Sbírka Zvláštní radost žít italského básníka Sandra Penny, kterou vydalo nakladatelství BB/art na začátku tohoto roku, je druhým, přepracovaným vydáním těchto básní, které připravil Československý spisovatel již roku 1986 pro členy Klubu přátel poezie v nikoli zanedbatelném nákladu deseti tisíc kusů. Je tedy zarážející, že se knížka prezentuje jako první vydání, ale odpusťme tento nedostatek s ohledem na skutečnost, že téměř zároveň s touto sbírkou vydalo nakladatelství BB/art ještě sbírku Giuseppa Ungarettiho Cítění času (jedná se také o 2. vydání) a zprostředkovalo tak hned dvakrát českému publiku italskou moderní poezii té nejvyšší kvality.

Sbírka Zvláštní radost žít představuje celou Pennovu básnickou tvorbu, z níž básně vybral a přeložil Vladimír Janovic, který knížku doplnil i cenným doslovem. První vydání z roku 1986 obsahovalo i ukázky z korespondence Sandro Penna – Umberto Saba, z kritických esejů Piera Paola Pasoliniho a dalších literárních kritiků, kteří v básníkově tvorbě velmi záhy objevili její význam nebo kteří se jeho dílem soustavněji zabývali. Tyto doplňky tak čtenářům umožnily vytvořit si představu o autorových nejistotách, vnitřních náladách a pocitech, ale také o jeho názorech na tvorbu svoji i svých současníků a poezii obecně.

Penna představuje v italské moderní poezii ojedinělý zjev nezapadající do žádné literární skupiny. Charakteristickou pro jeho poezii je její jednotnost: během let neprodělává výrazný vnitřní vývoj, jako by básník hned od počátku našel sebe sama. Někdy je obtížné jeho básně datovat, v českém vydání jsou proto básně zařazeny podle příslušnosti k jednotlivým sbírkám, v nichž vycházely tak, jak je autor postupně publikoval: Básně, Mladistvé nápady, Poznámky, Zvláštní radost žít, Kříž i rozkoš, Nevydané básně, Jiné básně, Zvláštnosti a Zmatený sen.

Jen obtížně nalezneme v Pennově tvorbě delší básně. Převládají trojverší až pětiverší, nezřídka se setkáme i s dvojverším. Básně se vyznačují jednoduchým jazykem, neměnným v celé Pennově poezii. Jejich sdělení je přímočaré a každá báseň tvoří do sebe uzavřený významový celek, v případě nejkratších básní mimořádně koncentrovaný. Evokují prchavé okamžiky, leckdy teprve pár chvil staré, uchycené na papír jako vzpomínky, a vyjadřují niterné pocity básníka, který se vzpíná k přírodě či nostalgicky vzpomíná na svá milostná poblouznění, svá hledání sebe a svého klidu, který se nedostavuje.

Procházíme-li Pennovou poezií, potkáváme mladé námořníky v zakouřených tavernách, dělníky obědvající pod širým nebem, či atlety s propracovanými těly, nejčastěji však všudypřítomné chlapce; dostáváme se do uliček a na náměstí italských měst, kterými básník v životě prošel a která klokotají životem, nebo do krajiny často ponořené do melancholického deště či naopak žhnoucí v záři slunce. Jsme svědky toho, jak básník zakouší muka lásky, bolest a trýzeň, náhle pak blaženost a pocity štěstí. A z dálky k nám doléhá zvuk vlaku, kterým básník jel, na který čekal, či který snad zahlédl, a který je jedním z častých motivů Pennovy poezie.

Lehkost, s jakou autor spojuje výrazy vznešené s těmi každodenními, a výpovědní hodnota básní, koncentrovaná jen v pár slovech, a přeci tak plná významu, jsou tím, co z Penny činí jednoho z nejvýraznějších básníků italské poezie dvacátého století. Právě kvůli svému stylu, který se nepokouší o žádná inovativní řešení versifikace či lexika, tématům čerpajícím z všedního života, přímočarosti a upřímnosti, s jakými v nich promlouvá, a pocitům, kterými jsou prodchnuty, jsou jeho básně přístupné širokému okruhu čtenářů a mohly by výrazně oslovit i české publikum (bezpochyby by si jeho pozornost zasloužily). K tomu může přispět jak krátkost a významová přístupnost skladeb, tak i zdařilý překlad Vladimíra Janovice, který neubral nic na síle Pennovy poezie.