Mým profesorům
Correia, Clara Pinto: Histórias Naturais

Mým profesorům

Ukázka z překladu knihy Histórias Naturais portugalské spisovatelky a vědecké pracovnice Clary Pinto Correi, která byla hostem veletrhu Svět knihy 2005.

Opravdu řekl Isaac Newton netrpělivě, „když to jablko pořád nechce spadnout, tak s tím stromem zatřesu“? Někteří lidé, takoví ti s významně zvednutým obočím někoho, kdo je perfektně v obraze, by na to byli ochotni přísahat. Představa, jakou tito lidé mají o vědě, je totiž přesně taková, že je to určitý druh mocenského boje, ve kterém chladný cynismus těch inteligentních vymete bitevní pole v rámci strategie zaměřené výhradně na dosažení cílů, se znuděným nezájmem o použité prostředky a s neskrývaně vyceněnými tesáky. Kterýkoli z mírumilovných kolegů, kterému by to připadalo jako číst detektivku od poslední stránky, je okamžitě ocejchován, je to chudák odsouzený ke zmizení beze stopy. Shape up or ship out, říkají tihle lidé, kteří třeba nic víc ani nevědí, ale žargon, ten umějí nazpamět‘. Move it or milk it, dodávají, protože prokouknou všechny fígle a mají nos na odhalování skandálů. A broukají si publish or perish, protože moc dobře vědí, co je to zákon džungle. Tito lidé jsou z těch, pro které objev DNA byl jen velký trik, který umožnil nějakému klučinovi získat nobelovku.

 Jiní lidé vidí ve vědě jen obludnosti a budoucí apokalypsy, protože věda stejně není k ničemu, jen se za ní utrácí spousta peněz, které by se mohly rovnou poslat do Etiopie, a nejhorší je, že už se jednou provždy vytratil takový ten počáteční respekt prvních archeologů, kteří když se dostali do egyptských hrobek, chtěli se jenom podívat, ani je nenapadlo se čehokoliv dotknout. Tihle dneska strkají nos do všeho, jakoupak tihle pro nás vymýšlejí budoucnost na náš úkor, jaká strašná poroba se na nás chystá, aniž bychom co tušili, jaké ohavnosti provádějí v supertajných laboratořích, všichni víme, ze dělají děti ze zkumavky a brzo nás Big Brother bude nepozorován pozorovat díky supervodičům, mikroprocesorům a bůhvíčemu. Pro tyto lidi, a je jich spousta, se z bílých plášt’ů line d´ábelský sirný puch. Jsou to ti, pro které E = mc² je vzorec na výrobu atomové bomby.

Třetí skupina je nudně rozumná. Považuje vědu za užitečnou, protože vynalezla penicilin, spalovací motor, hydroponní pěstování rostlin, brzy nám začne dodávat potřebné proteiny pomocí hamburgrů z žížal a za pár let bude připravena k uvedení na trh účinná vakcína proti AIDS, která nám umožní návrat na počátek, kdy jsme byli bez výčitek a beze strachu. A těmhle připadá důležité zkoumat mořské hlubiny, protože je to sedmý kontinent, který nás v budoucnu bude všechny živit.

Z první skupiny je mi blivno, druhá ve mně budí upřímný soucit. Třetí na mě působí jenom tak trochu klaustrofobně, jako když je vám mírně nepříjemně ve výtahu. Protože dříve, než na vědu začneme nahlížet všemožně oklešt’ujícím způsobem, než z ní uděláme kolbiště vyvolených nebo zvrhlou neřest, než vyzdvihneme její užitečnost, nezapomínejme, že je především moc krásná. Je pravda, že poslouží při léčbě nádoru a předvídání podmořského zemětřesení - ale hlavně nám dokáže otevřít desítky dveří, stovky oken, dopřává nám to potěšení vidět všechno, co nás obklopuje, mnohem barevněji, ostřeji, více do hloubky a s větším dopadem. Poznání nám říká, co je černé a co bílé, a dodává tak třetí dimenzi jednotvárné dvojrozměrnosti. Vědět víc, vidět víc, vnímat lépe, lépe předvídat. A obohatit lineárnost faktů o ty spousty faset, které ve skutečnosti mají, dívat se z více rovin a vidět propojení různých nitek s tou nepřebernou složitostí, jakou mají neuvěřitelné muší oči. Nebo snad máme za potřebí, aby se kryl, kterým se živí velryby, stal perspektivním pro výrobu krevetového koktejlu, na to, aby nám Antarktida začala připadat fascinující? O tom, jak skvělé je nechat kvasit hrozny, jsme všichni věděli dávno předtím, než se začalo mluvit o nějaké biotechnologii. Tyhle historky jsou úplná šílenost. Výstraha smutným: nečtěte je.