Politicky nekorektní pojednání o vlivu peněženky na sociální chování muže
Kelman, Nic: Holky

Politicky nekorektní pojednání o vlivu peněženky na sociální chování muže

Sex v literatuře je zase sexy, alespoň podle kurzu, který v roce 2003 nastolila díla dvou autorů z protilehlých břehů Atlantiku. Ve Velké Británii vyšel román Politics Adama Thirwella, v newyorském nakladatelství Little, Brown and Co. debut Nica Kelmana nazvaný prostě girls.

Zatímco Thirwellův příběh se halí do názvu, jenž evokuje spíše boj v parlamentu než v posteli, Kelman své téma přiznává bez okolků. Jeho román je v internetovém knihkupectví Powells Books charakterizován následujícími kategoriemi: mladé ženy, dospívající dívky, erotický román. Z těchto termínů i z pocitů, které vzbuzuje lascivní černá obálka originálu, na níž se ve starorůžové skví titul románu, by nejeden zájemce mohl usuzovat na další z řady touhu a chtíč vzbuzujících spisků, které na pokračování vycházejí v Hustleru a podobně zaměřených periodikách. Mimochodem, v USA lze z této kategorie směle vyjmout PlayboyEsquire – vždy si zakládaly na kvalitní četbě, což potvrzuje i dlouhý seznam jmen známých autorů, kteří v nich uveřejnili své povídky; v České republice je pozice obou zmíněných časopisů bohužel naprosto odlišná.

Je zajímavé, že Kelman původně vystudoval úplně jiný obor: na prestižním Massachussetts Institute of Technology se věnoval studiu poznávací vědy (cognitive science) a navštěvoval mimo jiné i kurz slavného Noama Chomského. Už tehdy však budoucí prozaik manifestoval svou zálibu ve věcech spojených s lidskou sexualitou – v rámci studia přišel s projektem, ve kterém zkoumal vliv orgasmu na chování mužů. Kelman zjistil, že post-orgastický stav u mužů výrazně zvyšuje jejich rozhodnost a úspěšnost v řešení problémů, což se podle něj dá vysvětlit radikální změnou v hladině a složení hormonů. Zdá se tedy, že sex dokáže skvěle naladit mužské tělo na stresové situace, které nastávají v zaměstnání. Z celého výzkumu vyplývají dvě věci. Zaprvé, sex a úspěch v profesionálním životě na sobě mohou (ale nemusejí) záviset. A zadruhé, na ženách se podobný pokus vůbec neprováděl.

Už za studií na MIT však Kelman pokukoval po humanitních vědách. Na Newyorské univerzitě si udělal bakaláře z filmu a médií a po absolutoriu v Bostonu se přihlásil na kurz tvůrčího psaní na rhodeislandské Brown University. Jako diplomovou práci tu předložil text románu girls a obdržel za něj Cenu Jamese Assatlyho, která je na Brownu udílena studentovi, který „nejlépe zpracuje téma sexuální identity, osobní důstojnosti a sociálních změn“. Těžko říci, kterou z těchto ctností měli porotci na mysli, leda by se záliba v mladých dívkách dala považovat za určitou oceněníhodnou formu sexuální identity. Anebo byla porota složená převážně z mužů ve středním věku.

Taková charakteristika totiž přesně padne i třem anonymním hrdinům Holek. Peníze pro ně nepředstavují žádný problém, jejich pocit jistoty a životního ukotvení pramení z vědomí, že si za své peníze mohou koupit úplně všechno. Jejich tour-de-force trochu připomíná Erika Packera z prozatím posledního románu Dona DeLilla Cosmopolis, nesmírně bohatého muže, který si vytváří svůj vlastní svět. Kelmanovi byznysmeni však přece jenom patří do poněkud nižších vrstev společenské smetánky; snad právě proto si svých peněz dokáží více užít. Smyslem jejich života není hromadění dalších financí či pozemských statků, ale chtějí je využívat k dokazování svého společenského postavení a moci, která z něj plyne. Rozdíl mezi nimi a běžnými muži je dobře patrný ve scéně, v níž manželská dvojice obdivuje hrdinův drahý fotoaparát. Pro něj je to jen hračka, nástroj, pro ně takřka modla.

Naši tři protagonisté mají samozřejmě společné ještě jedno, zálibu v mladičkých holkách. Zní to takřka jako archetyp: starší úspěšný muž se zamiluje do dívenky, která jej omlazuje a dodává mu lesk při oficiálních příležitostech. Jenže takhle vypadá společensky přijatelný model, s nímž se sice nerady, ale přesto smíří prakticky všechny vrstvy společnosti. O mnohých, daleko důležitějších aspektech věkových i sociálních mesaliancí se běžně cudně mlčí, ačkoli se rozumějí jaksi samo sebou. A právě tady nastupuje Nic Kelman svou literární cestu, za niž si mnohokrát vysloužil obvinění ze šovinismu. Mladé holky jsou pro protagonisty románu prostředkem v bojích, v nichž musí každý den dokazovat své postavení. Vztah k nim je motivován především hodnotou jejich nezkaženého mládí, v němž ještě netouží po mužově peněžence a nekompenzují si nedostatek zájmu opulentními nákupy v nejdražších buticích. Nové partnerky jim také slouží jako výkladní skříň jejich úspěchu: hele, jakou krásnou dívku jsem dokázal ulovit. A především: znovu jim poskytují tolik toužený pocit vzrušení a ohrožení, jejž díky svému finančnímu zabezpečení už dlouho nepoznali. Největším nebezpečím pro muže jsou pohodlnost a nuda a vítaným prostředkem na jejich potlačení je nevázaný hédonismus.

Touha po konfliktu je člověku přirozená. Historie lidstva je rámována půtkami, boji a válkami, z pole válečného se však v moderní době konflikty přesunuly spíše do kanceláří. Místo meče mají nyní muži v ruce počítačovou myš, místo pobíjení nepřátelských vojsk se věnují rozmnožování nul u částky na svém kontě. A ještě jeden rozdíl tu je: dříve se muži utkávali pouze s muži. Síly byly vyrovnané a k potření protivníka se dalo použít prakticky jakýchkoli prostředků. V okamžiku, kdy do tohoto nelítostného souboje vstoupily ženy, bylo třeba stanovit, jaké zbraně jsou ještě přípustné a kterých bude třeba se v rámci fair souboje pohlaví vzdát. A právě tohle trápí hrdiny Kelmanova příběhu. Šovinismus v jejich podání není ničím jiným než aplikací darwinovského principu na moderní společnost, podle nějž vyhrává vždy nejsilnější. V okamžiku, kdy je tento souboj na život a na smrt svázán jakýmisi pravidly, která omezují mužské schopnosti tak, aby měly šanci uspět i ženy, se cítí zbaveni práva na triumf. V Holkách čteme: „Máme problém s tím, když říkáte: ‚Jsme stejně silné jako vy, a teď nás přestaňte mlátit‘“. Jak jinak se dají definovat pravidla dnešního byznysu, než prostým konstatováním, že žádná pravidla (vyjma kriminálních) neexistují? Je to sice kruté konstatování, ale takový je i zmíněný byznys. Frustrace mužů a veškeré důsledky z ní vzhledem k ženám vyplývající pak vyvěrají nikoli z pocitu ohrožení ze strany žen, ale ze strachu, že muž bude zbaven svých ostrých zubů a schopností a klesne na jejich úroveň: „Cítíme se ohroženi ne vaší rostoucí silou, ale naší narůstající slabostí“.

Z toho pramení i vztah Kelmanových hrdinů k ženám. Hranice jejich šovinistického smýšlení je vedena nejen pohlavím (relativitu v tomto směru ostatně dokazuje i setkání jednoho z hrdinů s homosexuálním starším mužem, s nímž při pohledu na jeho mladičkého přítele hlavní hrdina sympatizuje a cítí určité spojenectví), ale hlavně věkem. Mladičké dívky jsou pro muže předmětem erotické fascinace, čehož starší ženy mohou dosáhnout jen stěží, přesto je bez výjimky vztah jejich partnerů k nim čistě materiální. Lásku i chtíč je podle Kelmanova vypravěče možno cítit ke „drahým kamenům, koním i ženám, a to stejnou silou“. Partnerka nemá v životě takového muže žádné výsadní postavení, slouží jen pro pobavení, ozdobu, jako cosi, čím se lze pochlubit. Je tedy nabíledni, že musí svého majitele dostatečně reprezentovat. Když má vaše auto poničený lak a motor už netáhne jako dřív, a pokud na to máte peníze, staré zahodíte a koupíte si nové; podle stejné logiky je zacházeno i s ženami. Koneckonců, ze sexu se už dávno stala komodita, s níž lze volně nakládat, prodávat ji i kupovat. Kelmanův hrdina je stejně nejradši sám, v tom se liší od stejně staré, úspěšné a stejně se chovající kamarádky, které genetika neúprosně nařizuje strážit světlo rodinného krbu a shromažďovat kolem něj celou rodinu. Celý konflikt v Holkách – a potažmo samozřejmě v celé západní společnosti, v níž se vyznává absolutní rovnoprávnost pohlaví – je založen právě na takovém rozporu biologických predispozic a současného modelu sociálního chování u obou pohlaví. Zatímco muži se v tomto prostředí cítí nepřirozeně proto, že v něm panuje umělá rovnoprávnost, emancipované ženy by rády mířily ke stejným výšinám jako muži, ale na nohou vláčí okovy hormonů, jež je nutí rodit děti a starat se o rodinu.

Souboj pohlaví a mužská nelítostnost se pozastaví na jediném místě: to když se svůdce a válečník změní v otce dospívající dívky a uvědomí si, že dcera je ve vztahu k jeho vrstevníkům ve stejném ohrožení jako její spolužačky, když je náhodou on někde potká. Dobyvatelský pud však nelze přemoci, nevinnost mládí je už dávno pryč. Jeden z hrdinů se sice chlubí, že má se svou dcerou výborný vztah a že si skvěle rozumějí, ale ve skutečnosti ji vůbec neposlouchá. Romantiku, jejíž záblesk spatří lhostejný otec při pohledu přes řeku, dávno přebila ošklivost. Ta samá ošklivost, kterou celý román končí.

O svých literárních vzorech Kelman sice mlčí (s tím, že všichni jeho oblíbení autoři jsou dávno mrtví), přesto se však v jeho debutu dají vysledovat četné vlivy z historie světové literatury. Holky jsou poměrně netradičně psány v du-formě. Když se k tomu přidá snový, eliptický styl, díky němuž zní vypravěč, jako by si matně vzpomínal na sen, který se mu zdál uplynulé noci, je výsledkem zajímavý poetický text, který svou členitostí a rozkouskovaností, s níž vypravěč přeskakuje z jednoho místa zeměkoule na druhé, připomíná Apollinairovo Pásmo. Pokud se však jedná o samotné téma, tedy mladé dívky, pak zde musíme zmínit prozaika, jehož dílo dalo těmto nezkušeným, avšak lákavým stvořením pojmenování – jde samozřejmě o Lolitu Vladimira Nabokova, jehož Humbert Humbert si potrpí na třináctiletou dceru své manželky (ve slavném Kubrickově filmu je Lolitě už sedmnáct let, ale to jen proto, aby dílo prošlo sítem cenzorů). Ale zatímco Nabokovův profesor využívá starší ženy k tomu, aby se dostal k vytouženému ovoci, a jeho Lolita je pro něj ztělesněním estetického principu krásy, Kelmanovi muži si dcery svých méně úspěšných vrstevníků berou bez dovolení jejich matek. A ještě jsou na svou posedlost hrdí, na rozdíl od Humberta, který nemá dostatek síly ani na to, aby svou závislost neskrýval, natož aby ji potlačoval. V glamour, zálibě v snobsky drahých věcech a v úvahách o moci peněz, se zase Kelman podobá o mnoho zkušenějšímu Bretu Eastonu Ellisovi, autoru Amerického psycha, ani nemluvě o Martinu Amisovi, jenž peníze vetknul přímo do názvu jednoho ze svých nejlepších děl. Avšak suverénně nejprůkaznější literární inspirací – což koneckonců dokazují i četné citace v textu – jsou Homérovy eposy ÍliasOdyssea. Podle vlastního vyjádření použil autor úryvky z obou děl hlavně z čistě prozaického důvodu: dávají totiž jinak poměrně nekonzistentnímu textu určitou strukturu, komentují a převádějí do mýtické roviny události životů hlavních hrdinů. Lépe se Kelmanovi povedlo naplnit tento záměr v prvé části textu s Íliadou, což možná souvisí s faktem, že historie obléhání a dobytí Tróji je, uchylme se opět k vyjádření samotného Kelmana, „úplně prvním příběhem v západní civilizaci, v níž jeden mocný muž ukradne svému méně mocnému soupeři dívku“. Paris a Meneláos mají své paralely ve vypravěči a Daimonovi (že by nomen omen?), jenž hlavnímu hrdinovi přebere přítelkyni. Pro Meneláa je možná lepší, že neviděl svou Helenu zestárnout v náručí Paridově; jinak by totiž mohla jeho láska dopadnout stejně jako cit našeho hrdiny: láska a chtíč se mění ve falešný soucit a lítost, ba ošklivění. Mezi protagonisty Íliady a Oddysey je zásadní rozdíl, který se odráží i v Kelmanově kompozici. Zatímco Achilles je sice pyšný a urážlivý, je vždy upřímný a nikdy se nepřetvařuje, neskrývá své úmysly – na rozdíl od Odyssea, který by se bez svých lstí do Ithaky nikdy zpět nedostal. Kelmanovi mladí muži jsou jako Achilles, ale jak stárnou, stále více je životní okolnosti nutí, aby se stali Odysseem. Dravá nevinnost mládí se střetává s opatrnou prohnaností středního věku. Je všeobecně známo, jak dopadli Achilles i Odysseus. Ale Achilles pro svou upřímnost a statečnost v boji vystoupal na božský Olymp a zasedl po boku bohů, kdežto Odysseus zůstal pouhým smrtelníkem. Právě ztráta pocitu nesmrtelnosti je cena, kterou Kelmanovi muži platí za to, že si se svými dřívějšími staršími a úspěšnějšími soky vymění místo.

Při četbě knihy budou jistě muži a ženy reagovat rozdílně, ačkoli pocity a někdy i skutky v knize popsané jsou pro většinu společnosti denním chlebem. Muži budou mít pocit, že jim Kelman promluvil z duše, ženy v Holkách zase spatří potvrzení klišé, které tak rády opakují při každé vhodné příležitosti: že chlapi jsou sexisté bez morálních zábran a že takové chování vůči starším ženám (rozuměj jim samotným buď právě teď, nebo ve více či méně blízké budoucnosti) není fér. Není tento rozdíl nejlepším potvrzením toho, že muži a ženy jsou dva živočišné druhy, které spolu mohou koexistovat, ale nikdy si nebudou rovny?

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jan Flemr, Odeon, Praha, 2005, 160 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země: