hodiny poté, co přečetl kousek románu. Přesně ve dvě se vzbudil a zeptal se ženy:
„Nezvonil někdo?“
„Neslyšela jsem nic.“
„Jdi a podívej se.“
„Nikam nejdu, je mi zima.“
Vstal a šel sám. Z předsíně se zeptal:
„To jsi ty, Chiţimio?“
„Já.“
„Pojď dál.“
Otevřel dveře a Chiţimia vešel. Posadili se do křesel v jídelně.
„Cos dělal,“ zeptal se Chiţimia, „spal jsi?“
„Ne, čekal jsem tě,“ odpověděl. „Omluv mě na chvíli.“
Odešel do ložnice a zašeptal ženě:
„Pojď se mnou.“
„Proč mám jít?“
„Chci, abys ho viděla i ty.“
„A když ho uvidím, co z toho?“ zeptala se ospale.
„Stačí, že ho uvidíš. Moc tě prosím.“
„Nevidíš, že jsi blázen?“ řekla rozmrzele, tlumeným hlasem, nadzvedla se z postele a opřela se o roh. „Voláš mě, abych ho viděla, a to je všechno. Proč bych ho měla vidět?“
„Jdi se vycpat,“ odešel a třísknul dveřmi.
„Co se děje?“ zeptal se Chiţimia.
„Nic.“
„Jsi nervózní, vidím to.“
„Jsem, ale to není důležité.“
„Zkus se uklidnit.“
„Už jsem klidný. Řekni mi, vypadám špatně?“
„Ne, jenom trochu unavený.
„Opravdu jsem trochu unavený. A ty se cítíš jak?“
„Stejně.“
„Můžeš spát?“
„Ne, ale ani necítím, že bych to potřeboval.“
„A proč chodíš za mnou?“
„Nudím se, jsem sám.“
„Jiné přátele nemáš?“
„Ne, jenom tebe. Nevím, jestli si vůbec uvědomuješ, jak jsem osamělý.“
„Uvědomuju.“
Chvilku mlčeli.Chiţimia se díval do prázdna.
„Mám dojem, že mi chceš něco říct,“ ozval se po chvíli.
„Ano, něco bych ti rád řekl. Něco nepříjemného.“
„Povídej.“
„Byl jsem u psychiatra a řekl jsem mu o tobě.“
„Co jsi mu řekl?“
„Že mě každou noc budíš a nenecháš mě v klidu.“
„A co on?“
„Prý přijde zítra ráno, aby tě sám uviděl.“
„Proč mě chce vidět?“
„Aby se přesvědčil, jestli existuješ, nebo ne.“
Chiţimia chvíli mlčel a vzdychl.
„Jestli tě tolik obtěžuju,“ povzdechl si, „už k tobě chodit nebudu. Chodil jsem k tobě, protože jsi můj jediný přítel a protože jsem se strašně nudil. Víš moc dobře, že nemám nikoho jiného, ke komu bych mohl jít. Ale když nechceš, tak už nepřijdu.“
Chiţimia se zvedl a zamířil ke dveřím. Nezdržoval ho, zvedl se a otevřel mu.
„Prosím tě, nezlob se na mě,“ řekl na odchodu.
„Nezlobím se a nemusíš se omlouvat.“
Jakmile zavřel dveře, šel si lehnout. Okamžitě usnul.
Druhý den v sedm ráno někdo zazvonil. Byl to psychiatr.
„Dobré ráno,“ pronesl lékař a hned si zapálil. „Tak jsem tady.“
Pozval ho dál a hned mu řekl:
„Víte, tamta záležitost je už vyřešená.“
„Jaká záležitost?“
„S Chiţimiou“
„Jak to myslíte?“
„Mluvil jsem s ním dnes v noci, pochopil, že mě obtěžuje, a slíbil, že už nepřijde. Řekl, že ke mně chodil, protože nemá nikoho jiného a protože se nudí.
„V tom případě,“ usoudil lékař, „je všechno v pořádku. Už mě nepotřebujete.“
„Ne. A mockrát vám děkuju. Co jsem dlužen?“
„Nic, to je v pořádku.“
„Jak to, nic?“
„Nechte to, snad někdy jindy. Kdykoliv budete potřebovat, přijďte.“
„Mockrát vám děkuju, máte to u mě.“
„Na shledanou a buďte zdráv.“
Jakmile se za lékařem zavřely dveře, vešel do jídelny a zakřičel:
„Káva je hotová?“
„Hotová,“ odpověděla mu z kuchyně žena a ve chviličce se objevila s konvičkou a šálky. Když ji nalévala do šálku, vylila trochu kávy na stůl.
„Jsi úplně blbá!“ řekl jí podrážděně. „Ty prostě vždycky musíš něco vylít.“
„Buď tak laskav a ušetři mě svých řečí, mám jich po krk.“
„Rychle vypil kávu a odešel. Spěšně vyšel na ulici, rozběhl se k tramvajové zastávce. Za sebou uslyšel něčí kroky, kdosi za ním běžel. Neodvážil se ohlédnout a jako pominutý v běhu naskočil do autobusu, kde porazil několik cestujících. Průvodčí na něj houkla:
„Co to děláte, zešílel jste snad?“
Vytáhl minci, pousmál se a hlesl vyčerpaně:
„Promiňte.“
Vzal lístek a postoupil. Strašně se zpotil a ztěžka dýchal.
„Dobré ráno,“ zaslechl zezadu známý hlas.