Poznámka k novému vydání
Dnes je už velmi těžké si představit, jak byla Istrie pustá v padesátých letech, ale i v šedesátých, kdy byl Krátký výlet napsán. Před tím, než ji zachvátila veliká evropská turistická horečka. Není naším cílem zjistit proč, ale byla tu ekonomická emigrace před válkou, pak válka, následně exodus mnoha Italů z měst a katastrofální jugoslávská zemědělská politika na vsích. Do Rovinje jsem přijel poprvé v roce 1955 a o rok později jsem se už nastěhoval do starého, opuštěného, napůl rozpadlého domu, kde jsem nakonec zůstal bydlet, alespoň během teplých měsíců, dodnes. Domy byly bez obyvatel, okna zatlučená prkny, a to nejen ve městech na pobřeží; přes vnitrozemské vesnice se projíždělo jako přes nějaký fantastický vymřelý svět.

Chci tím říci: nakolik může krajina v Krátkém výletu dnes na někoho působit jako z nějakého kataklizmatického snu, přesto se v románu popisuje jen reálné prostředí a ne nějaká poušť od Saint-John Persea či T. S. Eliota a ani ta Buzzatiova, tatarská. Do té doby jsem se opravdu neúčastnil žádné umělecko-historické expedice – stalo se to až o pár let později, kdy už byl Krátký výlet vydán, a ta zkušenost byla úplně somnambulní; cituji Krátkou poznámku namísto autobiografie, vydanou v listu Telegraf roku 1970:

„Napsal jsem román Krátký výlet, ve kterém se vypráví o Istrii a středověkých freskách, které se stále dají v tomto kraji vidět na zdech starých kaplí, a možná dva nebo tři roky později jsem byl na výletě se skupinou mladých historiků umění, kteří určitě můj román nečetli, a došli jsme doslova do míst, která jsou v mé knize popsaná. Ale nikdy před tím jsem tam nebyl a ani by mě nenapadlo, že mohou existovat v takové podobě i jinde než v mé fantazii.

Tato somnambulní zkušenost mě neuspokojila, ale vystrašila: kdoví, jaká absurdní nebo monstrózní věc vypadne z mého pera příště; a to pak budu muset v takovém světě i žít?“

Teprve tehdy, plahoče se po Istrii jako souputník nadějných hledačů fresek, jsem viděl, že jsem se zabýval doslova “realismem“. Dobře si vzpomínám, jak jsem byl překvapen při rozhovoru s německým překladatelem a jeho redaktorem v Hansen Verlag, kteří si během rozhovoru, který se točil kolem knihy, vzpomněli i na imaginární krajinu. Když jsem jim řekl, že tato krajina je realita, nevěřili mi. Tak je to vždycky, když je řeč o realismu: každý věří tomu, co chce, aby bylo reálné. Nevěřili mi, jak si vzpomínám, ani nic dalšího.

Dnes je také těžké představit si Krátký výlet jako nějakou politicky nebezpečnou alegorii. Krátký výlet jsem napsal, vážně, jedním dechem během týdne, kdy jsem seděl doma a čekal, až pomine nějaká politická nepohoda, do níž jsem se dostal. Jedno která – do politické nemilosti jsem se dostával každou chvíli, tahle byla pouze jednou z nich, snad jen trochu vážnější. Nechodil jsem do města, aby známí nemuseli otáčet hlavu a přecházet na druhou stranu ulice, aby mě nemuseli pozdravit. V podstatě jsem se trochu styděl, že vůbec existuji. A tak jsem sám žil v nějakém druhu společenské pouště, která se možná projevila i v krajině příběhu.

Každopádně, nakolik si vzpomínám, když jsem román psal, opravdu jsem neměl na mysli žádnou politickou proklamaci či nějaký alegorický obraz cesty naší generace, ještě méně pak „naší cesty k socialismu“, která končí nijak a nikde, a nebo, jak bdělí ideologové rychle odhalili, nějaký svůj „negativismus“ či (což bylo podle nich v podstatě totéž) „nihilismus“. Spíše se mi jako vypravěči tato krajina vznášela nad hlavou. Ta zpustošená krajina, spojená s mým soukromým životem v tom okamžiku ne právě v nejoptimističtějším stavu, vytvořila možná náladu Krátkého výletu. V té době byli vítězové ještě plni sami sebe a pevně věřili v další vítězství: bušili jsme se do prsou kvůli našemu „dějinnému poslání“ a uši jsme měli zacpané slovy soudruha Zogoviće, podle kterých bylo všechno dosud „prehistorie“ a teprve nyní, od nás, začíná „historie“. Krajina, kterou tolikrát prošly dějiny a kde z celé historie není vidět skoro nic, kromě pár opadávajících fresek, vytvořila otázku i o stopách, které naše aktivity zanechaly nebo zanechají na tom nic nedarujícím tvrdém terénu.

Ač jsem celý život byl v politickém systému, který bral literaturu podle svého programu jako část běžné politiky, respektive jako „stranickou práci“, a kde každý špatný literární tah měl své praktické dopady, nikdy se mi nepodařilo vážně pochopit tu přílišnou váhu, která byla literatuře připisována. Zvláště, když byl její vliv silně omezen masmédii a celý proces vytváření veřejného mínění byl založen na vzájemném donášení a cenzurování. Vždyť i kdybych měl nějaké politické „úmysly“, stejně bych Krátký výlet nemohl vnímat jako politickou „akci“. Podcenil jsem, jako obvykle, potřebu režimu hledat stále nové a lehko kontrolovatelné, exemplární nepřátele.

Věděl jsem, že jsem jen spolucestující, ale tehdy jsem ještě vůbec nevěřil, že stojím na cestě vítězné historie, a když už stojím, tak jsem stejně tak nedůležitý, že se ta cesta nemusí namáhat ani mě přejet, aby pokračovala po své globální dráze. Myslel jsem, že jsem buď neznatelný, nebo nepozorovatelný.

A tak jsem, navzdory místní nemilosti, do které jsem upadl, poměrně klidně odnesl dopsaný rukopis do časopisu Forum. A tady začíná vydavatelská historie, kvůli které tohle všechno píšu, abych usnadnil práci nějakému budoucímu badateli, že rozdíly ve zveřejněných verzích románu není třeba připisovat nějakým tajemným kreativním vymyšleninám autora.

Proč jsem vzal rukopis právě do Fora? Kvůli dvěma starším kolegům, kteří časopis vedli a se kterými mne spojovalo vzájemné porozumění a úcta. Je těžké dnes pochopit, co tehdy znamenala ta vzájemnost v naší, ostře podle generací rozdělené společnosti, a kde se neustále bedlivě sledovalo, aby nevznikly nějaké zárodky mezigenerační intelektuální solidarity, které by mohly konkurovat vládnoucímu pořádku (na každé takové „sdružování“ se hledělo úkosem, jako na podvratné. Dokonce i veselá „Skupina idiotů“, plod čisté literární fikce, byla v té době skutečně stranicky vyšetřováno). Moje generace vyrostla bez otců, bez učitelů a úředníků, a tak lidé jako např. Marijan Matković či Ivan Krolo (šéfredaktor a tajemník Fora), kteří si přáli vše dobré pro literaturu i pro mladší kolegy, se snažili v tom všeobecném intelektuálním rozkladu zachraňovat, co se zachránit dalo, a přesto se jim podařilo zůstat na místě, ze kterého to lze provádět, byly vzácnou výjimkou.

Oba mi byli nakloněni i jako spisovateli i jako člověku. Oba pro mě udělali mnoho dobrého, když to bylo nejvíc potřeba, oba jsem měl rád a cenil jsem si jich, každého jinak. Mluvím tu o tom, protože pak bude snazší pochopit rozhovor, který následuje: všechno, co mi radili, jsem musel přijmout jako dobře myšlené, tak to také bylo myšleno. Už ten rozhovor byl důkazem velké důvěry: daleko jednodušší by bylo rukopis potichu odmítnout a očekávat mlčenlivé pochopení. Takové byly časy.

„Ať si říkají, co chtějí,“ řekl Matković, „my to stejně vydáme.“

Rozhodl se, že román vyjde ve třech pokračováních. Ale podle jeho ustaraného obličeje jsem pochopil, že to nebude tak jednoduché. A když se takový starý lišák leká, tak mladí zajíci, jako jsem byl já, by měli utíkat a neohlížet se.

“Vydáme to,“ řekl a uklidňoval sebe i mě, “ale panika je veliká, tak se tvůj text bude číst pod lupou: z každého komára mohou udělat slona. Dovol, abychom pár nejkřiklavějších míst trochu umírnili. To stejně na věci skoro nic nemění a pak, až humbuk přejde, to stejně zveřejníš, až ti román vyjde jako kniha.“

Zpočátku jsem se trochu bouřil kvůli poškození autorské integrity, ale jeho argumenty byly nezpochybnitelné.

„Hlavní je, abys to teď zveřejnil ve Foru, aby se vidělo, že nejsi u ledu,“ řekl. “Nejdůležitější je přežít.“

„Není potřeba to teď přiostřovat,“ řekl Krolo. „Jinak si to odskáčeme všichni.“

„Víš, jak všichni čekají, aby se do nás pustili?“ řekl Matković.

Tak jsme si všichni tři sedli a uklidňovali jsme se. Všem se nám především ulevilo, když jsme se shodli, že nejdůležitější je přežít. A také, že to není nic až tak zásadního, abychom kvůli tomu šli do nějaké ideologické války. I tak nás mají všichni v hledáčku. Už toho bylo dost a to, že chceme demonstrovat, že mé jméno není „v klatbě“, je dostatečně velké hrdinství prokázané tím, že se vůbec vylézáme na světlo, není nutné tahat kočku za ocas. 

Jako bychom se my tři sešli a tancovali kolem stolu, jako tři velké chytré kočky kolem horké kaše.

Co jsme vyhodili, co jsme změkčili? Už si na všechny detaily nevzpomínám. Všichni tři jsme se lépe shodli, co je třeba vyhodit, než ti, co to mají v pracovní náplni a kteří by nejraději vyhodili vše, a tak jsme možná v tom snažení a horlivosti tu a tam přeháněli, ale všechno pro obecné blaho. Jestli jsme se jeden před druhým trochu styděli nebo ne, je pouze akademická otázka; byli jsme každopádně v této práci společně a bylo to pro nás lepší. „Stud je v dnešním světě,“ zapsal si o hodně později Matković, „jediný důstojný pocit, který nám zůstal.“

Největším zásahem bylo bezpochyby vyhození Epilogu. V tomto místě jsme správně předpokládali, že by byl hlavním generátorem obžaloby za banditismus dějinných odpadků, za defétismus a nihilismus. Však se také, když byl později v bělehradském vydání románu Epilog vrácen, tyto obžaloby v Záhřebu promptně objevily.

Některé změny byly spíš humorné: před mými výletníky se objevil ukazatel, který ukazoval směr do nějakého opuštěného kamenolomu, neboli do propasti, a na ceduli stálo: „Zaboč doleva“. Nepozorný autor tady, v zápalu tvorby, nemyslel politicky, ale mohlo se to jasně chápat negativně, že autor dostatečně nepřemýšlel o své orientaci v krajině představ: snadno jsem souhlasil, aby se napsalo „vpravo“.

Vzpomínám si, například, na diskusi, kterou ani nemohu nazvat "lví". Istrie se mým výletníkům v jeden moment zdála tak pustá, že v ní není možné sehnat ani lék, ba ani „pár lvů“, ač by to správně měli být. Bylo to to samé, jako by se ptali: „Kde jsou ti dva lvi?“, a tak jsme lvy odstranili jako nacionalistickou smutnou vzpomínku a také jako evidentní zeměpisnou dezorientaci.

Vím, že jsem vyhodili větu „Možná budeme mít štěstí a ne nepohodu“, aby nebyly pochyby o jejím meteorologickém smyslu. Vím, že také byly problémy kolem dvou Slovinců, kteří lhostejni k vyšším cílům se při pití separují a kterých se „naše věc“ vůbec netýká. Byla i nebezpečí, která nebyla přímo spojená s politikou: vyhodili jsme citaci tehdy populárního šlágru „Ja sam mala vučica, ti si mali vuk…“ (Já jsem malá vlčice, ty jsi malý vlk…), protože by rým v následujícím verši (…idemo na fuk / …jdeme na fuck) mohl urazit socialistickou morálku i vážnost akademického časopisu. Ale nemá smysl dále vypočítávat. Vzpomínky na podvody možná vytvářejí dojem, že jsme nespravedliví sami k sobě: některé z rozdílů, které jsem viděl v první verzi, byly možná výsledek tiskařské svobody, pokud není přímo řeč o té druhé svobodě.     
(pokračování)