Nemocniční arabesky

Lidé jsou zpravidla ze zcela pochopitelných důvodů neradi nemocní a už vůbec neradi leží v nemocnici. Já však mohu díky těžce vykoupené osobní zkušenosti se vší zodpovědností prohlásit, že tato záležitost (mluvím teď především o pobytu v nemocnici, nikoliv o samotných nemocech, třebaže i ty bezpochyby představují natolik složitý a nejednoznačný jev, že k tomu, abychom si o nich mohli vážně promluvit, by bylo potřeba zvláštního výzkumu) má vedle celé řady všeobecně známých a mnohokrát popsaných záporných momentů i své velice podstatné stránky kladné, kterých se, pokud má paměť sahá, doposud netklo pero laskavého pozorovatele ani hloubavého kronikáře.

Nuže, vezměme nejprve v úvahu čistě utilitární stránku věci. Je tu především jistota střechy nad hlavou a jakás takás erární strava čtyřikrát za den, což, jak mi jistě potvrdíte, není vůbec málo, zvláště pokud se něčeho takového za zdmi pohostinné nemocnice člověku nedostává. A pokud se vám ještě předtím, než se (pokud možno na co nejdelší dobu) uložíte do nemocnice, navíc podaří sehnat práci, bude vás po dvou třech měsících na plné penzi doma čekat velice slušná sumička nemocenské. A věřte mi, že rozhodně nepřijde nazmar, neboť jednou z nejpodstatnějších kladných stránek pobytu v nemocnici je skutečnost, že když z ní odejdete, chuť k životním radostem vzrůstá v neobvyklé míře.

Přitom však v žádném případě nelze říci, že by nemocničním pacientům byly tyto radosti docela odepřeny. Ba naopak - není nad soustředěnou a se zanícením sehranou partičku mariáše, na hony vzdálenou všem světským starostem. A co takové poklidné večerní posezení u čaje a domácích lahůdek, během kterého jsou nad šálkem pořádně silného „cejlonu“ podrobovány přísné analýze prakticky všechny stránky lidské existence? A co každodenní či spíše nepřetržitá ekvilibristika sprostým výrazivem, z níž pramení ušlechtilý cit pro chlapské bratrství? A nemá snad člověk nakonec příležitost vyspat se za celý předchozí život a ještě na několik měsíců dopředu? A vůbec, kdo neviděl starého srdcaře se spuštěnými kalhotami, kterak vybraně flirtuje s mladičkou sestřičkou, od které dostává klystýr, neviděl skutečně šťastného člověka.

Přitom právě hojnost těchto nevinných zábav ve spojení s nedobrovolným odtržením od obvyklých radostí svobodného života (majícím za důsledek, že na ně člověk musí neustále myslet a vzpomínat) vytváří všechny předpoklady pro to, aby se v pacientovi rozvinuly hédonistické a sybaritské sklony, což, jak už jsem řekl, bývá se zvláštní intenzitou pociťováno po propuštění na svobodu, kde se zmíněné, s osobním nasazením získané sklony střetávají s hrubou životní realitou naší každodenní existence, nezavdávající ani tu nejmenší příčinu k sybaritství natož k hédonismu – což pro změnu vyvolává pocit neuspokojení a bolestného zklamání ze sebe sama i ze skutečnosti, která nás obklopuje, jenž, jak známo, přispívá k rozvinutí všech patologických procesů v našem organismu, takže člověku nezbývá nic jiného, než se znovu uložit do nemocnice.

Pokud jde o samotnou léčbu nemoci, jež slouží jako formální důvod k hospitalizaci na klinice, každý má možnost vybrat si jeden ze dvou modelů chování, které se nakonec stejně ukáží jako rovnocenné. Pokud jste podezřívavý, máte sklony k hypochondrii a chováte obecnou nedůvěru k metodám tradiční medicíny, obzvláště té domácí, můžete snadno sabotovat všechny pokyny, které jsou vám předepisovány. V některých nemocnicích je lépe činit tak potají, v jiných je možné postupovat otevřeně, ale ať tak či onak, věc je snadno proveditelná a vy se s lehkým srdcem můžete oddávat požitkům spojeným s pobytem na klinice, aniž by přirozený vývoj vaší nemoci narušovaly jakékoliv vnější zásahy. Pokud je vám, stejně jako autorovi těchto řádek, blízký fatalistický životní postoj, jste k sobě v dostatečné míře ironičtí a nevadí vám provádět na sobě nejrůznější experimenty, můžete směle nechat na lékařích a nemocničním personálu, aby si s vámi dělali, co považují za vhodné. Takovým způsobem spojujete nemocniční dolce far niente s představou, že se věnujete poznávací a experimentální činnosti. Jde přitom skutečně o pouhou představu, neboť ať se pokyny lékaře řídíte nebo neřídíte, dojdete většinou ke stejnému výsledku, který je zpravidla roven nule.

A i když se lékaři čas od času podaří dosáhnout nějakého hmatatelného výsledku, takřka vždy je jak pro samotného lékaře tak pro pacienta naprosto neočekávaný, takže podrobit se léčbě stojí za to třeba už jen z pouhé zvědavosti. Tak například Miťka Kitajev, bratr ženy známého astrologa V. A. Batmajeva mi vyprávěl, jak si jeden jeho známý s pomocí úplatku domluvil, že mu vytrhnou zub pod celkovou narkózou. Věc je to docela běžná a já sám jsem se nejednou utíkal k tomuto typu lékařské pomoci. Naneštěstí se však ukázalo, že Mítin přítel má natolik silnou alergii na narkotikum, které mu bylo aplikováno, že než se stačil stomatolog chopit svých mučících nástrojů, jeho úplatkářský pacient dostal zástavu srdce. Ještě štěstí, že celý tento podnik probíhal v jedné velké nemocnici, kde byli po ruce kvalifikovaní specialisté na reanimaci. Nicméně případ se ukázal jako velmi složitý: nepřímá masáž srdce a umělé dýchání z úst do úst nepomohly a nezbylo než otevřít hrudník a provést masáž přímou. Až takto se podařilo probudit Mítina přítele k životu, načež ho ještě v bezvědomí, ale už dýchajícího naložili na vozík a odváželi na ARO. Při pokusu vjet s vozíkem do výtahu si však saniťáci počínali poněkud nešikovně, v důsledku čehož se vozík převrátil a Mítin přítel, který z něj vypadl, si zlomil nohu. Můžete si představit jeho překvapení, když se po nějakém čase probral z narkózy a zjistil, že leží na reanimačním oddělení s rozřezanou hrudí, nohou zavěšenou na vzpěře a, což bylo nejvíce k vzteku, s doposud nevytrženým zubem.

Tento příklad jasně ukazuje, že pacient, který si cení svého zdraví, by se neměl bát jakékoliv léčby. Může být klidný: svého onemocnění se tak jako tak nezbaví a bude jej moci ještě nejednou využít, aby mohl znovu zakusit přednosti nemocničního života.

Jsem hluboce přesvědčen, že pokud v nemocnici čas o času dochází k úplnému vyléčení některých onemocnění, nestává se tak v důsledku použití těch či oněch medikamentózních preparátů (a už vůbec ne v důsledku operativních zásahů), nýbrž výlučně díky jedinečnému psychologickému či chcete-li existenciálnímu účinku samotné nemocniční atmosféry. A pokud k tomuto vyléčení (samozřejmě je-li v principu reálné) nedochází, je tomu tak pouze proto, že pacient z určitých důvodů nebyl schopen tento účinek dostatečně vstřebat. A vzhledem k tomu, že ve skličující většině případů končí záležitost právě tímto způsobem, nezbývá mi než doufat, že mé pramálo ambiciózní zápisky alespoň někomu prokáží dobrou službu a pomohou mu najít zdravý, neuctivými předsudky nezatížený vztah k hospitalizaci jako k jednomu ze způsobů duševní obnovy, sebezdokonalení a v důsledku toho i vlastního vyléčení.

Blahodárný účinek nemocniční atmosféry jsem na sobě mohl poprvé pocítit, když jsem ve věku čtyř let ležel s těžkou úplavicí na dětském oddělení Čtvrté městské nemocnice. Vzhledem k značné časové prodlevě je dnes přirozeně těžké určit, zdali jsem byl hospitalizován právě s touto diagnózou, nebo jsem úplavici chytil až během pobytu v nemocnici, kam mě, pokud vím, uložili na trhání mandlí. Ačkoliv v zásadě na tom naprosto nesejde, a vůbec bych nebyl překvapen, kdyby se ukázalo, že mi byly mandle vyříznuty za účelem uspíšení léčby úplavice. Ať už to bylo jakkoliv, zůstaly mi vzpomínky jak na nepřetržitý a ponižující krvavý průjem, tak na neméně ponižující a ne tak docela slušné epitety, kterými mě častoval chirurg trhající mi mandle, když mi z úst vypadl rozšiřovač a já mu (chirurgovi) málem ukousl prst. Avšak vytvářet mezi těmito dvěma okamžiky časovou nebo příčinně důsledkovou souvislost by podle mého názoru nebylo příliš účelné, neboť to v žádném případě nemůže přispět k logickému vysvětlení jediné podstatné skutečnosti týkající se popisované situace, totiž že jsem se za dobu pobytu v nemocnici naprosto samostatně naučil číst, k čemuž mi posloužilo dětské vydání klasické Někrasovovy poémy „Na železnici“.

A dovolím si zde směle a jednoznačně prohlásit, že tato událost naprosto nesouvisela s mými dětskými chorobami ani s těmi lékařskými zákroky, kterým jsem byl podroben, nýbrž pouze a jedině se samotným pobytem v nemocnici, a co víc, jen díky tomuto pobytu se mohla uskutečnit a stát se hmatatelnou realitou.

Skeptici mohou přirozeně namítnout, že je to všechno jednoduše shoda okolností, že nemocnice v tom nehraje žádnou roli a že jsem se jako nadprůměrně nadané dítě zrovna tak dobře mohl naučit čít doma. Nevím, snad je na takovém tvrzení i trocha pravdy, nicméně jako v případě každého podobného hypotetického tvrzení se ani tomuto nedostává sebemenšího reálného základu, a ve skutečnosti nechává otázku otevřenou. Pokud jde o mě, vždy jsem se přikláněl k tomu pohledu na historický proces, který říká, že dochází-li k něčemu tak, a ne jinak, ani se to jinak stát nemohlo. Jiná věc je, že člověk se svým slabým a nedokonalým rozumovým ústrojím není vždy schopen posoudit skutečné příčiny té či oné události, ale to ani v nejmenším nezavdává důvod cokoliv vysvětlovat pouhou náhodou nebo shodou okolností.

Podobně podle mého soudu nelze považovat za náhodu, že jsem si ve věku dvanácti let, nezměrně unaven intenzívní docházkou do výběrové anglické školy, hudební školy a kurzů šachu a stejně tak intenzívním soukromým zájmem o literaturu, válečnou historii, fotbal a mladé bytosti opačného pohlaví, zcela vědomě vybral za místo odpočinku právě nemocnici (byla to konkrétně nemocnice č. 50), a na svůj věk neobyčejně šikovně jsem za tím účelem simuloval otřes mozku. Ačkoliv po pravdě řečeno, žádnou zvláštní šikovnost to nevyžadovalo. Jednoduše jsem se řídil elementárním zdravý rozumem a došel jsem k závěru, že na všechny dotazy lékaře záchranné služby týkající se naprosto neškodné malé odřeniny na mém zátylku musím odpovídat souhlasně. („Bouchl ses do hlavy?“ – „Bouchl.“ – „Motá se ti hlava?“ – „Motá.“ – „Je ti špatně?“ – „A jak!“), neboť již tehdy jsem začínal tušit, že každý lékař je v mnohém podoben vyšetřovateli a vyšetřovatel, jak mi vysvětlil jeden starší kamarád z našeho dvora, o nás ví jen to, co mu řekneme. Proto jediný, koho se mi nepodařilo oklamat, byl můj otec, který vzhledem k tomu, že byl ve všem, co se týkalo jeho syna, částečně scholastikem, hned na začátku s konečnou platností oznámil: „Ještě tam nemá nic, co by se mohlo otřást.“, a tento rozumový vývod považoval za natolik axiomatickým, že podle něj nevyžadoval žádných dalších důkazů ani zpochybnění. Lékař záchranné služby se naštěstí ukázal jako profesionál na svém místě a ani se nepokusil proniknout do sofismů mého otce.

(...)

Osm let po mém pseudootřesu mozku jsem se znovu ocitl pod útulným nemocničním krovem, a tentokrát se mým útočištěm stala psychiatrická léčebna č. 12.

Ale než o tom začnu vyprávět, bylo by zdá se na místě udělat malou odbočku a říci pár slov o psychiatrických léčebnách obecně, neboť je-li, jak se domnívám, obyčejná nemocniční klinika místem, kam by se měl každý snažit dostat, v případě psychiatrické léčebny se takové tvrzení naprosto nehodí. Zde už podle mě nemůže být ani řeči o chtění nebo nechtění – je to zkrátka povinnost pro každého, komu není lhostejný jeho vlastní osud a kdo chce alespoň trochu poznat sám sebe. Samozřejmě si naprosto jasně uvědomuji, že kapacita našich psychiatrických léčeben je bohužel krajně omezená a nejsou proto schopny pojmout ani tisícinu těch, kteří by tam měli naprosto nutně strávit nějaký čas. Ale své úsilí bych nepovažoval za zbytečné již tehdy, kdyby se u někoho z těchto lidí projevila alespoň snaha se tam dostat.

Nejpodstatnější nuance spočívá v tom, že kladné působení nemocničního života, které pacient obyčejné nemocnice může ale také nemusí vstřebat v závislosti na stavu mysli, vážnosti choroby a dalších vedlejších příčinách, přestává být v psychiatrické léčebně v důsledku její překvapivé a nevysvětlitelné specifičnosti takříkajíc fakultativní a působí na člověka svým blahodárným vlivem nezávisle na jeho duševním stavu a míře receptivity. Nevím, jak bych tuto zákonitost vysvětlil, ale mé bohaté empirické zkušenosti (a ležel jsem mnohokrát a dlouho v nejrůznějších psychiatrických léčebnách) mi nikdy nedovolily zapochybovat o její nezvratnosti. Po pravdě řečeno, jen stěží si dokážu představit člověka (mám přirozeně na mysli psychicky dravé lidi nebo alespoň ty, u nichž změny mozkové kůry nedosáhly nenávratného charakteru), který by během pobytu na psychiatrii nenačerpal nové (a často převratné) vědomosti o vlastní osobě a který by odtud neodešel připraven s pochmurnou zmužilostí (nebo vzteklou malomyslností) vzdorovat (nebo nevzdorovat) všem životním bouřím a trampotám a, naplněn ušlechtilou rozhodností, přijímat (nebo nepřijímat) život takový, jaký je.

(...)

Nyní se pokusím popsat oddělení pro „deliriky“ (od latinsého „delirium tremens“ – bílá horečka) Ganuškinovy psychiatrické léčebny č. 4, kam jsem se dostal o tři roky později z důvodů, které jsem podrobně popsal v „Zápiscích sňatkového podvodníka“.

Třebaže na sebe opět beru riziko, že zklamu určitou část svých čtenářů, musím se přece jen přiznat nejen k tomu, že jsem nikdy neměl bílou horečku, ale nemám ani ty nejmenší sklony k alkoholismu, neboť jsem od přírody velice málo náchylný k omamnému účinku alkoholických nápojů. I když po pravdě řečeno ve svém dosavadní životě jsem pil mnoho a velice pravidelně a nemohu říci, že bych to vždy bylo z donucení. Ale pokud se nepletu, na oddělení pro „deliriky“ jsem se dostal kvůli pletichám mého obvodního psychiatra – nebudu zde uvádět jeho jméno, neboť si přece jenom nejsem tak docela jistý, zda je mé podezření na místě.

Když jsem změnil adresu trvalého bydliště, dostal jsem od svého nového ošetřujícího lékaře obsílku, abych se k němu dostavil za účelem seznámení, přičemž jak si teď vzpomínám, návštěva připadla na prvního dubna. Samo o sobě to vypadalo na povedenou taškařici a já měl ten den navíc bůhví proč skvělou náladu, a tak jsem začal hned po příchodu k lékaři nadšeně vykládat o svých objevech a počinech v oblasti sublimace a heuristiky, o krocení tělesnosti a emanaci ducha, a on (lékař) dlouhé dvě hodiny zapisoval všechny ty do nebe volající nesmysly do mého chorobopisu. Asi si dokážete představit, jak hloupě musel vypadat, když jsem mu na konci popřál hezkého apríla a řekl mu, že je to jen un petit poisson d´avril. Abych to zkrátil, mé vztahy s tímto lékařem byly od počátku špatné a pokud to nebylo nevyhnutné, snažili jsme se nesetkávat. Zdá se tedy být velice pravděpodobné, že skutečnost, že mě poté, co jsem ho požádal o hospitalizaci, poslal na oddělení pro „deliriky“, byla malou pomstou za můj aprílový žertík. Mimochodem vůbec mu to nezazlívám, neboť oddělení pro „deliriky“ je báječné místo a každému ze srdce radím tam nějaký čas pobýt.

Když jsem pozdě v noci, jak bylo mým zvykem, přišel s věcmi na příjem do Ganuškinovy nemocnice a předložil svou doporučující lékařskou zprávu, nemohl jsem pochopit, proč jsou ze mě všichni tak udivení nebo snad dokonce polekaní. Mou nechápavost lze částečně vysvětlit tím, že ve zprávě bylo uvedeno jen číslo oddělení, na které jsem byl poslán, a já přirozeně nemohl vědět, jaký význam má číslo „8“, které ve zprávě figurovalo. Teprve mnohem později, když jsem na vlastní oči uviděl, v jak nepopsatelném stavu se nacházejí pacienti, kteří jsou dopravováni na oddělení číslo „8“ (myslím, že ruskému čtenáři není třeba objasňovat, co je to bílá horečka), pochopil jsem, co vyvolalo takovou reakci personálu na příjmu, a zpětně jsem se podivil nad jejich zdrženlivostí a smyslem pro sebeovládání, neboť kontrast mezi mnou, klidným, korektním, čistě oholeným a hlavně naprosto střízlivým jedincem a „deliriky“, kteří byli přiváženi ve stavu naprosté nepříčetnosti, byl samozřejmě zarážející. Pokud jde o mě, zůstával jsem v blažené nevědomosti a neměl jsem tušení, kam jsem se to dostal. V duchu jsem si maloval obrázek připomínající fakultní oddělení Kaščenkovy nemocnice, a už dopředu jsem vychutnával, jak budu za pomoci svého mnohostranného uměleckého talentu zazářit v této oáze umění a kultury.

A první, co jsem uviděl, když mě přivedli do takzvaného střeženého pavilonu, v podstatě naplňovalo má očekávání: na nejbližším lůžku ležel podsaditý vousatý muž inteligentního vzezření a plným hlasem procítěně zpíval píseň „Když zpívá přítel daleký, dálava blízko zdá se být“. Trochu mě pravda zarazilo, že přitom naprosto veřejně a řekl bych dokonce i trochu demonstrativně masturbuje, ale nepřičítal jsem tomu valný význam.

Zde je třeba poznamenat, že kromě „deliriků“, kteří po 2-3 dnech hrůzostrašného blouznění a horečky absolvují povinně-dobrovolný kurz protialkoholního léčení antabusem (mezi sebou tomu říkají „spadnout pod autobus“) se na oddělení nacházelo i několik naprosto normálně vyhlížejících „chroniků“, tedy lidí, kteří jsou na klinice z důvodu závažnosti a nezvratnosti svého psychického stavu drženi na neurčito. A interpret písně „Když zpívá přítel daleký“ byl bezpochyby jedním z nich. Přitom „chroničtí“, které jsem potkal na 8. oddělení, většinou vůbec nevypadali jako nebezpeční blázni a podle mého soudu naprosto nevyžadovali stálý dohled ani izolaci od společnosti. Byli to apatičtí, málo pohybliví a nenávratně do sebe ponoření lidé naprosto neteční ke všemu, co se dělo v jejich okolí, kteří si nedovolovali nic co by navenek upoutávalo pozornost, snad právě kromě nepřetržité veřejné masturbace – což je podle mého soudu naprosto nevinná zábava neohrožující okolí.

Mě tedy umístili právě na to oddělení, kam se dávali „chroničtí“ a čerstvě přijatí „delirikové“ (ti byli později podle toho, jak rychle se dostali z transu, přemísťováni na jiná oddělení). A jestliže sestava „chronických“ zůstávala ze své podstaty nezměněna, kontingent „deliriků“ se naopak každých pár dnů přirozeně obměňoval. Našly se mezi nimi i tak divoké typy, že za půldruhého měsíce, který jsem strávil na osmém oddělení, stačili projít střeženým pavilonem, přejít na lůžkové oddělení, absolvovat kurz léčení, vyjít na svobodu a znovu se „na štítu“ vrátit do střeženého pavilonu.

Střežený pavilon měl ve srovnání s lůžkovým oddělením celou řadu podstatných předností a privilegií. Už jen to, že se tam čtyřiadvacet hodin denně svítilo a že bylo povoleno kouřit přímo na lůžku. Pro náruživého kuřáka a nočního ptáka jako jsem já byly tyto svobody více než příhodné. A co víc: zatímco lůžkové oddělení bylo vzápětí po budíčku zamykáno, takže nešťastní alkoholici se museli celé dny tísnit na chodbě, šťastlivci ze střeženého pavilonu mohli zůstávat v posteli tak dlouho, jak se jim zamanulo. To se týkalo především čerstvě přijatých „deliriků“, kteří byli po dobu svého nedlouhého pobytu ve střeženém pavilonu zpravidla jednoduše připoutáni k lůžku. Status pacienta střeženého pavilonu navíc osvobozoval jeho držitele od všech typů pracovní terapie a vůbec od dodržování jakéhokoliv denního programu. Zkrátka, jak říká Josef Švejk, „byla tam taková svoboda, že se o ní nesnilo ani socialistům.“

To všechno mi s přehledem dovolovalo vést můj oblíbený způsob života – přes den spát a v noci, když pod účinkem tišících prostředků utichly divoké nářky „deliriků“ a ustala soustředěná masturbace „chroniků“, se zaníceně oddávat tvůrčímu procesu. Pracoval jsem v té době nad dalším z cyklů tragické milostné lyriky nazvaným „Konec hry“, jemuž jsem se dokonce chystal dát podtitul „lyrik mezi deliriky“ (po vzoru skvělého díla V. Žukovského „Pěvec v ruském ležení“).

Můj ošetřující lékař navíc neměl nejmenší tušení (a docela ho chápu), čím a z čeho by mě měl léčit, a proto se při předepisování léků omezoval na koňskou dávku rohypnolu na noc. Ale v těch dávných dobách byl můj organismus ještě natolik odolný a tvůrčí libido natolik silné, že mému nadšenému bdění naplněnému inspirací nemohly zabránit žádné prášky na spaní. Po dvou nedělích se mě pravda pokusili definitivně přemístit na lůžkové oddělení, čemuž jsem dokázal zabránit jen díky zoufalému šermování s faktem, že v lékařské zprávě jsem vedený jako „esesák“ („SS“ – sebevražedné sklony).

Co se týče zmíněného skvělého kulturního života, repertoár se vzhledem k specifické skladbě obyvatel osmého oddělení omezoval nanejvýš tak na malá divadelní představení, během nichž hrstka mladých „deliriků“, zblblých nudou a nicneděláním, odtáhla do haly nějakého pokud možno co nejapatičtějšího a nejzbědovanějšího z „chronických“, přičemž jejich vynalézavost v těchto radovánkách prakticky neznala mezí. Sám jsem přirozeně dával přednost jinému druhu zábavy a dokonce jsem se jejich počínání několikrát (mimochodem naprosto neúspěšně) pokusil zabránit.

Není bez zajímavosti, že mezi stálicemi 8. oddělení jsem k svému údivu narazil na celou řadu lidí, které jsem od pohledu dobře znal. Jak jsem se později dozvěděl, každému oddělení je přiřazena určitá městská část, takže se tam (na oddělení) většinou dostávají sousedi ze čtvrti. A protože ve čtvrti, kde jsem žil, byla jenom jedena prodejna nápojů, nemohl jsem přirozeně nezachytit obličeje jejich štamgastů. Je třeba říci, že tato okolnost mi po propuštění z nemocnice způsobila značné nepříjemnosti, neboť od té chvíle jsem už nemohl zajít do zmíněné prodejny nápojů, aniž bych tam narazil na některého kolegu z oddělení, a pokaždé mě stálo obrovské úsilí vyhnout se okamžité nabídce zapít takové šťastné shledání.