V následujících ukázkách můžeme sledovat Luziho hlavní životní téma, pozorování času. V básni Zprávy o Josefině po tolika letech (Notizie a Giuseppina dopo tanti anni - ve skutečnosti tedy Zprávy Josefině...) se vynořuje obraz dávné přítelkyně Josefiny, přicházející ve scéně nabité biblickými odkazy, vztažené zejména ke Kristovu ukřižování a Velikonocím. Básníkův čas jakoby existoval sám o sobě, mimo plynutí světového času. To, co se děje vně, je cizí příběh, odehrávající se v cizím čase. Básníkův pohled a duše jsou inertní nejen vůči vnější realitě, ale i vůči vlastnímu minulému životu, vyvstalému s představou Josefiny. Ale zdá se, že i ostatní věci a bytosti existují v podobném odcizení, jako spáči “dobrodružném spánku”, nikoli jako skuteční účastníci (skutečného?) života.

V básni Naléhá čtyřicet let (Nell’imminenza dei quarant’anni) je znát změněný postoj k plynutí vnějšího času. Pomyšlení na čtyřicítku, zakulacený počet let, a tedy mezník lidského věku, básníka zavádí do “zachmuřené vsi”, jež může být skutečným místem, metaforou současné Itálie, nebo jen mentálním prostorem, odrazem světa v básníkově mysli.

V Luziho poezii se často objevuje motiv větru, představující sílu změny, běh věcí, silové působení času. V naší básni se tento motiv prolíná všemi slokami, a jak se dozvídáme, provází básníka během celé jeho existence, během “čtyřiceti let trýzně”, přinášeje neočekávaně, prudce dobré i zlé, vymetávaje zasuté vzpomínky (“zdvíhají se léta v roji”), aniž by však otřásl podstatou básníkovy existence, “stromem bolesti” (jež může být i symbolem obecné, kolektivní bolesti) kterému jen hýbe větvemi.

Vztah ke světu zde není tak nezúčastněný jako v minulé básni, naopak, je dokonce zobrazen prostřednictvím evokace až s materiálního násilí – “rubat v temném světě”. Do chodu světa zasahují kromě živých i mrtví. Je to poslední verš třetí sloky (s představou otce, “který se stane světlem”), který nás vede směrem k transcendentnu ovládajícímu poslední sloku. Všichni jsou účastni božího stvoření, žijí v jediné realitě stvoření, nerozlišené na pozemskou a věčnou existenci, na pozemský a věčný čas, v jediném stvoření, kde “v životě i smrti”, ve věčném větru víří prach, substance pozemská, a oheň, substance nebeská.

Zprávy o Josefině po tolika letech 
Co čekáš ty, v co doufáš, přítelkyně,
vracíš-li se z tak zasmušilé cesty
až sem, kde v plném slunci burácejí
vichřice temným hřímajícím hlasem
a voní jasmínem a sesuvy půdy? 

A já jsem zde v tom věku, který znáš,
ne mladý ani starý, čekám, hledím
na odročený úděl, nevím už, co chtěl jsem
či musel přijmout, jak mi do myšlenek
vejdeš, tak vycházíš z nich netknutá.

Vše ostatní, co musí být, je dosud,
řeka odtéká, krajina se mění,
padají kroupy, řidne déšť, pes štěká,
vychází luna, nic se neprobere,
nic z dlouhého dobrodružného spánku.

(ze sbírky První plody pouště, 1952)

Naléhá čtyřicet let 
Ta myšlenka mě provádí až sem
do zachmuřené vsi, kde vane vítr
náhorních rovin a střemhlavý let
rorýsa stříhá jemnou nit hor v dálce.

Je to bezmála čtyřicet let trýzně,
nechuti, náhlých rozjasnění, prudkých,
jak prudký bývá v březnu poryv větru
se sprškou světla, léta odkladů,
rozchody s rukou vztaženou k mým drahým,
vyhnanství z míst, z letitých zvyků náhle
přervaných, všechno mám teď pochopit.
Strom bolesti v třesení větví stojí.

Za mými zády zdvíhají se léta
v roji. Nebylo marné – má to dílo
dovršit každý, všichni společně,
živí i mrtví – rubat v temném světě
bělostné cesty nebo úzké štoly
i pomíjivých setkání a ztrát,
od lásky k lásce či až k té, co otec
předává synům, až se stane světlem.  

A teď už mohu vykročit tou cestou,
na níž je všecko v životě i smrti
přítomné v každé chvíli,
mohu už zmizet v prachu nebo ohni,
trvá-li oheň ještě za plamenem.

(ze sbírky Čest pravdy, 1957)

Český překlad básní je převzat ze svazku Mario Luzi, Terč života, přeložil Vladimír Mikeš, Odeon, Praha 1988, str. 52 a 68.