Víte, že většina Čechů jsou opilci, žrouti, lupiči a kacíři? A jak se mělo podle Žižkova přání naložit po smrti s jeho tělem? A víte o chlípnosti Barbory, manželky císaře Zikmunda? Pokud ne, sáhněte po Historii české (Historia Bohemica) italského humanisty Eney Silvia Piccolominiho (1405–1464), pozdějšího papeže Pia II. Autora připomínáme i proto, že by 18. října oslavil šestisté narozeniny. Historie česká je vzácnou antikvární položkou. Český překlad vydaný v Ottově nakladatelství roku 1911 se nevyskytuje již vůbec a nový překlad z roku 1998 má zase nepřístupné vzezření akademické publikace (jeden ze svazků Fontes rerum Regni Bohemiae), kterou distributoři obcházejí obloukem.

Nebývá zvykem, aby papežové psali dějiny (na papír). Enea Silvio však dosáhl tohoto úřadu ve svých dvaapadesáti letech, a to už byl tak rozepsaný, že ho nemohl zastavit ani pontifikát. Kromě toho, že celý život psal, také cestoval po německých zemích a po Itálii, střídal zaměstnavatele a ochránce a lavíroval mezi politickými proudy. Psaní ho jednak bavilo a jednak v časech, kdy humanismus začínal být mezi kulturními a politickými elitami v módě, to byl účinný nástroj k budování kariéry. Už ve Vídni na dvoře císaře Fridricha III., kde pobyl mnoho let, se Enea začal seznamovat s českou otázkou a pečlivě shromažďovat informace, ale do Historie české se pustil až těsně před nástupem na papežský stolec a dokončil ji zřejmě až v prvních měsících svého papežství, na podzim roku 1458, jak vyplývá z kritické edice publikované letos v německém nakladatelství Böhlau (editoři Hejnic-Rothe).

České dějiny pojímá Enea zejména jako dějiny kacířství, zatímco staletí před Husem popisuje velmi zběžně (nikoli však nudně), čerpaje z českých latinských kronik. Dnešní čtenář se musí přenést přes mnoho historických omylů a nepřesností a přes Piovu zaujatost vůči utrakvistům a Čechům vůbec. Pak na něj čeká napínavé vyprávění plné bojů, barvitých příhod, kuriozit, detailních popisů, vzletných projevů a jiných ukázek Eneova vypravěčského talentu. Pro svou čtivost a z nedostatku konkurence se Historie česká stala na dlouhá staletí, přinejmenším v cizině, nejvyhledávanějším dílem o českých dějinách a nadlouho ovlivnila vnímání naší země.

U nás byly ještě v humanistickém období pořízeny tři překlady do češtiny, ale jak lze očekávat, naše publikum a historiografie se těžko vyrovnávaly s Piovou protičeskou pozicí. Proto byla Historie přepisována, odsuzována, omlouvána, opravována a ještě v době první republiky způsobila roztržku mezi českými dějepisci.

Domnívám se, že tato kniha má všechny předpoklady k tomu, aby nikdy nezmizela z hitparády historiografie českých zemí, a že ji můžeme směle doporučit bez nebezpečí, že nám ji zklamaný čtenář omlátí o hlavu.