![Zpráva o 12. fóru vydavatelů ve Lvově](/Content/Covers/u/ukrForum2.jpg)
Zpráva o 12. fóru vydavatelů ve Lvově
Zpráva z největšího ukrajinského knižního veletrhu, letos již 12. ročníku tzv. Fóra vydavatelů ve Lvově.
Zúčastnila jsem se největšího ukrajinského knižního veletrhu ve Lvově (15.-18.9.2005), které se uskutečnilo ve lvovském Paláci umění a v přilehlých prostorách. Přestože se jedná o největší akci tohoto druhu na Ukrajině, musím s politováním konstatovat, že organizace fóra byla na dosti nízké úrovni. Nikdo nevěděl, co se má kde odehrávat, začátky jednotlivých pořadů se měnily jak na běžícím pásu a žádná z mnoha slečen ve dvou informačních stáncích nebyla schopná ani ochotná podat jakoukoli informaci. V nepřehledném katalogu byl pouze seznam zúčastněných nakladatelství a z programu, který byl vydáván jen pozvaným hostům, nebylo ve většině případů možné zjistit, kdo se účastní jednotlivých pořadů ani kde jednotlivá nakladatelství mají stánky. Palác umění je výstavní prostora dosti komorního charakteru, stánky stály jeden vedle druhého (všechny stejné), byly maličké, nízké a ve všech třech patrech bylo naprosto nedýchatelno. Divila jsem se, že lidé hromadně neomdlévali, jak mohli pracovníci na stáncích vydržet celý den, mi je záhadou. Zvlášť když na celý palác jsou k dispozici jen dvě truchlivě vypadající toalety a jedna vybetonovaná terasa, kam se chodilo kouřit (přičemž tam nebyl ani jeden popelník) nebo natáčet rozhovory s autory.
Kromě vnitřních stánků mohli návštěvníci nakupovat knihy i venku před Palácem umění, kde ovšem šlo o klasický prodej knih bez jakéhokoli doprovodného programu. Vedle prodávání knih, což je hlavní náplní fóra, probíhaly různé pořady, autogramiády, kulaté stoly a literární i hudební večery, a to v jediném sále Paláce umění, na stáncích již tak okupovaných davy lidí, ve dvou literárních kavárnách a na univerzitě. Většina těchto pořadů (kromě autogramiád nejznámějších spisovatelů) měla minimální návštěvovnost. Večerní setkávání v divadle M. Zaňkovecké se "tvářila" velice oficiálně, avšak přestože jsem byla pozvaná na fórum přímo ředitelkou veletrhu, přístup na tyto akce mi byl odepřen. Jak jsem se ovšem dověděla od šťastnějších ukrajinských kolegů, kteří měli možnost se na večery dostat, jednou se stalo, že se přímo na pódiu moderátor nezřízeně opil.
Podle programu, který mi ředitelka veletrhu poslala, jsem se měla zúčastnit velkého kulatého stolu na téma Ukrajinské vydávání knih a eurointegrace, ale těsně před začátkem mi bylo moderátorkou sděleno, že si mám sednout mezi posluchače a kdybych měla na závěr nějaký dotaz, mohu se přihlásit. Připadala jsem si jako v Kocourkově, neboť znám problémy ukrajinské kultury a zvláště knižního trhu a již na jaře jsem měla možnost předat mnohé své zkušenosti a poznatky o české praxi vydávání knih svým ukrajinským kolegům na kulatých stolech v Kyjevě, kde byly mnou podané informace kvitovány s velkým povděkem. Přestože se ukrajinské fórum tváří, že informovanost je to, co si přeje ze všeho nejvíc, že si váží každého cizince, který přinese své zkušenosti – stále se setkávám s žehráním na nedostatek informací – kulatého stolu se nakonec zúčastnilo pouze 5 cizinců: zástupce krakovského knižního veletrhu, zástupce frankfurtského knižního veletrhu, zástupci holandské nadace na podporu čtení dětí a mládeže a jeden z organizátorů ruské expozice ve Frankfurtu. Kromě toho bylo přítomno asi 10 Ukrajinců, kteří jednotlivě představovali různé projekty, na kterých se podílejí, ale k evropské integraci a problematice podpory čtení, vydávání knih apod. se účastníci nedostali. K jediné diskusi došlo, když zástupce státní kulturní komise začal plamenně hovořit o účasti Ukrajiny coby čestného hosta na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2006, což poté zástupkyně tohoto veletrhu dementovala s tím, že Ukrajina není připravena na tak závažnou prezentaci za hranicemi. Kulatého stolu se měl účastnit též známý ukrajinista a literární kritik Hryhorij Hrabovyč z USA, ale po první půlhodině zhnuseně odešel, stejně jako mnozí další. K nějaké konstruktivní debatě vůbec nedošlo ani u jiných kulatých stolů, kde mezi sebou skupinky intelektuálů pateticky hovořily o ukrajinské kultuře jako světovém fenoménu. Škoda, že o tomto fenoménu neví nikdo za hranicemi Ukrajiny resp. za dveřmi sálu, kde se tzv. kulatý stůl odehrál.
Ukrajinská kultura opět ukázala, že provincionalismus jí bude ještě dlouho tlačit a nedovolí organizátorům podobných veletrhů, festivalů, kulturních akcí apod., aby překročili svůj stín a odjeli se poučit třeba do Krakova, Lublaně či Prahy. Problémy obecně s finanční podporou kultury na Ukrajině se v současné době staly již kritickými; ukrajinský knižní trh de facto neexistuje, distribuce je nulová, dochází k ještě většímu dovozu tzv. ruské popsy (= ruského braku), státní orgány odpovědné za kulturu se knihami nezabývají a tragičnost celé situace završují sami ukrajinští vydavatelé, kteří se pod těmito tlaky starají pouze o finanční zisk za cenu kvality knih.
Pro mě osobně bylo velice příjemné a zajímavé setkání se spisovatelkou Oksanou Zabužko, s její ruskou překladatelkou, Elenou Mariničevou, se spisovatelkami, které se podílely na knize Soukromá kolekce (Marija Matios, Jevhenija Kononenko, Halyna Pahuťak aj.), se spisovatelem Jurijem Vynnyčukem, Vasylem Haborem, s básníkem V. Neborakem, s šéfredaktorem časopisu Knyžnyk review Kosťantynem Rodykem, s ředitelem nakl. Fakt Leonidem Finkelštejnem, s řediteli nakl. Lileja-NV, Piramida, Kalvarija a Krytyka.