Spisovatel, překladatel a šansoniér Mark Freidkin se narodil roku 1953 v tádžickém Leninabadu, kam jeho rodinu zahnala druhá světová válka. V 70. letech vystudoval ruský jazyk a literaturu na moskevské MGU. Během studií začal překládat francouzskou poezii a psát vlastní básně, které také zhudebňoval. Hned od počátku však odmítal bardovskou tradici 60. a 70. let (Vysockij, Okudžava, Galič) a navazoval spíše na brassensovskou odnož francouzského šansonu, kterou u něj, podobně jako u Brassense, charakterisuje jazyková hravost textů a sklon k provokaci a uličnictví. V polovině 80. let založil skupinu Goj, která se inspiruje mj. tradiční židovskou hudbou a jejíž nahrávky postupně vešly do povědomí moskevské neoficiální kultury. V 70. a 80. letech pracoval Freidkin jako promítač, učitel literatury, vrátný, herec, polévač kluzišť a tiskař. Vydělával si také jako hudebník. V 70. letech uzavřel dva fiktivní sňatky (v té době - ostatně stejně jako dnes - to byla pro přespolní nejednoduší cesta, jak získat povolení k pobytu v Moskvě) a své zkušenosti z těchto podniků zpracoval v próze Zapiski bračnogo aferista (Zápisky sňatkového podvodníka), kterou zároveň s dalšími texty vydal v roce 1990 pod názvem Kapitoly z knihy života. Svazek obsahuje i prózu Boľničnyje arabeski (Nemocniční arabesky), z níž je vybrána zveřejněná ukázka, a prózu Iz vospominanij jevreja-gruzčika (Ze vzpomínek židovského nádeníka), v níž se Freidkin se čtenářem dělí „o některé vzpomínky na ony bohužel nenávratně zašlé časy, kdy jsem plně uspokojoval své potřeby vykonávaje nejstarší povolání (nevím, co si o tom myslí čtenář, ale mně osobně je protivný všeobecně přijímaný výklad tohoto eufemismu), které v současném rejstříku profesí figuruje pod názvy nakládač, vykládač, nekvalifikovaný dělník, pomocná pracovní síla atd.“ Tyto texty doplněné o stručnou historii šesti generací Freidkinů nazvanou Eskiz genealogičeskogo dereva (Náčrt genealogického stromu) a tak trochu haškovskou prózou, která se jmenuje Kniga ni o čem (Kniha o ničem), vyšly v roce 1994 pod názvem Opyty (Eseje). Se stejnojmennou knihou francouzského myslitele Michela de Montaigne spojuje Freidkinovy prózy především životní stoicismus, který autorovi umožňuje tropit si žerty z těch životních okamžiků, které by jinému spisovateli dobře posloužily jako materiál k sepsání existenciální tragedie. A také fakt, že nejoblíbenějším terčem těchto žertů je autor sám.

Od počátku 90. let provozoval Freidkin v Moskvě literární kavárnu „19. říjen“, jež se na přechodnou dobu stala centrem literárního dění, a zároveň nakladatelství Carte Blanche, které vydávalo především překlady děl evropských a amerických básníků (Ezra Pound, Gotfried Benn ad.). Všechny své knihy včetně písňových textů a vynikajících překladů poezie George Brassense si Freidkin vydal vlastním nákladem. Stejně tak si nedávno sám produkoval i tři alba svých písní, která stihnul nahrát v čase mezi jednotlivými pobyty v nemocnici, což komentoval slovy „na stará kolena jsem zatoužil po věčné slávě“. Zatím se ho však stačila dotknout jen sláva pozemská: jedna ruská rocková hvězda převzala několik Freidkinových písní, které dnes zní z rádiových přijímačů po celém Rusku. A Mark poprvé v životě pobírá slušné tantiemy.