Primo Levi se narodil 31. července 1919 v židovské rodině v Turíně. O dva roky později přišla na svět jeho sestra Anna Marie, na niž byl po celý život velmi citově vázán. V roce 1934 Primo nastoupil na prestižní gymnázium Liceo Massimo d’Azeglio, na němž působili věhlasní profesoři a zároveň odpůrci fašismu. Patřil mezi ně Augusto Monti, Franco Antonicelli, Umberto Cosmo, Zino Zini, Norberto Bobbio a mnozí další. Na nižším stupni byl po dobu několika měsíců Leviho učitelem italštiny dokonce samotný Cesare Pavese. Primo byl výborným studentem a řadil se ve škole mezi nejlepší. Měl výborné studijní předpoklady, byl bystrý, na svůj věk neobyčejně duševně vyspělý a nechyběla mu bohatá fantazie.To vše mu umožnilo vynikat jak v přírodních, tak humanitních vědách. Brzy se však začal projevovat Leviho velký zájem o chemii a biologii, které se později staly základem jeho studia a bu-doucí profese.

V roce 1937 se Primo Levi zapsal na Fakultu přírodních věd Turínské univerzity a začal zde studovat chemii. V důsledku vydání rasových zákonů v roce 1938, tedy zhruba po roce studia, se kvůli svému židovskému původu dostal na akademické půdě do obtížné situace. Kromě toho, že nesměl navštěvovat některé přednášky, měl velké problémy najít vedoucího své diplomové práce, kterou nakonec psal na téma fyzikální. Přes všechny tyto překážky však své studium úspěšně dokončil a v roce 1941 promoval s vyznamenáním. Na jeho vysokoškolském diplomu se nicméně objevila formule „židovská rasa“ jako další připomínka tehdejší rasové doktríny.

V roce 1942 se Levi přestěhoval do Milána, kde jako chemik pracoval až do obsazení Itálie Němci. Na vzniklou situaci reagoval podobně jako celá řada jeho krajanů, a to aktivním odbojem: do partyzánského hnutí se zapojil v kraji Val d’Aosta. V prosinci 1943 však byl zadržen fašisty a převezen do sběrného tábora ve Fossoli, kde začaly dlouhé roky jeho utrpení. Tábor byl zpočátku řízen italským fašistou, jehož chování, především v porovnání s chováním Němců v Osvětimi, Levi později ohodnotil poměrně kladně. V roce 1944 se fossolský tábor přešel pod německou správu a uvěznění lidé byli převezeni na německou půdu. Primo Levi byl spolu s některými dalšími spoluvězni transportován do pracovního tábora Monowitz, kde se stal číslem 174517 a kde později pracoval v továrně na gumu. Povolání chemika jej patrně zachránilo před jistou smrtí, neboť jeho znalosti a dovednosti se v továrně velmi hodily. V táboře byl Levi vězněn až do dubna roku 1945, kdy byl tábor osvobozen ruskou armádou, do Itálie se však vrátil až v říjnu téhož roku.

Po návratu z lágru Levi pokračoval v práci chemika v soukromé firmě, a to až do roku 1977. Současně se začal intenzivně věnovat i rozsáhlé literární činnosti. O jeho nadání svědčí celá řada prestižních ocenění, které se Levimu během života dostalo: Premio Campiello (1963, 1982), Premio Bagutta (1967), Premio Strega (1978), Premio Viareggio (1982) a Prato per la Resistenza (1975).

Nejrozsáhlejší je Leviho románová tvorba. Ústředním tématem jeho románů, vycházejících z autorových osobních zkušeností a vzpomínek je antisemitismus, druhá světová válka a holocaust. První román tohoto druhu Je-li toto člověk (Se questo e un uomo, 1947, česky 1995) napsal Levi ihned po návratu do Itálie, vyšel však až o rok později díky nakladatelství Da Silva poté, co byl odmítnut ve vydavatelství Einaudi. Ve svém debutu Levi podává detailní svědectví o každodenním životě lidí uvězněných v lágru. Vypráví o klíčových událostech, které se v průběhu několika měsíců staly a mistrně zachycuje bezprostřední atmosféru tohoto specifického prostředí. Líčí jeho obyvatele, společenské „kasty“ i způsob, jak lidé přežívali, a zároveň dokládá, jak těžké bylo uchovat si v těchto obtížných podmínkách lidskou důstojnost a tvář. Kromě snahy zdokumentovat reálná fakta a pocity hlavních protagonistů, se rovněž snaží hlouběji prozkoumat kořeny antisemitismu a nacismu. Leviho styl vychází zejména z jeho vlastní potřeby objasnit dané události, je prostý, bez rétorických příkras a bez literárních ambicí. V rozhovorech týkajících se tohoto románu Levi mnohokrát zdůraznil fakt, že chtěl především vydat svědectví, které by zabránilo opakování obdobných hrůz v budoucnosti. Tento cíl pak sledoval i v dalších svých dílech.

V tom následujícím, v Příměří (La tregua, 1963, česky 2002), které bylo oceněno cenou Campiello, Levi s notnou dávkou ironie popisuje události týdnů následujících bezprostředně po návratu do vlasti. Román začíná na samém prahu míru a líčí spletitou cestu autora a jeho tří kamarádů domů do Itálie. Kniha jedinečným způsobem zachycuje atmosféru prvních poválečných měsíců, plných naděje a optimismu, kdy se lidé upřímně radovali ze znovunabyté svobody.

K tématu perzekuce Židů a jejich životu v lágru se autor vrací v roce 1982 románem Kdy ne-li ted´? (Se non ora quando?). Levi v něm sleduje osudy skupiny Židů převezených do koncentračního tábora a jejich strastiplný návrat z tohoto místa. Na rozdíl od předchozích děl však tento román neobsahuje žádné autobiografické prvky. Kritici jej ocenily hned dvěma cenami: Campiello a Viareggio.

Téma lágru se uzavírá v románu-eseji Potopení a zachránění (I sommersi e i salvati, 1986, česky 1989 a 1994), který patří mezi nejlepší Leviho díla.. Jedná se o jakousi psychologicko-sociologickou studii zabývající se jak pocity vězněných, tak svědomím jejich trýznitelů. Přestože Levi sám hrůzy věznění v lágru zažil, pokusil se proniknout do psychiky dozorců a poznat pohnutky, které je vedly k vraždění statisíců nevinných lidí.

Román Francouzský klíč (La chiave a stella, 1978) se liší od zmíněných románů, jak námětem, tak stylem. Celý příběh se odehrává v dělnickém prostředí. Hlavní hrdina Montatore, který pracuje jako jeřábník v petrolejářském závodě, vypráví svůj příběh přímo autorovi. Z románu je patrný i Leviho zájem o vzájemné vazby mezi určitou profesí a literaturou. Jeho hrdina se tak zároveň vystupuje jako jakýsi „montér příběhů“, který má objasnit jak se jeho profese a zájem o literaturu navzájem ovlivňují a prolínají. Román je psán barvitým a expresivním stylem, v němž se střídají výrazy spisovné italštiny, žargonu a piemontského dialektu. Za tento román získal Levi cenu Strega.

Vedle řady vynikajících románů napsal Primo Levi i několik povídkových sbírek. K nejzdařilejším patří kniha Přírodopisy (Storie naturali, 1967), série patnácti povídek v nichž se znovu objevují zmínky o hrůzách nacismu. Za tuto sbírku autor získal cenu Bagutta. Na tuto sbírku pak volně navázala povídková kniha Formální chyba (Vizio di forma, 1971). Velký úspěch získala sbírka Prvky života (Il sistema periodico, 1975, česky 1981), jejíž struktura je inspirována periodickou tabulkou chemických prvků. V jednotlivých příbězích řazených podle pořadí jednotlivých prvků autor vzpomíná na veselé i smutné příhody, které sám zažil. Do každého příběhu pak začleňuje i zkušenosti ze své profese chemika. Za tuto sbírku získal Levi cenu Prato per la Resistenza. Poslední povídky vydal Levi v roce 1981 a zahrnul je do sbírky Lilith a další povídky (Lilit e altri racconti).

Kromě románové a povídkové tvorby se Levi úspěšně věnoval poezii. Jeho básnická sbírka Brémská krčma (Osteria di Brema, 1975) se v sedmdesátých letech setkala s velmi pozitivní odezvou. Podobně byla přijata i další sbírka V nejisté hodině (Ad ora incerta, 1984, česky 1997).

Zcela specifickou literární kategorii tvoří Leviho další díla z osmdesátých let. Kniha Hledání kořenů (La ricerca delle radici, 1981) tvoří jakousi osobní antologii, v níž se autor zmiňuje o všech spisovatelích a filozofech, kteří jej nějakým způsobem ovlivnili, a zároveň z jejich děl cituje pasáže, jež jej nejvíce zaujaly.

Sbírka Dialog (Dialogo, 1984) svým charakterem patří do žánru filosofického dialogu. Levi v něm diskutuje s fyzikem Tulliem Reggiem na rozličná témata, a to především z oblasti přírodovědy, techniky či filozofického a mechanického vidění světa. Své další filosofické úvahy, z nichž některé byly publikovány samostatně již dříve, pak Levi zařadil do rozsáhlejší sbírky Cizí řemeslo (L’altrui mestiere, 1985).

Ačkoliv Primo Levi napsal řadu děl, která vynikají v mnoha ohledech, je na jeho tvorbě nejobdivuhodnější a překvapující, že ačkoliv zažil utrpení v lágru na vlastní kůži, nikdy se ve svých knihách neuchyluje k jednostranné kritice osob odpovědných za trýznění lidí za války. Vždy se svých dílech snaží proniknout do hloubky svědomí dozorců a velitelů. a poznat pohnutky a důvody, které je k určitým činům vedly.

Přesto traumata z lágru jistě zanechala nesmazatelné stopy v duši tohoto vědce a výjimečného spisovatele. Deprese a pocit viny, který se zcela absurdně projevil u řady Židů, jimž se podařilo přežít holocaust, se staly součástí Leviho každodenního života a také jej zřejmě dohnaly k sebevraždě. Jedenáctého dubna roku 1987 Primo Levi ukončil svůj život ve výtahové šachtě svého domu. Přes předčasný odchod z tohoto světa však Primo Levi po sobě veřejnosti zanechal velmi cenná literární díla a především nenahraditelné svědectví o hrůzách holocaustu.

Odkazy

www.italialibri.net/autori/levip.html (italsky)

Leviho stručný životopis a ohlasy čtenářů.

www.repubblicaletteraria.net/PrimoLeviracconti.html (italsky)

Recenze některých Leviho děl.

www.kirjasto.sci.fi/Primo.html (anglicky)

Finské anglicky psané stránky s biografií autora a rozborem některých jeho děl.

www.fausernet.novara.it/fauser/biblio/crit900/0900cri.htm (italsky)

Stránky obsahující stručnou bibliografii autora a rozbor jeho díla.

Další stručnější informace o životě Prima Leviho je možné najít na těchto serverech www.biografieonline.it, www.sussidiario.it/letteratura/italiana/900/neorealismo,  www.letteratura.it.  

Bibliografie

M. Belpoliti, Hovory s Primem Levim, přel. D. Janderová, Paseka, Praha-Litomyšl 2003.

C. Angier, Il doppio legame. Vita di Primo Levi, Mondadori, Milano 2004.

M. Anissimov, Primo Levi o la tragedia di un ottimista, Baldini Castoldi Dalai, Milano 2001.

E. Bianchini, Invito alla lettura di Primo Levi, Mursia, Milano 2000.

E. Ferrero, Primo Levi: un'antologia della critica, Einaudi, Torino 1997.

R. S. C. Gordon, Primo Levi: le virtù dell'uomo normale, Carocci, Roma 2004.