Již třetí román současné řecké autorky (česky Jidáš líbal skvěle, 2003, Toxická spojení mužského rodu, 2004) nás tentokrát přenáší mezi fiktivní problémy a postavy řecké politiky, které však k realitě nemají příliš daleko. Ocitáme se v Athénách v době před volbami, kdy proti sobě stojí dvě politické strany, jedna vládní a druhá opoziční. Příběh se odehrává mezi opozičními politiky, a to v několika rovinách, které se postupně prolínají a někde až neuvěřitelně spojují.

Hlavní osoby celého příběhu jsou většinou příliš černobílí a autorka se zřejmě ani nesnažila je nějak vnitřně propracovat. Hlavní hrdina, mladý neúspěšný politik-sukničkář dostane do rukou tzv. Akci Moiralaiika, což má být předvolební plán opoziční strany pozvednout zapadlou vísku Moiralaiika v peloponéských horách a získat tím hlasy řeckého venkova. Goulimeas se do své práce ponoří tak, že úplně změní svůj životní styl a stává se z něj mladý anděl pomáhající starým lidem. Naproti němu ovšem stojí vyložený zlosyn Maniatakos, který dělá vše pro to, aby Akce Moiralaiika nevyšla. Dokonce si kvůli tomu najme obchodníka s drogami, poštvává proti Goulimeasovi všechny, včetně vůdce strany Palaiologose. To je třetí hlavní osoba v příběhu, asi jediná, kterou se autorce podařilo psychologicky více rozrůznit. Akce Moiralaiika přese všechna úskalí končí happy endem a konec knihy se zdá být až humorně přihlouplým, jak jsou všichni dobří šťastni, zlo bylo potrestáno a jestli ještě neumřeli, žijí tam dodnes…

Oproti předchozím knihám však autorka jistě učinila velký pokrok, neboť se spustila z roviny čistě osobních vztahů mezi politické a společenské problémy, a přestože je její kniha naivním románkem, přece jen musíme uznat spisovatelčinu snahu poodkrýt současné řecké politické praktiky a skrytou tvář řeckých politiků, což do současné doby bylo v novořecké literatuře spíše opomíjenou tematikou.

Nemohu si odpustit poukázat na některé nepřesnosti v používání řeckých jmen a gramatické nesrovnalosti, které má ovšem na svědomí překladatelka. Jde o tradiční problém přepisu novořeckých jmen a jejich skloňování – např. Michalis Palaiologos je skloňován "Palaiologose" atd., ale jeho předkové (mimochodem z rodu byzantských císařů) Palaiologové jsou již překladatelkou obdařeni tvarem "Palaiologů". Velký zmatek nastává u ženských příjmení, která mají v řečtině jinou koncovku než mužská, ale to průměrný český čtenář nemůže tušit. Tak v knize vystupuje manželka Palaiologose – Christina Palaiologou nebo žena zlého Maniatakose – Rika Maniatakou. Myslím, že by bylo lepší použít české varianty a příjmení přechýlit – Palaiologosová, Maniatakosová. Navíc český čtenář nemá ani zdání o tom, že se řecké "ου", česky přepisované "ou", vyslovuje jako "u", nebo že řecké "αι", přepisované česky "ai", se vyslovuje "e" apod.

Na tomto místě opět apeluji na neogrecisty, aby se již konečně sešli a domluvili na alespoň hrubých doporučeních při přepisu řeckých jmen a slov obecně!

Ještě bych uvedla protentokrát vůbec neskloňovaný název města Pylos („…do hotelu v Pylos…“): přitom jde o tradiční řecký název, který lze celkem jednoduše skloňovat – Pylos, Pylosu atd. –, ovšem pokud nebyla překladatelka zmatena starořečtinou, kde by se název skloňoval Pylos, Pylu atd. A nakonec perlička, které si ovšem měla všimnout spíše redaktorka. Maniatakos se nedíval na „nahé fotografie své ženy“ (str. 14), ale na fotografie, na nichž byla jeho žena nahá.

Knihu bych ale doporučila všem, kdo jezdí do Řecka a udělali si o něm obrázek jen z pláží a taveren. Z knihy Mairy Papathanasopoulové je možné se dovědět celkem dost o stavu řeckého venkova, zvláště ve špatně přístupných oblastech (přes všechny dotace EU), a o politických intrikách, které jsou jistě na celém světě podobné, nicméně v Řecku mohou mít svoji specifičnost.