Probudil se a na jazyku měl stále tu nepříjemně sladkou chuť; ano, byla to chuť palačinek. Šel si do koupelny vyčistit zuby. Studená voda mu navrátila schopnost logicky uvažovat. Teď teprve začal přemýšlet: "Proč zrovna palačinky? Vždyť jsem nic nejedl. Spal jsem."

V té chvíli se začal pomalu rozpomínat na svůj sen. Někam šel, někoho potkal (muže, nebo ženu?), něco jedl. No jasně! Jedl palačinky. Se šlehačkou a čokoládovou polevou, přesně takové, jejichž chuť mu tak znepříjemnila probuzení. To vysvětlení ho však ani v nejmenším neuklidnilo. Právě naopak Přicházely nové a nové otázky. Jak je to možné? Proč? "Emanace" - zamumlal si, protože ho v tu chvíli nic jiného nenapadlo. V klidu si dočistil zuby, pečlivě vypláchl pusu a s blaženým pocitem svěžesti si šel znova lehnout.

Sladkost se vrátila. Tentokrát to však byly jahody. Napůl omámený nedůvěřivě zkoumal tu novou chuť. Napadlo ho, že to možná ani není pravda, že možná stále ještě spí a že by se asi měl štípnout. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že se situace opakuje. Pamatoval si to: běhal po louce a trhal jahody; rostly tam velké jahodové keře s plody jako zralá jablka. Nějaký člověk, nejspíš majitel té louky, řekl: "No, jen jich snězte co nejvíc. My to stejně nestihneme sklidit, a pak se to kazí." Snažil se jich sníst co nejvíc, aby majitele neurazil. Jenže místo, aby jahod ubývalo, přibývalo jich. "Přinesu vám trochu cukru a smetany" - nabídl se majitel jahodového pole, když si všiml jeho údivu. Chvíli na to se objevila kuchařka s táckem, na kterém nesla porcelánovou mističku, ozdobnou cukřenku po okraj naplněnou cukrem, tři stříbrné lžičky a smetanu v bílém šálku s obrázkem velké červené jahody. "Proč mi nesete smetanu v šálku?" - rozčílil se. Neměl rád, když se mu smetana servírovala v šálku. "Víte přece, že to nemám rád!" Včas toho ale nechal, uvědomil si, že se chová nezdvořile. Kuchařka si to naštěstí nevzala k srdci. Něžně ho pohladila po vlasech a řekla: "Jez chlapče, však ono ti to prospěje." "Jenom se moc netvařte a dejte se do jídla. Ještě vás čeká spousta jahod." - napomenul ho majitel pole. A skutečně, kam dohlédl, všude byly jahody. Stál uprostřed jahodového moře. Sbíral jahody, dával je do porcelánové misky, míchal je s cukrem a smetanou a rychle polykal. Neustále přitom cítil v zádech rozzlobený pohled majitele, který jako by ho popoháněl. Bál se však otočit, aby se ujistil, zda ho skutečně pozoruje. Rozčilovalo ho to, protože věděl, že je domluvený a že musí někam jít, ale majitel ani kuchařka ho nepustí, dokud všechny jahody nesní. Nechtěně zavadil rukou o cukřenku, ta se zakymácela, spadla a cukr se vysypal do trávy. Co když si toho všimnou? Rychle začal shrnovat krystalky cukru zpět do cukřenky, dokonce je vylizoval ze stébel trávy. Bylo mu to nepříjemné, vdechoval částečky prachu a hlíny. Plival kolem sebe a dávil se. A pak došlo k tomu nejhoršímu. Kuchařka i majitel pole ho zpozorovali. Oba se nad ním sklonili a povídají: "Ale copak, nechutnají vám snad naše jahody?"

Vtom se probudil. Kuchařka i majitel pole byli odveleni do světa nočních můr a nemohli mu dál hrozit. Všechno by tedy bylo v pořádku, kdyby neměl ten nepříjemný pocit přejedení a pachuť jahod v puse. Popravdě, bylo mu na omdlení. Snažil se to všechno zlehčovat. "To se mi jen zdá" - pomyslel si. Za chvíli však ucítil, jak se mu nestrávené jahody se šlehačkou a s cukrem, stébly trávy a hrudkami hlíny, které spolykal, vrací zpět. O nějakém zdání tady nemohla být řeč. Rychle běžel do koupelny, kde pak, zmítaný v křečích, strávil pěkných pár minut nad záchodovou mísou. Když důkladně prozkoumal zvratky, nebylo pochyb: udělalo se mu špatně z jahod. Tu a tam rozpoznal i zbytky něčeho, co mohlo připomínat palačinky.

Všechno ho to nanejvýš znervózňovalo. Do rána oka nezamhouřil. Celý den ho pak sužovala ostrá bolest břicha a nevstal z postele. Odmítal jíst. Bolest neustupovala ani přesto, že spolykal nějaké tabletky. Teprve večer, zcela vyčerpaný, usnul lehkým spánkem. Břicho stále ještě bolelo, a tak se rozhodl zajít do lékárny a koupit si prášky. Oblékl se a vyšel ven. Jenže v místě, kde měla stát lékárna, bylo teď řeznictví. "To je těžké - pomyslel si - ve snech je všechno jinak. Ale zkusím to tady, třeba budou něco mít." Vešel dovnitř a, jak předpokládal, hned vedle stánku s masem stál menší, nad kterým visel nápis: "Prodej prášků proti bolesti břicha". Už se skoro radoval, když v tom si povšiml dlouhé řady lidí, která se jako had vlnila právě k tomuto okénku. A ke všemu všichni čekající měli tváře pokřivené bolestí a nevypadalo, že by ho někdo pustil před sebe. Spěchal, byl domluvený. Věděl, že by už měl asi jít. Jinak by se totiž zpozdil a to si nemohl dovolit. Jenže to břicho ho dost bolelo. Bezradně se kolem sebe rozhlédl. Jeho pohled se zastavil na nečinně stojícím prodavači u stánku s masem. Z nudy si pohrával se sekáčkem: vyhazoval ho nad sebe, sekáček dělal ve vzduchu piruety a vývrtky, načež přistával zpět v jeho ruce. Jak to jen dělá? - podivil se. Prodavač pozvedl oči a jejich pohledy se setkaly; prodavač se pousmál jakože rozumí. Osmělil se a vydal se k němu. Úpěnlivě zašeptal: "Neprodal byste mi náhodou prášek na bolení břicha?" "Jahody, co?" nepřestával se usmívat prodavač. "Jahody" - přitakal. Prodavač si přehodil sekáček z jedné ruky do druhé: "Já tady prodávám maso". Zdálo se, že je uražený, protože nikdo nechtěl kupovat jeho maso; rozhodl se toho využít: "Koupím od vás kilo telecího" - nabídl se - "Ale prodejte mi prášek, prosím..." Prodavač ožil: "Opravdu? A myslíte to vážně?" Ale hned zesmutněl: "Telecí nemám, je jenom hovězí přední." "Skvělé, přední hovězí je moje nejoblíbenější, jenom mi, prosím vás, prodejte ten prášek." Prodavač si všiml náznaku neupřímnosti v jeho hlase. "To vy jenom tak říkáte, protože chcete ten prášek" -zabručel uraženě. Jistě, že hovězí nesnášel, jenže v tu chvíli se tím nemohl prozradit. "Ale co vás napadá? Já vážně miluju hovězí!" Prodavač se udobřil. Na jeho tlusté, oteklé tváři se znovu objevil úsměv. Sevřel v dlani sekáček a odšoural se k masu ležícímu na pultu. Jemně ho levou rukou naklepal a pravou, ve které držel sekáček, se napřáhl. "Sakra" - zakřičel prodavač - "usekl jsem si prsty." Je dost možné, že prodavač neudeřil zrovna dobře, taky je možné, že to maso bylo moc tvrdé (třeba se zrovna strefil do kosti), no zkrátka sekáček se smekl, sjel po prodavačově levé ruce a usekl mu tři prsty. Rána to byla skutečně velká ( švih prodavače byl imponující), takže prsty se rozlétly do vzduchu a zmizely jim z očí. "Sakra, kam mohly zapadnout?" - rozčiloval se prodavač. On mu ale nedokázal pomoct. "Možná spadly do šuplíku?" zariskoval. Prodavač otevřel šuplík, prsty v něm nebyly. Byl tam však, k jeho velké radosti, nenápadný papírový pytlík. "To je určitě prášek na bolení břicha" - pomyslel si. A než prodavač stihnul šuplík zavřít, zmocnil se pytlíku a bleskově si jeho obsah nasypal do pusy. Prodavači se to rozhodně nelíbilo. Shovívavý úsměv z jeho tváře zmizel. Nepřátelsky se na něho podíval, zdravou rukou pevněji sevřel sekáček. "Hned uvidíte, co se stane takovým chytrákům jako jste vy" - zabručel. Krvácející rukou ho chytil za košili a rozmáchl se sekáčkem.

Probudil se právě včas. S radostí zjistil, že prášek zabírá a že už mu je lépe. Bolest břicha pomalu ustupovala. Podíval se na své zmačkané oblečení. Ještě to nevypadalo tak špatně. Pravda, byla to jeho nejlepší košile, ale skvrny od krve nebyly tak velké a zdálo se, že půjdou vyčistit bez větších problémů. Vyplatilo se to; hlavní je, že získal prášek a vyvázl z toho zmatku celý. Teď musel jednat rychle, jen aby si ho nikdo nevšiml. Odběhl do koupelny, shodil ze sebe košili - musel si pospíšit, byl přece domluvený a nemohl se opozdit. Vypral košili a pověsil ji na šňůru. Co si ale teď měl vzít na sebe? Nemohl přece čekat až uschne, na to neměl čas. Automaticky si dal ruce do kapes. Dlaní se náhle dotkl neznámého, lepkavého předmětu. Štítivě jím mrsknul o zem, byl to jeden z prodavačových prstů. Rychle na sebe hodil kabát a vyběhl z domu. Nedošel však ani k řeznictví, když v tom náhle zakopl o kámen ležící na cestě. Spadl a znovu se probudil.

Jeho neklid byl, jak se zdálo, zcela bezdůvodný. Rozhlížel se okolo. Všechno bylo, jak má být. Věci ležely přesně tak, jak je zanechal. Měl na sobě pyžamo, břicho už ho nebolelo. V koupelně rovněž vše při starém: košile dál klidně schla na šňůře. Jenom ten nešťastný prst... Zvedl ho a vyhodil do koše. S úlevou si oddechl. Kabát byl přehozený přes opěradlo křesla. Musel ho tam položit, než se převléknul do pyžama, jenže to si právě nepamatoval.

S údivem zjistil, že má hlad. A velký. Dal se do hledání něčeho k snědku. V kuchyni byly zbytky od oběda. Trochu květákové polévky, brambory, nějaké maso, salát. Hltavě polykal, ale, a to bylo divné, nic necítil. Jídlo postrádalo jakoukoliv chuť. Nenasycovalo ho a ani mu nepřinášelo žádný radostný pocit. Když dojedl, měl stejný hlad jako na začátku. Vzpomněl si na svou schůzku. Byla velmi důležitá. Bylo to určité vysvětlení. Proto cítil takový neklid, byl rozčilený a nechutnalo mu jíst. Bylo už velmi pozdě, okolo třetí v noci. Odešel se do pokoje převléct.

Minul řeznictví, které stálo v místě lékárny, malou restauraci na rohu, kde jednou, nepamatoval si už dobře, kdy to bylo, jedl palačinky se šlehačkou a čokoládovou polevou (hlad zaútočil dvojí silou) a vešel do jahodových polí. Zdálo se mu, že kuchařka i tlustý majitel pole, který jako by z oka vypadl prodavači ze stánku s masem, se dívají jeho směrem. Ale ne, muselo to být jen zdání. A i kdyby, naštěstí byla tma, hluboká noc, na takovou vzdálenost by ho nemohli rozeznat. Opatrnosti není nikdy dost, tak se pro jistotu přihrbil a zakryl si tvář límcem kabátu. Doufal, že schůzka, na kterou mířil, má něco společného s jídlem. Jeho hlad totiž neustupoval. Byl to takový podivný hlad, zcela jiný než všechny ty druhy hladu, které v životě poznal. Čím víc se mu snažil porozumět, tím víc si uvědomoval jeho odlišnost. Žádné z jídel, která si představoval, v něm nepodněcovalo jeho chutě. Palačinky, jahody, masité pokrmy - to určitě nebylo nic, po čem by lačnil. Toužil po něčem stejně zvláštním jako byl jeho hlad, po jídle, které dosud nepoznal, ale jehož existenci intuitivně tušil. Měl nejasnou předtuchu, doufal, že jídlo uspokojí jeho hlad už navždy. Jahodová pole jakoby se táhla do nekonečna. Šel bosky, samozřejmě se zase zapomněl obout, smítka prachu se mu lepila na chodidla. Zatím však vůbec necítil únavu.